Hokejisty cepuje dcera velké legendy. Jsi Brutální Nikita, slýchá o sobě

Co by tatínek řekl na to, že je žena u hokejové reprezentace?
Když jsem mu říkala, že začínám u hokeje, a to je nějakých dvacet let, odpověděl: Nemíchej se do mužského sportu. Za jeho éry by mě chlapi opravdu nepřijali. Asi v sedmé třídě jsem přišla s přihláškou, že bych chtěla hrát hokej. Řekl, že neexistuje. Že ženská nemůže v životě hrát hokej.

Doba se ale změnila.
Já si vždycky říkám, že důležitější u kondičních trenérů jsou znalosti, jak rozumí fyziologii těla, jak vedou tréninky, a ne pohlaví. Asi s tím někdo problém má, ale to pak má spíš problém sám se sebou. I táta, kdyby žil, by byl rád a fandil by mi. A myslím, že mi fandí i tam nahoře.

I když jste ho s tím mícháním do mužského sportu neposlechla?
Byl rád, že učím na Masarykově univerzitě fitness a kondiční trénování. To byla u něj priorita. I když právě škola mě k tomu hokeji přivedla. Udělala jsem si různé certifikáty a měla na tehdejší dobu nový přístup k tréninku. Trenér Karel Večeřa mě oslovil, jestli bych ty novinky neukázala v Baníku Ostrava.

To je ale fotbal.
Ano, jezdila jsem do Ostravy třikrát týdně. Pak se přidala juniorka brněnské Zbrojovky a následně už přišel hokej – pan Zábranský, šéf Komety, mě vzal k mládeži. Vypomáhala jsem víc a víc, čehož si všiml Luděk Bukač a chtěl, abych o tréninku přednášela. Dostal mě na svaz a já pracovala pro reprezentační juniorské týmy, až jsem se dostala sem do reprezentace.

Co vlastně dělá kondiční trenér u národního mužstva?
První týdny přípravných kempů pracujete na fyzičce, ty byly opravdu náročné. Jsou tu společné rozcvičky, na turnajích pracujete s těmi, kteří nehrají. Dohlížíte na tréninky v posilovně...

Pryč už je doba tréninkových galejí, které zažíval váš otec či hokejisté v časech Viktora Tichonova?
Nemělo by to tak být. Taťka byl přísný nejen na mě. Když jsem začínala u hokeje, radil mi: Ty, co nemakají, vyhoď. To byla jeho klasika. Jeden pán z Komety, kterého trénoval, mi vždycky vypráví: Když jsme viděli žigulíka, co v něm jezdil tvůj táta, už jsme zvraceli. Děsily nás kopce a on měl rád dril.

Jeho někdejší spoluhráč a pozdější novinář Jaromír Meixner vyprávěl, že ho můžeme srovnávat jedině s Jágrem. Že by určitě uspěl i v NHL a byl možná komplexnější než on.
Byl to poslední obojživelník, který hrál vrcholově hokej i fotbal. V hokeji byl mistrem Evropy, ve fotbale měl bronz z mistrovství Evropy. A když se ho lidi ptali, co měl radši, tvrdil, že miloval obojí. O Jágrovi před ním pořád někdo mluvil, ale on zůstával skromný a odpovídal, že to byla jiná doba, jiný hokej. Miloval sport, a na co v něm sáhl, to uměl. Tak snad to po něm u nás v rodině ještě někdo podědí.

Tak řada je na vás, zatím jste svobodná.
Ale s přítelem už bychom rodinu chtěli. Ale ještě k tatínkovi – když jsem závodila na mistrovství republiky v atletice, říkali mi: „Ty seš Bubníkova dcera? Jestli nevyhraješ, tak ani nechoď domů.“ On bral vítězství, nic jiného. Ve sportu uměl všechno, ale když jsem po něm chtěla, aby mi něco vysvětlil, jak mám třeba na zápočet udělat nožičky, tak na to neměl nervy. Jestli to neumíš, tak to nedělej.

Táta má i tramvaj

S maminkou, vynikající moderní gymnastkou a baletkou, vás na tu dobu měli pozdě. Když jste se narodila, bylo otci 46 let, jí 39.
Byli vrcholoví sportovci, takže když se pro něco rozhodli, šli za svým cílem. A když zatoužili po dítěti, neřešili okolní svět. Doktoři mamince řekli, jestli do toho chcete jít, jděte. Ale měla těžký porod.

Neslýchala jste v cukrárně, že dědeček vzal dceru na zmrzlinu?
Měli výhodu, že na svůj věk nikdy nevypadali. A u mamky to platí dodnes. Jen když se nás ve škole ptali, kolik je rodičům, říkala jsem vždycky o deset dvacet let víc než ostatní. Děti se divily: Ty máš tak staré rodiče? Ale naši byli vitální, mamka pořád učí na univerzitě, trénuje v Jihlavě i ve Vyškově. Nikdy mi nepřišlo, že jsou starší. Jen jedna věc mě mrzela.

Že jste je neviděla na ledě a divadelní scéně?
Ano. Lidi mi vykládali, jaký byl taťka na ledě bůh. Fotbal hrál ještě za starou gardu, a to něj křičeli: Bubále, Bubále, už přestaň hrát, my si taky potřebujeme kopnout. Mamku jsem viděla v pěti letech v jejích dvou posledních představeních. Hrála macechu v Popelce.

Ale poznala jste, že jsou slavní?
Zažila jsem, že taťka podepisoval pánovi rukavice a ten brečel štěstím. Když skončil s trénováním, uzavřel se světu. Ne že by nežil, ale nedával rozhovory, neukazoval se. Ani nechtěl komentovat zápasy, omlouval se, že by neříkal to, co by lidi chtěl slyšet. Byl až moc přísný, takže říkal: Buď to hráč umí, nebo ne.

Na promoci s maminkou Hanou a otcem Vlastimilem, nejslavnějším brněnským hokejistou všech dob.

Přítel má hokej rád, sám jej hrál.

Atletice se nejdříve věnovala závodně, od patnácti let pro zábavu.

S hokejovými reprezentanty se připravuje na mistrovství světa.

Teď má v Brně i svou tramvaj, tedy šalinu.
Křtily jsme ji s mamkou. Na konci má číslo 41 a přiznám, že když ji vidím, počkám na ni a pozdravím taťku.

Síň slávy rodiče doma mají?
Když bylo taťkovi osmdesát, přijel k nám natáčet Robert Záruba. Prohlíží si medaile a říká mu: „Tahle není vaše.“ Taťka na to: „Ale je.“ „Jenže vy jste v té době ve Francii nehrál?“ „Ale hrál,“ stál si za svým. Pak přišla mamka a říkala: „Ta je moje.“ Medaile měli spolu v šupleti. Teď jsme se domluvili na Kometě, že tu jednou bude muzeum, tak jsme vše předali panu Zábranskému.

Co vám rodiče zakazovali?
Nechtěli, abych dělala vrcholový sport. Ve dvanácti třinácti jsem měla jít do Prahy do Dukly, ale taťka chtěl, abych studovala. Že profesionální sport končí v určitém věku, ale škola je napořád. Takže od patnácti jsem už sportovala jen pro zábavu. Ale být to v dnešní době, asi bych ten vrcholový sport dělala. Jsou jiné možnosti.

Jak vlastně na trenérku reagují hráči?
Chvíli trvá, než najdete důvěru. Ale díky znalostem jsem si je vždycky získala. Snad mi věří, jinak bych tu ani nebyla. Ale je jasné, že když se někomu nechce makat, je protivný. Nebyla jsem jiná. Takže si v duchu na mě musí zanadávat. Ale jinak doufám, že mi hráči věří. I když taťka by řekl: Nikdy.

Jaké máte auto?
Volkswagen. Proč?

Jestlipak taky hráči zvracejí, když ho vidí přijíždět?
Možná jo. Anebo raději zavírají oči.

Takže jste podědila přísnost?
Na tréninku úplně přepnu. Neznám v něm bratra, jsem přísná a před pár lety dokonce vyšel titulek Juniory cepovala Brutální Nikita, takže od té doby mi tak kluci i říkali.

Přítel nežárlí

Co říká maminka, že se mícháte do mužského světa?
Miluje hokej, takže se pořád ptá, když může jít na zápas. Podporuje mě, a když budou lístky, přijela by ráda i s mým přítelem do Bratislavy. To je taky bývalý hokejista, hrál za Slavii a spoustu věcí s ním řeším.

Nežárlí, když je kolem vás tolik mužů?
Je moje velká opora a děkuju, že nežárlí. Protože kdyby on jel na šest týdnů se švédskými akvabelami, tak bych teda žárlila a doma si kousala nehty. Obdivuju, že to chápe. Že jsem brána jako chlap, který patří do týmu.

Můžete přijít do kabiny, kdy chcete?
Ne. Ale v tom jsem vychovaná už odmalička, když taťka trénoval. Takže dám na nástěnku, kdy je rozcvička, a hráči přijdou za mnou.

Může se vůbec stát, aby hrál za reprezentaci někdo, kdo nemá fyzičku?
Tady na tom vrcholu ne, jsou tu ti nejlepší. Ale někteří by mohli makat víc.

Ale asi by se tatínek divil, že hlavně mezi mládeží najdete hokejisty, kteří neumějí kopnout do balonu.
Zešedivěl by víc, než byl. Ale lepší se to. Teď jsem se bavila s jedním hráčem, že v cizině měli v rámci tréninku i gymnastiku. Nezdá se to, ale díky správnému kotoulu můžete třeba zlepšit přesnost střelby. Koordinace a všestrannost pomáhá k lepší výkonnosti.

Jako pedagožka můžete posoudit – jsou dnešní děti líné?
Vedu předmět Odborná praxe, kde mám studenty, kteří chodí do škol. A většina z nich odchází z praxe zklamaná, že studenti nechtějí, že je to bolí. A když to bolí, tak se nechce. Tělocvikář by chtěl, ale děti se bojí, aby neměly modřinu na noze, aby se jim něco nestalo.