Nakonec jsem zůstala sama, drahý – grófka uprostřed hrůz války a našich dějin

Jistě známe nejrůznější filmy z produkce Hollywoodu jako je anglický pacient, kde vystupují zdravotní sestry ve válce. Mírné, pečující. U nás málo známý příběh uherské grófky Ilony Andrassyové, která se stala ošetřovatelkou v lazaretech Velké války, není hollywoodský, marně bychom hledali hrdiny, šťastné konce a dojemná úmrtí. Jen příběh statečné ženy v krvavém kolotoči našich společných dějin, který nám zanechala ve svém deníku (její slova kurzivou v textu).

Vše začínalo pokojně a zdálo se, že Ilona, hraběnka Andrassyová bude žít poklidný život vyhrazený šlechtickým ženám té doby. Rod grófů Andrassy byl velmi starý a patřil k vysoké aristokracii Rakouska-Uherska. Narodila se v roce 1886 na rodinném zámku v Trebišove (dnešní Slovenská republika), na zámku pobýval v době manévrů na Zemplíně  i císař František Josef, se sestrami potom vedla bohatý společenský život vedle svých rodičů hraběte Teodora a Eleonóry, rozené hraběnky Zichyové. Letní pobyty v Sedmihradsku na zámku v Dubrině, sezony plesů v paláci v Budapešti s výhledem na Dunaj, svět rodiny v Trebišove. Bystrá mladá žena, se zájmem o umění, politiku, malbu, hovořící několika jazyky. Na honu na lišku na Zemplínu se seznámila se svou životní láskou Pálem, hrabětem Esterházy. Svatba a život na manželově zámku v dolnouherské Pápě, cesty do Vídně a Budapešti, lov kamzíků v Alpách. V rodině jí vždy nazývali Iloncsi. Jednoho dne vše skončilo. Mobilisace. Manžel byl husarský nadporučík v záloze a je povolán na bojiště.

Je povolán do kasáren v Debrecíně. Vládne tam nadšení. Muži se dobrovolně hlásí na frontu. Paní hraběnka se prochází městem se svým známým poručíkem Szunyogou.

Potkávají muže s trikolorami. "Dobrý den, pane poručíku! Tak co? Zítra jdeme? Už na třech místech nás odmítli, ale my budeme chodit, dokud nás nevezmou, obyčejný hadr, zbabělec je chlap, který zůstane doma!"

Brzy přichází loučení s manželem. "O páté procházela 2. četa před hotelem. Stála jsem na balkoně, napůl jsem byla zakrytá obrovskou národní vlajkou……Ženy z oken shazovaly květiny na vojáky v zářících bleděmodrých uniformách se zlatými šňůrami a masy volaly „Eljén“, když Pál procházel se svojí formací pod okny, podíval se nahoru a zasalutoval. Tvář měl úplně vážnou a bledou – já jsem nebyla schopná ani mu zamávat."

Jako mnohé aristokratky naší země se i ona hlásí k Červenému kříži, prochází příslušným kursem a ošetřuje raněné v budapeštské nemocnici. Zřizuje nemocnice pro léčení raněných a domovy pro siroty v zámcích Esterházyů v Teszéri a Pápě. Rodina tedy dává vše do služeb bojujícího státu – životy i majetky. Pobývá i na zámku v Trebišove, kde se setkává s manželem, který je tam dočasně přidělen z fronty.

Na železniční stanici v Trebišove přijíždějí lazaretní vlaky, chodí tam pomáhat raněným, kterých je stále více a více. Vidí strašlivé věci.

"Vyšli jsme na stanici, kde uvízlo deset vlaků vezoucích raněné. Samí vyhladovělí vojáci, kteří tři či čtyři dny nejedli. Prosí u žen rolníků alespoň o trochu cukrové řepy. Viděla jsem hodně smutného od doby, kdy vypukla válka, ale nikdy nic takového jako dnes. Asi tři sta raněných a mnoho umírajících. Na kost vyhublé ruce chytají chleba, a tak ho žerou, že se skoro dusí. Byl mezi nimi i takový, co několik dní nepil vodu a hrdlo mu vyschlo tak, že už skoro nemohl mluvit. Sanitáři ze strachu z cholery jim nedávali pít....... Odporný zápach se šíří z vagónů. Pláč, chrapot. Nevěřila jsem tomu, že lidské oči mohou vyjádřit tolik bolesti, co jsem viděla. Jeden sikulský pěšák se stehny zcela rozdrcenými ležel na tvrdé posteli a zlomená kost z otevřené rány mu vyčuhovala z obvazu. Když jsem mu dala cigaretu propukl v pláč.…,řekl:“ jistě, takto to může vypadat v pekle. Co jsme udělali Pánu Bohu, že musíme takto trpět? Kdybych jen mohl, než umřu, vidět svůj domov, svojí rodinu“. Jeho tváří lomcuje bolest, když se ptá:“co myslíte, milostivá paní, uvidím ještě svoje děti?“. Sklonil svojí hlavu na moje rameno a vzlykal, i já jsem plakala, i když jsem viděla již dost hrozného…..Vedle něho ležel umírající přikrytý plachtou, odkryla jsme mu tvář, protože jsem viděla, že se ještě hýbe. Byl úplně modrý, jen jeho velké černé oči svítily……"

Na začátku roku 1915 přichází velká ofenzíva ruské imperiální armády v Karpatech, o které jsem psal v minulých blozích a Pál je opět povolán na frontu. 8.2.1915 odjíždí paní Ilona do Stropkova, blízko k frontě, aby byla blíže k milovanému manželovi. Aby tam mohla zůstat, protože ženám není dovolené být v oblasti vojenských operací, ošetřuje raněné. Situace je zde daleko horší než viděla v budapešťských nemocnicích.

"Přivezly velký transport raněných. Zjevuje se přede mnou hrozný obraz, skutečná jatka! Pěšáci 39. a 46. pluků šturmovali a Rusové odrazili jejich útok. Přijíždí vůz za vozem, na nich ranění a je jich tolik, že leží na sobě, sténají, pláčí, křičí. Ani peklo nemůže být horší. Už nemáme slámu a ukládáme raněné na holou zem. Doslova se čvachtáme v krvi. Boty, šaty máme nasáklé ještě teplou krví. Visící zlomené ruce, nohy, vytékající střeva. Jednomu vojákovi odtrhl granát spodní část tváře, zůstaly mu jen vytřeštěné oči. Další s prostřelenými plícemi se zmítá s chrapotem na zemi. Krk, ramena a hrudník má tak vypouklé od vzduchu jako by byly vycpané. Jsou úplně mladí, ještě děti! Čtyři hned na místě amputovali. Do hrozných roztrhaných ran lejeme jód, od toho nešťastníci tak řvou, jako zvířata. Na Anštaltu dnes umřelo 17 vojáků. Pracovala jsem kolem nich až do jedné po půlnoci. Napíšu jim vzkazy pro rodinu, příbuzné, jejich poslední přání. Umírajícímu držím ruku se slzami v očích a snažím se ho utěšovat, to je taková práce, kterou sanitáři nedělají. Nejsou k tomu potřebné medicínské znalosti, ale jen soucitné ženské srdce."

Ze Stropkova odjíždí do Košic, kde opět pracuje v nemocnicích. Díky svému vlivu a vážnosti rodiny se angažuje, aby mohly ženy pracovat jako ošetřovatelky i na frontě v polních nemocnicích a na převazištích. Působili tam dosud pouze muži sanitáři. Na frontě zjistila, že mnoho mužů umírá kvůli neodbornosti poskytnutí pomoci a nedostatečné prvotní péči. Nakonec uspěje, stává se vojákyní Červeného kříže, ale přichází rána osudu, ze které se již nikdy zcela nevzpamatuje.

26.6. 1915 padne její milovaný manžel Pál na východní frontě v Haliči u Laszky Dolna. Jako plukovní ordonanc neměl povinnost být v čele útoku, ale jako aristokrat cítil povinnost být v čele mužů od svého pluku, a tak vede útok husarů proti nepřátelským pozicím. Ale již dávno skončila doba válek jeho předků, vše se utopilo v strojové smrti, a tak padne smrtelně zraněn dvěma střelami, aniž by dosáhl zákopů protivníka, vedle něj zemřou další čtyři husaři. Paní Iloně píše dopis přítel a spolubojovník Pála, hrabě Béla Podmanický. Ona ho  čte v slzách a od té doby začne psát dopisy, které nikdy neodešle. Dopisy padlému manželovi bude psát až do konce svých dní.

Brzy je povolána na frontu, na italské bojiště. V dalším životě jí čeká mnoho strázní. Již se nikdy nevrátí doba před rokem 1914, ta zcela zanikne. O tom však jindy, můj milý a pozorný čtenáři a budu rád, pokud se vrátíš k slovům paní grófky navždy zakletým v jejím deníku.....

Dopisy a její deník se náhodou najdou ukryté v roce 1971 na bývalém zámku Iloncsi v Denesfa u Sarvaru ve zcela jiné době, kdy již dávno zanikl stát, který se pustil do své poslední války. Díky paní hraběnce, hlavně statečné ženě, nám zůstaly vzácné vzpomínky ženy na onu smutnou dobu a byly zpracovány historikem Lajosem Kovacsem v několika publikacích, zejména Minndenek Vége, v roce 2015. Výňatky byly zveřejněné v monografii Slovensko a prvá svetová vojna, KVH Beskydy, Humenné 2018.