Kliknutím zvětšíteJeho tatínek, který svého jediného syna velmi miloval, věděl jen to, že každé léto odjíždí s mládeží na tábor. Tenkrát se, aniž by o synových úmyslech cokoliv tušil, spontánně rozplakal, prosil ho, ať se mu vrátí. Ladislav tatínkovi slíbil, že ho neopustí a vrátí se, přestože věděl, že se nejspíš už nikdy neuvidí. A tak se i stalo. V roce 1990 se nakrátko vrátil na pohřeb svého otce.
Ladislav Heryán se narodil 24. února 1960 v obci Petřvald u Nového Jičína. Jeho otec pracoval jako řidič, později jako dělník - vykládal vagony, maminka pracovala jako uklízečka, u soustruhu a později dělala v hospodě kuchařku. Rodina do kostela nechodila, doma se nemodlila. Rodiče ho ale nechali na faře připravit ke svátosti smíření a nevadilo jim, že chodil na bohoslužby.
Panna Maria a Pink Floyd
V páté třídě Ladislav před učitelem prohlásil, že se chce stát knězem. Učitel to nahlásil jeho rodičům, kteří se vylekali, že se jako premiant nedostane na střední a vysokou školu. Začínala normalizace, soudruzi přitvrzovali. Rodiče mu proto zakázali navštěvovat bohoslužby: „Do kostela jsem nesměl a to paradoxně způsobilo, že jsem pubertu prožíval nábožensky. Stěnu jsem měl polepenou plakáty Pink Floyd a obrázky Panny Marie,“ usmívá se při vzpomínce kněz Heryán.
Petřvaldský farář, profesor filozofie a teologie, v 50. letech internovaný salesián Josef Novosad byl následně úřady z důvodu nezdravému vlivu na mládež přemístěn do čtyřicet kilometrů vzdálené farnosti v Ostravicích.
Ladislav Heryán za ním od sedmnácti let, co začal studovat Střední průmyslovou školu stavební v Ostravě, jezdil na tajné přednášky. Tento kněz ho přivedl do podzemní církve mezi salesiány. Scházeli se pravidelně po bytech, na chalupách v horách, na bohoslužbách a bytových seminářích.
Ilegální „Chaloupky“
Ladislav kromě teologie vystudoval v Brně vysoké učení technické, odsloužil si povinnou vojnu a nastoupil jako dělník na stavbu. Po tom, co tajně přijal v roce 1981 první řeholní svěcení a složil sliby, zapojil se do jedné z největších ilegálních církevních organizací vychovávající nezávisle na státu mládež:
„Říkali jsme tomu Chaloupky. Organizovali jsme tajné tábory, setkání dětí z křesťanských rodin převážně těch, co se znali z různých farností. V létě jsme měli třeba až osmdesát Chaloupek. Všechno se domlouvalo ústně mezi těmi, kteří jsme se znali a věřili si,“ popisuje Heryán.
Estébáci tuto salesiánskou iniciativu částečně zaznamenali, ale nepodařilo se jim toto podzemní společenství zničit: „Byli jsme opatrní. Třeba jednou přijel do hájovny, kde jsme pořádali tábor, neznámý kněz. Přijel na Moravu až odněkud ze západních Čech. Osobně jsem ho neznal. Takže jsem ho nepustil ani dovnitř. Řekl jsem, že jsem tam sám, i když byla hájovna plná dětí. Vyhnal jsem ho. Měl jsem obavu, jestli to není provokatér. V tomto případě ale to byl skutečně předem domluvený kněz, který nám tam přijel odsloužit mši, ale ke mně se ta informace nedostala, to se stávalo,“ vysvětluje Ladislav Heryán, kterému Chaloupky pro děti z věřících rodin nestačily, chtěl na misie.
Přes hranice s pomocí agenta StB
V roce 1985 provinciál salesiánů před spolubratry přečetl dopis z římských nejvyšších církevních kruhů, který vyzýval řeholníky k africkým misiím. V dopisu se psalo, že v Brazílii připadá na jednoho kněze šest set tisíc křesťanů:
„Mě prostě šokovalo to číslo. Řekl jsem si, co tady ještě dělám!?,“ vysvětluje rozhodnutí emigrovat Ladislav Heryán. Dva roky se na odchod do zahraničí připravoval. Aby neohrozil své spolubratry, na celý rok s nimi přerušil kontakty.
V prosinci roku 1987 stál celou noc frontu, aby si dopoledne mohl koupit zájezd do Rakouska. Po výsleších u StB, po povolení od zaměstnavatele a místní KSČ získal výjezdní doložku, pas a vycestoval. V autobuse je doprovázel dozorující estébák, který jim odebral peníze i pas.
Hned při první zastávce v Salzburku se Ladislav rozhodl utéci. Měl tajně schované peníze, za které koupil jízdenku do Vídně. Jeden jeho spolubratr, než se v Praze rozloučili, mu poradil, ať hledá v Rennwegu patera Müllera. Hodiny bloudil po Vídni, až se mu podařilo najít salesiána a kněze Blažeje Müllera, který mu půjčil rakouský pas a s autem s rakouskou poznávací značkou ho převezl do Itálie až do Říma.
Můžeme si domýšlet, proč mu tento kněz pomohl, možná, aby si čistil svědomí. Blažej Müller patřil mezi nejaktivnější agenty Státní bezpečnosti z církevního prostředí s krycími jmény Dub a Dore. Spolupracoval s tajnou policií od roku 1956, kdy ho zlomili kvůli jeho náklonosti k ženám, jak se uvádí ve spise. Udal mnoho svých spolubratrů, někteří kvůli jeho udání putovali na léta do kriminálu. V roce 1957 ho StB vyslala do zahraničí infiltrovat církevní prostředí v Itálii a později v Rakousku, působil ve Vídni. Zemřel v listopadu 2014.
Pastor undergroundu
Ladislav Heryán během deseti let v Itálii dostudoval tři univerzity – papežskou Urbaniu, salesiánskou fakultu a papežský biblický jezuitský institut. Na misie do Afriky se nedostal. Jeho řeholní představení ho požádali, aby se vrátil do Československa a pomohl obnovit v již svobodné zemi salesiánskou řeholi. Domů se definitivně vrátil se v roce 1997.
Jak se z Ladislava Heryána stal „pastor undergroundu“, jak o něm mluví hudebníci a píší novináři? I když s undergroundem před rokem 1989 nemá nic společného? Ladislav Heryán působil v podzemní církvi. Představení řádu mladým salesiánům zakazovali, aby se scházeli s disidenty, chartisty, jakkoliv na sebe upozorňovali, aby neprozradili tajné oddíly a tábory pro mládež.
Jak se tedy Heryán seznámil s legendami undergroundu Magorem, Topolem a dalšími? Na hudebních festivalech. Jednu dobu doprovázel písničkářku Dášu Vokatou, která ho mimochodem také poprvé označila za „pastora undergroundu“. Když se jí svěřil, že jako řeholní kněz nemá farnost, prohlásila: „My jsme tvoje farnost!“
Poprvé Heryána o bohoslužbu na festivalovém podiu požádal Martin Věchet, pořadatel trutnovského festivalu. Kněz na to prý nikdy nezapomene: „Kolem poledne v neděli jsem vylezl na podium. V bílém hábitu jsem začal sloužit mši. Bylo to mezi vystoupeními punkových kapel Totální nasazení a Snížená pracovní schopnost (SPS). Pode mnou kotel pankáčů, kterým bohoslužba přerušila hudbu. Jeden z nich na mě zařval: ‚Ty píčo!‘ A já jsem do mikrofonu řekl: ‚Máš pravdu! Já jsem taková píča, že jsi takovou píču v životě neviděl!‘,“ směje se kněz Heryán, na kterého pak pankáč při evangeliu pokřikoval: „Co to tady říkáš za kraviny!“
Heryán se na něj vlídně obrátil, že to neříká on, ale Kristus, že čte jeho slova. A že jim možná jen nerozumí, stejně jako on, ale domnívá se, že jsou o lásce: „A když lidé slyšeli, že tomu nerozumím a že je to o lásce, tak se krásně ztišili a naslouchali mi,“ usmívá se Ladislav Heryán, který během svých bohoslužeb hraje na kytaru a zpívá třeba Beatles.
Dnes, tato plešatá mánička, jak se sám nazývá, mívá hojně navštěvované nejen festivalové bohoslužby, ale přednášky, autorská čtení, diskuze a besedy. Pohřbíval své undergroundové přátele Magora – Martina Jirouse a Filipa Topola.
Vzpomínky Ladislava Heryána zaznamenali natočili žáci ze ZŠ Palmovka zapojení do projektu Příběhy našich sousedů a dokumentaristé neziskové organizace Post Bellum, která spravuje sbírku Paměť národa. Ta vzniká z peněz především od drobných soukromých dárců. Pomoci Paměti národa můžete i vy, formu podpory si můžete vybrat na www.pametnaroda.cz. Děkujeme!
Autor: Post Bellum
19
9
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
