Masakr na Vysočině. V Třešti povstali proti německé okupaci příliš brzy

V Třešti 5. května 1945 obyvatelé zajali místní Němce i posádku a obsadili věznici okresního soudu. Šest povstalců při boji v okolí města padlo, někteří němečtí zajatci byli surově zbiti. Neutají se to. Velitel brněnského gestapa SS-Obersturmbanführer kriminální rada Max Rausch prahne po pomstě. A vydává rozkaz vyhladit jedno procento obyvatelstva asi pětitisícového města. 

Trestné komando projede za statkem Pouště lesíkem a za ním narazí na hlídku občanské gardy. Nedá jí šanci. Kamenný pomníček stojící u cesty tři kilometry od Třeště dnes připomíná devět padlých Čechů.

Po přestřelkách na výpadových silnicích vjedou pancéřové vozy do ulic města. Příslušníci Waffen-SS i wehrmachtu projíždějí mezi domy a střílejí do oken. U Vaňovského rybníka na jihu obce zabijí sedm neozbrojených Čechů. Na nádraží před očima rodiny zastřelí dalšího muže.

Nebude to tak zlé, soudil Hácha. Od okupace Německem uplynulo 80 let

Místní organizace revolučního dění reaguje mnohdy zbrkle, chaoticky; povstalci doplácejí na nezkušenost. Během dopoledne nacisté obsadí všechny důležité body a osvobodí zajaté Němce. Vojáci prolézají dům od domu, drancují, zatýkají.

Vůdci povstání, dvanáctičlenný výbor v čele s komunistou Josefem Smejkou, dopadeni nejsou. Buď včas utekli, nebo se dobře ukryli.

Kolem poledne dorazí v pěti pancéřových vozech a několika nákladních autech posily, až 400 vojáků včetně velitele jihlavské posádky podplukovníka Ernsta Mittwega. Na dvoře soudní budovy jsou zajatci donuceni vykopat jámy. Některým se stanou hroby.

Lusknutí prsty, smrt

Na vraždách se podílejí i místní Němci, kteří byli ještě ráno vězněni. Například vedoucí NSDAP v Třešti a zdejší továrník Hans Walter Engelmann. Nebo jedenadvacetiletá dívka, dcera zástupce velitele místního Volkssturmu, který byl Čechy zbit, Herta Kasparová. Právě oni vybírají nejaktivnější povstalce, mstí se.

Třešťská rodačka a úřednice zlínského gestapa Herta prochází kolem zajatců. Luskne prsty a hubeným ukazovákem určí oběť. To je rozsudek smrti. Nejdříve ukáže na kováře Bohumíra Bílka, pak na jeho bratra Stanislava, třetí z Bílkových, Bedřich, se přihlásí sám. Herta se shání i po čtvrtém bratrovi. Nejstarší Josef je však již mrtev. Padl ráno při obraně města u lesa za Třeští.

Kasparová Bílkovy vybírá proto, že zasahovali u nich doma. Zlověstným lusknutím prstů nakonec pošle na smrt deset svých sousedů či spolužáků. „Jsem si vědoma toho, že jsem zavinila přímo smrt několika lidí. Věděla jsem, že osoby, které jsem vybrala a označila, budou německou mocí zničeny. Jednala jsem ze msty,“ přizná po válce Kasparová. Později to popře.

Povstání v Evropě: Pražské povstání bylo krvavější Češi v moderní historii nebojovali na vlastním území v tak obrovské bitvě, jakou bylo Květnové povstání v roce 1945. Jen v tehdejších hranicích Prahy se proti okupantům postavilo se zbraní na 30 tisíc lidí.  Dalších 100 tisíc pomáhalo při stavbě barikád. Ztráty na české straně – i kvůli dobře vyzbrojené přesile – byly obrovské. Za pět dnů povstání jen v hlavním městě zahynuly bezmála 3 tisíce lidí včetně dvou generálů. Ve zbytku země se počty zabitých odhadují na 8 tisíc. Je to o mnoho víc, než se desítky let říkalo. Až v poslední době začali čísla zpřesňovat historici VHÚ. Že pražské povstání nebylo drobnou bojůvkou, lze demonstrovat na srovnání s povstaleckou Paříží ze srpna 1944. Za necelý týden ve francouzské metropoli padlo 500 bojovníků. Vedle nich zahynulo tisíc civilistů. Nicméně historici upozorňují, že to bylo dáno i lehkovážností a neopatrností, s jakou boje v ulicích sledovali. Úplně jiným měřítkem je pak krvavé povstání ve Varšavě. Během dvou měsíců urputných bojů koncem léta 1944 padlo téměř deset tisíc povstaleckých bojovníků. Děsivou bilanci pak doplňuje asi 180 tisíc civilních obětí.

V brzkém odpoledni je na dvoře popraveno třináct lidí. Nejprve si musí vykasat košili, pak je střelí do srdce. O pár hodin později stejný osud potká dalších dvacet Čechů.

Nejmladšímu Karlu Šenkýřovi je sedmnáct. Posledním popraveným se stane Josef Dušek, který se v československé uniformě vrátil do městečka z úkrytu na nedalekém hradě Roštejn.

Střelou do zátylku ho zabijí v zahradě zámku před polednem 8. května. Ten samý den odpoledne, den po masakru a v den kapitulace Hitlerovy říše, opustí okupanti i místní Němci zničené město. A s nimi i Herta Kasparová. K večeru následujícího dne – 9. května – se mezi domy objeví první jednotky Rudé armády.

Šibenice pro Hertu

Je po válce a Češi sčítají mrtvé z povstání. Dodnes nejsou známy definitivní počty. V úplném závěru druhé světové války odhadem padlo, zahynulo či bylo zavražděno minimálně 11 tisíc Čechů.

„Povstání v Praze spolu s jeho masovou bojovou odezvou na českém venkově zhatilo německé plány na další vedení války a pomohlo donutit Hitlerova nástupce admirála Dönitze k jednání o bezpodmínečné kapitulaci. Tím zkrátilo válku o několik dní a ušetřilo tím mnoho lidských životů,“ shrnul smysl největší bitvy českého národa na vlastním území v moderních dějinách historik Jindřich Marek v publikaci Padli na barikádách.

Byla vánice a němečtí vojáci vařili eintopf, líčí pamětníci březen 1939

Zároveň povstání zachránilo mnoho českých měst, která by jistě padla za oběť bitev mezi Spojenci a odhodlanými německými jednotkami.

Herta Kasparová prchla do rakouského Gmündu. Pracovala jako pomocnice v domácnosti a paradoxně i jako pradlena na sovětském vojenském velitelství. Až do 2. února 1946, kdy byla poznána a zatčena. V září ji mimořádný lidový soud v Jihlavě poslal na šibenici. Skončil na ní i továrník H. W. Engelmann.

A spravedlnost dostihla i velitele brněnského gestapa Maxe Rausche. Popraven byl v březnu 1947. Jiní, kteří byli za masakry odpovědní, ale trestu unikli a dožili zpravidla v poklidu v NSR.