„Nikdy neodvracej zrak. Všechno, co je pravdivé, je krásné,“ poradí jednoho dne malému Kurtovi jeho milovaná teta Elisabeth (Saskia Rosendahlová). A hned poté si rozbije hlavu skleněným popelníkem.

Nedokáže se totiž vyrovnat s tím, že byla vybrána, aby předala květiny Adolfu Hitlerovi při jeho projížďce městečkem poblíž Drážďan, kam byli s rodinou v polovině třicátých let vystěhováni.

Přestože je Elisabeth pohledná árijská dívka, pro nacistický režim není v tomto stavu pohodlná. Jako psychicky narušenou ji proto odklidí do ústavu. Když se o několik let později pokusí vzdorovat své nucené sterilizaci a zapůsobit na lidskost doktora Carla Seebanda (Sebastian Koch), vedoucí ženské kliniky ji zapsáním červeného plusu do složky pošle na smrt. Stane se totiž součástí takzvaného programu eutanazie, v rámci kterého ji – stejně jako desítky tisíc dalších mentálně a fyzicky postižených – zplynují.

Její slova ale s chlapcem zůstanou a Kurt (Tom Schilling) stráví podstatnou část svého dospívání hledáním pravdy v umění.

Východní Německo mezitím přejde do rukou komunistů, a tak jediný umělecký směr, ve kterém smí nadaný mladík tvořit, je socialistický realismus. A ten, podobně jako samotná totalita, zrovna nestraní svobodnému projevu ani individualitě.

Při svých studiích na drážďanské univerzitě se Kurt zamiluje do posluchačky návrhářství Elisabeth (Paula Beerová). V tu chvíli ale netuší, že si s ní vpustí do života známé zlo ve formě rehabilitovaného nacistického doktora Seebanda, Elisabetina ochranitelského otce, který ho považuje za společensky podřadného. 

Se snímkem Nikdy neodvracej zrak se režisér Florian Henckel von Donnersmarck vrací po krátkém hollywoodském zaškobrtnutí s názvem Cizinec ke své parketě: velmi osobitému vyrovnávání s historií svého rodného Německa.

Poprvé si tuto polohu vyzkoušel v roce 2007 v dramatu Životy těch druhých, svém debutovém celovečerním filmu o fungování tajné policie Stasi, tehdy ještě se Sebastianem Kochem v pozitivní roli. Snímek tehdy získal na 40 mezinárodních ocenění a také cenu Oscar za nejlepší cizojazyčný film.

Dobová výpověď o životě umělce, inspirovaná skutečným příběhem stále žijícího malíře Gerharda Richtera, měla nakročeno následovat v jeho šlépějích. Získala rovnou dvě nominace na Cenu Akademie, kromě té za zahraniční film ještě za kameru Caleba Deschanela. Jak už dnes víme, obě sošky si nakonec odneslo černobílé mexické drama Roma. A Richter, jen tak mimochodem, výslednou podobu Nikdy neodvracej zrak nazval „zneužitím a hrubým překroucením svého života".

Oba filmy přitom spojuje motiv kreativního člověka drženého v okovech režimu. V případě von Donnersmarckovy novinky je ale docela přímočaře řečeno, že má zkušenost hlavního hrdiny kopírovat univerzální prožitek společnosti. Můžeme to vidět v Kurtově ustavičném boji s vlastní identitou, odmítání minulosti, popírání zažitých traumat a přetvářce. Diktatura ho zabíjí. S první hrstí svobody v rukách se však ta naprostá dějinná zkáza, stále tolik palčivá v jeho paměti, stává dílem bez autora. Částí skutečnosti, o které se nahlas nepromlouvá. Potlačeným přiznáním vlastní viny i neviny.

Nikdy neodvracej zrak tak není pouze vyjádřením zrádného údělu umělce, ale také toho, co to znamená být Němcem a nosit svůj původ celý život na ramenou jako břímě dějin.

Von Donnersmarck se svými herci a nemalou pomocí skladatele Maxe Richtera vytvářejí atmosféru drásavé aktuálnosti, která neuhýbá před realitou největších zločinů vůči lidskosti, ale neopomíjí ani to krásné, co je vždy doprovázelo. Obsáhne přitom tolik děje a emocí, že si svou tříhodinovou stopáž hravě obhájí. I díky ní má totiž divák pocit, že se setkává s něčím opravdu výjimečným a pravdivým. Jako třeba v tom, že někdy je tou nejtišší, nejsvobodnější a nejméně bolestivou chvílí ta, kdy na vás současně troubí několik autobusů.

Snímek Nikdy neodvracej zrak měl v českých kinech premiéru 24. dubna.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít