Kytarista, skladatel a textař Michal Ambrož, hlavní tvář a spoluzakladatel novovlnné Jasné Páky a pozdější Hudby Praha, se před třemi lety rozhádal se svými tehdejšími dlouholetými spoluhráči. Výsledkem jsou dnes hned dvě kapely, které se svým názvem k odkazu Hudby Praha hlásí.
Jedna z nich je právě ta Ambrožova. A přes všechny spory se pětašedesátiletá ikona tuzemského bigbítu nenechala znechutit natolik, aby nevydala po devíti letech nové album.
Sám autor označuje aktuální desku jako návrat k hořkosladkým osmdesátým letům, kdy se chvíle bigbítových alkoholových večírků střídala se snahou napsat vážnou, zamyšlenou až filozofickou píseň. A na nové desce jich je takových naprostá většina. Pokud má někdo spojenu Hudbu Praha a Michala Ambrože s nekompromisními vypalovačkami typu Máma, táta, s novou deskou se bude sžívat pomalu. Většina písní se totiž nese v zadumaném, přemýšlivém až pochybujícím tónu.
Od úvodního Uprchlíka se starším textem básníka J. H. Krchovského, který v současné politické situaci dostal zcela nový podtext, přes nostalgické sebekritické písně Děláme, co můžeme nebo Já i ty, skladby otírající se o současnou společnost jako Prachy až po ironický, zesměšňující song Macho – ve všech je patrný Ambrožův rukopis, nadhled a snaha popsat svět kolem sebe. A to za pomoci starých dobrých poznávacích znamení, jako jsou například typické vyostřené až jedovaté ženské vokály.
Je dobře, že se Ambrož přes všechny spory i zdravotní potíže provázející jeho osobní život nenechal odradit od další tvorby. Ať už to bude mít hlavičku Hudby Praha či nějakou jinou, novou deskou dokazuje, že je stále výsostný a věrohodný muzikant, kterých na tuzemské rockové scéně není zase tak mnoho.
