Hráli jsme Kryla jako jazz. Bolševik to nepoznal, řekl Stivín Za scénou

„Improvizace je základ všeho. Pořád v životě improvizujeme, jen na to mnohdy nejsme připravení. Myslím, že je hodně pravdy na tvrzení, že když ti dají nalinkovaný papír, piš napříč,“ vysvětluje. Sám se domnívá, že hudební učitelé na Základních uměleckých školách nedávají žákům více rozletu, protože by pak nebyla tolik patrná jejich práce.

12 fotografií

Příští týden v úterý vystoupí Jiří Stivín v rámci série koncertů Bach For All. „Když se Bach hraje správně, jazzuje sám,“ říká.

Koncert se uskuteční v odsvěceném kostele svatého Šimona a Judy, který nyní funguje jako koncertní síň. Znamená to tedy, že Stivín si bude moct nechat na hlavě svou oblíbenou čepici. „Když ji nemám, tak mi trochu táhne na hlavu a je mi zima. Už jsem to dokonce jednou přelstil tak, že jsem přišel hrát na půlnoční v paruce,“ prozradil.

Jazzu se Jiří Stivín věnuje od šedesátých let. „Jako jazzmani jsme na tom nebyli za minulého režimu úplně špatně, protože jazz nebyl masová záležitost, tak to bolševik toleroval. Hráli jsme Krylovy písničky jako jazzové skladby a nikdo to beze slov nepoznal,“ vzpomíná hudebník.

Mládí prožil u filmu. Vystudoval FAMU, pracoval jako rekvizitář na Barrandově a prostřednictvím maminky, herečky Evy Svobodové se dostal například na natáčení filmu Anděl na horách. „Vzal mě tam tehdy pan Kemr, protože maminka byla po rozvodu, potřebovala pracovat a herci si takto vypomáhali,“ vysvětlil.

„Tehdy jsem poprvé letěl letadlem. Do Košic, v Popradu nebylo ještě letiště, tak nás pak vezli autem. Vždy, když jsme jeli kolem Božích muk, tak pan Kemr smekl kloboukem,“ vzpomíná. „On si totiž jako svou hereckou prázdninovou brigádu za socialismu zvolil, že vybělí všechna Boží muka v jižních Čechách. Skvělá bolševická brigáda,“ prozrazuje.

Za scénou Za scénou je pořad, který vzniká ve spolupráci iDNES.tv, kulturní rubriky iDNES.cz a MF DNES. Divákům nabízí zajímavé hosty ze světa filmu, hudby nebo literatury (archiv pořadu najdete zde). Moderuje Monika Zavřelová.

Jiří Stivín byl k hudbě veden už od mládí, kdy se učil hře na housle. „To mě ale ohromně nebavilo,“ říká. K hudbě se pak vrátil v rámci vojenské služby na konci šedesátých let. „Běžně se chodilo sloužit k Armádnímu filmu, tehdy ovšem nebrali kameramany. Naštěstí zakládali v Armádním muzikálovém souboru orchestr, tak jsem se přidal,“ zmiňuje.

Zúčastnil se dokonce stáže u Královské hudební akademie v Londýně. „Na konci roku 1969 se museli všichni vrátit a kdo se vrátil, tak mu bylo všechno odpuštěno. Bylo to taková kvaziamnestie,“ říká.

Do zahraniční Stivín cestoval i v dalších letech, vždy však pouze pracovně, na soukromou cestu ho kvůli sestře v emigraci nepustili. Zůstat za hranicemi se přesto nikdy nerozhodl.

Jiří Stivín ovládá hru na různé dechové nástroje včetně příčné a zobcové flétny nebo saxofonu. „Rozehrál jsem ale i banán. Vydrželo to bohužel jen asi pět minut, pak hned shnil,“ prozradil. Trik je v tom, že k hraní využije pouze slupku, nikoliv dužinu.