Jakub Hrůša to rád elegantní

Zezadu budovu obléhají televizní přenosové vozy, neklamná známka důležité události, kterou přenášejí živě.  A pak vejdete do sálu, nastoupí orchestr a první, co zahraje před stojícím publikem, je česká státní hymna. Důstojná, krásně zahraná symfonická verze, bez vyumělkovaných a bombastických dodělávek, jak se zalíbilo kdysi olympijskému výboru. Po takové hymně by se chtělo zatleskat (a příslušníkům hokejového národa možná i vítězně zakřičet), ale to už do festivalového rituálu nepatří, ve ztichlém sále začíná Vyšehrad.

Účastnit se zahajovacího koncertu (tedy v neděli 12. května) je pro každý orchestr pocta. Tentokrát se jí dostalo Bamberským symfonikům v čele s Jakubem Hrůšou, který je již třetím rokem šéfdirigentem tohoto tělesa. Kromě často zmiňovaných českých kořenů v historii orchestru (byl vytvořen po válce z odsunutých hudebníků Pražské německé filharmonie) je pro interpretaci Smetanova cyklu symfonických básní spíše důležité to, že Mou vlast nedávno natočili s Jakubem Hrůšou pro label Tudor. Jejich souznění s partiturou není jen příležitostné pro účast na festivalu, ale déle zažité a budované. Celý cyklus se hrál bez přestávky, jen s malým přeladěním a změnou některých pozic hudebníků po třetí básni Šárka.

Vyšehrad orchestr zahájil bezchybným vstupem dvou harf; navazující smyčcové téma znělo měkce a velmi zpěvně, žádné dramaticky vyrážené akordy nebo důrazy. Hrůša vedl orchestr poklidně, tvárně, žádná křeč… Mohli jsme si užívat různorodou pestrost Smetanovy geniální partitury, jak střídá jednoduchý lidový tanec s pasážemi brilantní a složité kompoziční práce, jak umí přejít do atmosféry až depresivního útlumu, mrtvého bezvětří, z nějž zase povstane téma hrdého Vyšehradu.

I druhá věta Vltava se vyznačovala v podání Hrůšova orchestru hladkostí kontur a elegancí, bez  zatěžkaných vrcholů a patosu, který se občas vkrádá do interpretace této jednoduché melodie. Tam, kde je třeba (přeje a bouření vody), umí orchestr přidat na průraznosti a divokosti, vytvořit smysluplné kontrasty, ale vše je přirozené a moderně odlehčené. Hrůša to má zkrátka rád s elegancí. I ta polka, která má snad ilustrovat lidovou veselici u řeky, zněla spíše jako salónní galantní tanec. Krásnou barvu měly stříbřité smyčce v pasáži přirovnávané k tanci víl v měsíční krajině. Ostatně houslová sekce sklidila na konci večera nejbouřlivější aplaus.

Už závěr Vltavy byl docela ve svižném tempu, a Šárka byla ještě rychlejší. Báseň o dívčí družině a její bojovné vůdkyni, která vzplane láskou k nepříteli, Ctiradovi, a vše spěje k dramatickému konci, se odehrávala v akčním rytmu, namísto dlouhé sentimentální kantilény spíše prudké vzrušení a naprosto triumfální závěr.

Hrůša vede orchestr pevným, suverénním a mnohotvárným gestem, je na něj opravdu inspirující pohled. Jeho kariéru sleduji již léta (pokud hraje v Česku) a z mladé generace dirigentů byl vždy nejvýraznější talent. Má nápady, má energii a odvahu, a podle mě byl dost zralý k tomu nastoupit po  Jiřím Bělohlávkovi jako jeho žák k České filharmonii.

Čtvrtá část Z českých luhů a hájů začala ve volné a tlumené poloze, než ji vystřídaly výrazné taneční rytmy a zpěvná témata. Slyšeli jsme také hodně zdařilých dechových sól (hoboj, klarinet, fagot, horna), zvláště pak ve dvou posledních částech Tábor a Blaník, kde dechové skupiny hrají samostatnou a významnou roli. Jejich souhra byla bez závad, čistá, kultivovaná a dobře sladěná. Jednu věc si však neodpustím – v sále prakticky nelze navodit soustředěné ticho, parkety, praktikábly a sklápěcí dřevěná sedadla prakticky neustále vytvářejí hluk, vrzání a praskání s každým pohybem posluchače na nich. V tišších pasážích to je opravdu rušivé.

Blaník dovedl Hrůša do optimistického, až furiantsky rozjásaného závěru. Celý cyklus se díky svěžímu a hladkému průběhu nezdál nijak dlouhý, nebylo zde stagnujících míst. Výkon Bamberských symfoniků naplnil slavnostní i umělecké cíle vrchovatě, českému publiku se velmi zamlouval a sklidili za to dlouhé ovace vestoje.