InzerujTEĎ

 
 
 

Kdy a kam

  • To je andělení!

    neděle 5.5 14:30 - Divadlo Oskara Nedbala Tábor

    Pohádková neděle pro děti.

  • Výlet k pramenům řeky Volyňky

    neděle 5.5 7:20 - Volyně – sraz na vlakovém nádraží

Zobrazit všechny události
 
 
 
 

Letní a zimní čas

V roce 2018 skončila v EU debata o letním a zimním času. Každý stát se má zařídit podle svého. Téma se odsunulo do pozadí, momentálně není na stole. Co vyhovuje vám?

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Úvod  > 

Dagmar Divišová je průkopnicí sportovních tréninků se zavázanýma očima

Dagmar Divišová při tréninku naslepo. , Autor: Foto Jaroslav Poulíček

Dagmar Divišová při tréninku naslepo.     Autor: Foto Jaroslav Poulíček

20.5.2019 8:24

STRAKONICE/PRAHA – Kdekdo si jistě vzpomene na legendární film Krvavý sport s Jeanem-Claudem Van Dammem, který byl na sklonku 80. let minulého století natočen podle skutečné události. Je o životě Franka Duxe, legendy bojového umění. Ve snímku, který prorazil k českým divákům až po revoluci, je jedna scéna, kdy Van Damme prochází náročným tréninkem a jeho trenér mu zaváže oči. Musí se v prostoru orientovat jen sluchem, hmatem. Něco podobného se začíná objevovat v českém basketbalu. Jde o tréninky naslepo. Už ve starých kulturách pojem intuitivního vidění znali. V novém věku ale patrně neměl nikdo odvahu tuto metodu oprášit, pravděpodobně z obav, aby nebyl za blázna. Dagmar Divišová (45) to riskla. A jak předpokládala, lidé z branže si o ní opravdu mysleli, že je divná, když malým basketbalistům při tréninku zavazuje oči. Nenechala se odradit, šla za svým, metodu, které se dnes říká neurokognitivní trénink, pilovala stylem pokus – omyl, až se výsledky dostavily. Důvěru dostala od USK Praha a Sokol Žižkov.

Dagmar Divišová je rodačka ze Strakonic. Za Strakonice hrála basketbal a trénovali ji několik let legendární reprezentační trenér Miroslav Vondřička a Milan Janda. Patří ke třetí generaci zlaté éry strakonického basketbalu, která hrála ještě poslední sezonu 1992/1993 federální ligu se Slovenskem. „Pamatuji si, že jsme v Pardubicích vyhrály pro Strakonice vysněný postup do ligy. Byla to neděle. Zatímco ostatní slavily vítězství, já mohla jen krátce, protože jsem druhý den maturovala," vzpomíná s úsměvem.

Metodu neurokognitivního trénování, jehož podstatnou součástí je trénink naslepo, poprvé veřejně představila na semináři vloni v prosinci, mimo jiné před trenérem se zkušeností z NBA, Italem Francesco Cuzzolinem. Letos v únoru prezentovala ucelenou metodu a své výsledky za tři roky objevování před odborníky z České basketbalové federace. Stala se tak průkopnicí inovativních tréninkových technik v basketbale.

Můžete vysvětlit, co je to neurokognitivní metoda tréninku?

Předem bych chtěla říct, že jsem metodu nevymyslela, jen jsem ji prostě zvedla ze země a učesala. Jde o trénink mozku, vlastně celé centrální nervové soustavy. V Evropě se jí v basketbale údajně nikdo nezabývá. V Americe tuto techniku tréninku ve sportu už někteří trenéři začínají objevovat, třeba trenér Stephen Curry a údajně ji používal i legendární basketbalista Michael Jordan. Neurokognitivní metoda rozvíjí komplexně funkce mozku. Pracuje se s jeho různými centry. Je to vlastně jednoduché. Dětem při tréninku některých činností zavazuji oči. Trénují naslepo. Tvrdí se, že 80 procent informací vnímáme zrakem. Při tréninku naslepo se vlastně těchto 80 procent mozku jakoby uvolní a začnou pracovat naplno jiná centra. Aktivizuje se asociativní centrum zraku, tedy vizuální představivost. Začne více fungovat sluchové centrum mozku, ale i senzo-motorické centrum užitečné například pro zlepšení hmatu a pohybu, vše, co do basketbalu potřebujeme. Pravděpodobně to funguje tak, že uvolněná kapacita z vnímání zraku stimuluje a nutí přímo pracovat ostatní centra mozku, jinak méně využívaná.

Jaké jsou výsledky?

Byl mi svěřen tým v kategorii mini, který nepatřil mezi vyhrávající. Naopak, prohrávali jsme, co šlo. Prostě dostávali v tom našem pražském přeboru velkou čočku. Ke konci sezony byly výkony mého týmu výrazně lepší, prohrával minimálně. Jiný nejmladší tým po roční přípravě a intenzivním soustředění s tréninky naslepo porážel konkurenci o čtyřicet a více bodů. Praktická část tréninků dokazuje, že hráči, kteří neuměli driblovat, po pár trénincích naslepo driblují jistěji. Ti, co měli problém se zpracováním přihrávky, poměrně rychle tyto nedostatky odstranili. V individuální práci s hráčem po deseti trénincích naslepo přicházejí první výsledky, po třech měsících zásadní změny k lepšímu. Už jsem to vyzkoušela ve všech věkových kategoriích, nadaných hráčích, dokonce i v juniorech se zkušeností v reprezentaci. K trénování naslepo jsem se dostala vlastně díky synovi, který se potřeboval výrazně zlepšit a já hledala způsob.

Máte zpětnou reakci od svých svěřenců? Říkají vám, že třeba slyší svist míče?

Je to tak. Překvapilo mě hned při prvních trénincích, když se zavázanýma očima chytili míč. Sama jsem nevěřila, že skutečně nevidí. Vysvětlili mi, že se na úkon připraví, protože slyší odraz míče. Představí si situaci a míč chytnou. Což potvrzuje, že když člověk nevidí, jako další smyslové vnímání nastupuje sluch a hmat. Někteří reagují na odraz od země, jiní na zvuk, který doprovází pohyb míče. Senzitivnost sluchu je u každého jiná. Že má trénink naslepo svou váhu, vidím i při samotných zápasech. Často jako trenérka potřebuji hráči při samotném zápase, když běží kolem lavičky, něco říct. Zároveň vím, že když na mě otočí hlavu, ztratí soustředěnost a ohrozím tak momentální situaci na hřišti. I tady mám zpětnou vazbu na tréninky naslepo. Hráč běží kolem trenéra, a aniž by se na mě podíval, vnímá pokyny. Kluci mi říkali, že v pohodě slyší, moji informaci zpracují, aniž by se přestali věnovat hře a ztratili oční kontakt s hrou.

Říkala jste, že jste metodu tréninků se zavázanýma očima jen sebrala ze země. Kde byl ten prvotní impuls zařadit ji do trenérské praxe?

Pravděpodobně před šesti lety, kdy jsem absolvovala roční výcvik na rozvoj kreativity a inovací. Měla jsem 24 hodin prožít poslepu. Neuvěřitelně mi to aktivovalo mozek a ten skok byl hodně progresivní. Také jsem slyšela, že podobným způsobem trénoval hokejisty legendární ruský trenér Tichonov. Jeho slavná pětka prý trénovala v noci na zhasnutém stadionu, jen podle odrazu puku. Dalším a tím podstatným impulsem bylo setkání s profesorem Kolářem, když jsem se vzdělávala na sportovního trenéra basketbalu. Zaujala mne jedna jeho rehabilitační technika, kterou prý testoval i u Jaromíra Jágra, takže musela být osvědčená a dobrá. Pak jsem jen hledala a kombinovala, co a jak a s čím funguje. Dnes už díky skoro tříleté praxi tréninků naslepo jsem také zjistila, že u hráčů, co mají talent, urychluje tento trénink rozvoj jejich nadání. A dokonce že ty, kteří mají handicap, metoda rychleji srovná do normálu.

Handicap? Jak to myslíte?

Měla jsem v týmu pár dětí s diagnózou lehčí formy ADHD. Tato diagnóza se projevuje nepozorností, sníženou soustředěností, ale i nerozvinutou motorikou, což bylo znát třeba u zpracování míče - chycení, házení, driblování, trefování. Po trénincích naslepo jsem zjistila, že se i tito hráči rychleji přiblížili průměru, a tak říkajíc, dohnali ostatní.

Lze tuto metodu využít i při jiných sportech?

Přemýšlím zatím o této metodě pro míčové sporty, protože mám reálné výsledky v basketbale. Připravuji si tréninky pro házenou, volejbal, fotbal a tenis, něco začíná u badmintonu. Určitě ji lze ale aplikovat i v jakémkoliv sportu. Víte, sportovci dnes trénují především rychlost, sílu, obratnost. To je aktuální doména sportu. Sportovec ví, jak má nastavit nohy v kloubech, aby byl pohyb efektivní pro výkon a nevedl ke zranění. Podle mě to už nestačí. Je to limitní dispozicemi hráče, ale i současným poznáním. Sport se v této oblasti dál už moc posouvat nebude. Při neurokognitivním tréninku rozvíjíme mozek, ten reaguje ve vteřinových reakcích na situace, které rozhodují při hře, ale i pohybu. Ovšem, a to musím zdůraznit, jedno bez druhého nefunguje. Důležitý je samozřejmě komplexní trénink hráče, kondice, výživa, specifičnost sportu, regenerace, ale i trochu drilu a radosti, že nás to baví. Navíc je takový trénink mozku přínosný i pro život mimo sport.

Skutečně si o vás mysleli, že jste blázen?

Kolegové se na mě dívali trochu s despektem, kroutili hlavou, co blbnu. Ale musím poděkovat klubu USK Praha, že mi dal důvěru a prostor. Honza Prágr a Petr Jachan měli na začátku se mnou velkou odvahu. Byla jsem rodič, co začal pomáhat s trénováním. Po prvním veřejném představení, když viděli výsledky, se to ale změnilo. Chtěla bych ty, kteří na mě stále koukají přes prsty, přesvědčit, že metodu budu rozvíjet dál, protože vidím, jak skvěle funguje. Sama vlastně nevím proč. Proto bych se také ráda setkala s odborníkem, neurologem, který by mě po odborné stránce zasvětil do zákoutí a fungování mozku.

Vracíte se do rodných Strakonic?

Pokud přijde nabídka nebo prostor pro spolupráci, ráda. Klidně zítra. Basketbalu a mně se ve Strakonicích společně dařilo, nějak jsem měla jako hráčka štěstí na tady a teď. Lidi kolem mne, spoluhráčky, trenéry, vedení klubu, ale i podporující rodiče, kamarády, fanoušky a spolužáky, učitele. Neúmyslně jsem se trefila do doby, kdy se hodně lidí ve Strakonicích snažilo, a všechny je nemám tady šanci vyjmenovat, aby basketbal uspěl. Tehdy se to povedlo. Nemůže to být náhoda. Třeba přišel čas to strakonickému basketbalu a sportu vůbec tak trochu vrátit, co mi dal do života, jak profesního, tak osobního. Díky za to.

Dagmar Divišová při tréninku naslepo. Foto Jaroslav Poulíček

Autor: Jarka Krejčová

Diskuse k článku - napište váš názor
 

Další zprávy z regionu

 
 

Diskuse ke článku

Zbývá znaků: 1200
 
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace