Opera, která se poprvé a naposledy v Národním divadle objevila roku 1963, je surrealistickou, bláznivou taškařicí, jejíž předlohou se stala hra Carla Gozziho z 18. století, respektive její pozdější ruská adaptace. Libreto bylo pak přeloženo do francouzštiny a světová premiéra se konala roku 1921 v USA.
V ději není snadné se orientovat. Vystupují v něm různé obskurní figury, lepšího i horšího charakteru, především hypochondrický princ, na kterého je uvalena kletba v podobě lásky ke třem pomerančům. V nich se skrývají princezny, z nichž tu třetí, „pravou“, princ po různých peripetiích získá. Radim Vizváry si v opeře dosud udělal jméno hlavně jako choreograf inscenací Daniela Špinara Z mrtvého domu a Billy Budd, méně šťastně do ní vstoupil jako režisér, to když se pokusil převést na jeviště Donizettiho Poprask v opeře. Lépe než klasická italská buffa 19. století mu však nyní zjevně sedla kosmopolitní absurdní burleska 20. století.
Teď se teprve ukázalo, proč respektovaný mim a choreograf může být i režisérem. To už nebyla trapná a přeplácaná show komerční televize jako Poprask v opeře. Režisér a jeho tým měl dostatek fantazie i schopnosti vystavět a rozpohybovat scénu po scéně tak, aby divákova pozornost neochabovala. V dvouhodinové féerii si divák jistě zapamatuje obří pomeranče stylizované do ženských ňader, nápadité kostýmy či různé kousky v podání skupiny Losers Cirque Company. Je to prostě „divadlo pro divadlo“, potřeštěné, ale přesně dávkované a esteticky vypracované - ostatně jako samotná opera.
Šedivé zpívání
Prokofjevova hudba, konfrontující mnoho stylů a zpracovaná do rafinovaně burleskního tvaru obsahuje stejně tak primitivně znějící popěvky jako komplikované fráze. Na posluchače působí v prvé řadě rytmem, pak barvou, teprve nakonec melodickými úseky.
Pořád je to ale hudba a měla by se umět na jevišti podat. Jenže většina sólistů premiérového večera, snad s výjimkou Zdeňka Plecha jako Krále a Marie Fajtové jako Ninety, jakoby měla problém party přirozeně zazpívat a na hlasy neustále tlačila, nejvíc bohužel tenorista Aleš Briscein v roli Prince. A pakliže tato opera je hodně o barvách, tak barvy v hlasech chyběly, vše znělo uniformně šedivě.
Lépe se poslouchal orchestr, který vedl britský dirigent Christopher Ward. Ten už pro první scénu, tehdy s orchestrem Státní opery, úspěšně nastudoval Brittenova Billyho Budda a dařilo se mu i s orchestrem Národního divadla. Prokofjevův originální „pomerančový koktejl“ dokázal namíchat se všemi „přísadami“, neboli kontrasty tvořícími jedinečný celek, který ani neohlušoval, ani nebyl příliš matný. Celkový dojem z inscenace je tedy smíšený - bez zpěváků se nedá dělat ani romantická a starší „klasika“, ani hudba dvacátého století.
