Výsledky setkání Vladimira Putina s prezidentkou Estonska

Alexej Iljaševič

20. dubna 2019

Estonská prezidentka Kersti Kaljulaidová se na pracovní návštěvě sešla s ruským prezidentem. Za léta, kdy se nekonala žádná dvoustranná setkání, se nakupilo mnoho otázek. Na tomto setkání nebyly podepsány žádné dokumenty, mělo poznávací charakter. Analytický portál RuBaltic.ru z něho učinil čtyři hlavní závěry.

Kaljulaidová v centru pozornosti

Zpráva o návštěvě „úhlavního nepřítele“ otřásla Pobaltím. Jak v Estonsku, tak v sousedních Pobaltských republikách se k tomu postavili, mírně řečeno, nejednoznačně. Někteří, kteří prezidentku podpořili, to učinili neochotně, asi tak, jako: Když myslí, ať jede, je-li to potřeba.

Většina baltských politiků byla ostrá. Hodnotili ji slovy jako nedůstojné, smutné, nevhodné. Přitěžující bylo, že si prezidentka sama o návštěvu řekla. Politická smetánka Estonska ji už tři týdny osočuje a přestat zřejmě nehodlá.

V Litvě, kde co nevidět budou prezidentské volby, se všichni tři kandidáti v televizní debatě této otázky chytili. Hlavní uchazeč o funkci prezidenta Egil Levits také uvažoval o možnosti setkání s Vladimirem Putinem, ale poznamenal, že v případě svého vítězství „by dnes byl stěží takový samostatný krok vhodný“.

Bez velkého úsilí se stala Kaljulaidová v Pobaltí přední  celebritou. Na vrcholu informační vlny se najednou stala významnější a viditelnější figurou než vůdci sousedních států.  Informační válka, kterou rozpoutalo její setkání s ruským prezidentem, jí bude stěží ku prospěchu. Někteří její kritici poukazují na to, že neměla žádný důvod navštívit Kreml. Ruský vůdce přece útočí  na Pobaltí, tak proč s ním jednat bez zprostředkování „zkušenými“ bratry z Washingtonu a z Bruselu?

Příčina zde byla – trendy světové politiky se viditelně prudce mění. Příklady existují. Na dubnovém zasedání Parlamentního shromáždění Rady Evropy vyzývají Rusko, aby zaplatilo příspěvky do rozpočtu organizace a sestavilo svoji delegaci. Člen výboru francouzského senátu pro finance Longuet tvrdí, že francouzská vláda dělá všechno možné, aby se Rusko do PACE vrátilo.

V Rusku mezitím proběhlo Mezinárodní arktické fórum, kde se Putin setkal se švédským premiérem a s hlavou norské vlády. Po roce 2014 se mezi těmito státy kontakty na vysoké úrovni ukončily, nyní se zdá, že se ledy pohnuly. Konečně loni řekl Trump svým  baltským přátelům přímo, že ti, kteří se nechtějí dohodnout s Ruskem, jsou „velmi tupí lidé“. Estonsko narážku pochopilo.

Až donedávna sváděl postoj „jednotného Západu“ k tomu, že s Ruskem není třeba jednat. Rusko se musí obalit sankcemi, počkat na změnu režimu a vztahy začít už s novým, demokratickým vedením. Bývalý americký prezident Obama v roce 2015 vyslovil něco o mezinárodní izolaci Ruska a o jeho rozpadlém hospodářství. Nyní po čtyřech letech se režim nehroutí. Putin se situace dotkl při besedě s Kajlulaidovou, když řekl: „To, že nejsou kontakty mezi oficiálními osobnostmi, oficiálními orgány, mezi sousedy, je samozřejmě nenormální.“ Co na to odpověděla estonská prezidentka, není uvedeno, ale zřejmě neodporovala.

Pro Pobaltí je to historická návštěva

Leckterá media označila  návštěvu Kaljulaidové za historickou. Ne kvůli tomu, že přijela otevírat historickou restaurovanou budovu velvyslanectví Estonska. Po rozpadu Sovětského svazu se vůdci obou zemí setkávali velmi zřídka. Po vyvrcholení ukrajinské krize nemohla být o návštěvách Moskvy řeč. Stejného uvažování byli vůdci Litvy, Lotyšska i Polska. Tak se estonská prezidentka stala za dlouhé roky první osobností z „rusofobního pásu“, která se odvážila přijet k Putinovi. Z tohoto pohledu jde opravdu o historickou návštěvu, ovšem historickou pro Pobaltí, nikoliv pro Rusko. Ve světě je přes 200 zemí a kdo ke kremelskému vůdci dosud nepřijel? … Ovšem bylo by unáhlené přesvědčení, že pro Putina je to již tuctová záležitost. Má konkrétní zájem, předvést prezidentce Estonska a jejímu lidu, že není zvířetem a nešťastné Pobalťany na potkání nepožírá.

Ne náhodou mluvčí prezidenta RF Dmitrij Peskov podtrhl, že se při rozhovoru ruská strana pokusí rozptýlit obavu Estonců o jejich bezpečnost.

Očekávat výsledky je brzy

Peskov upozornil, že po setkání obou prezidentů se nedají čekat nějaká konkrétní rozhodnutí. Setkali se, aby mile pobesedovali, postáli před kamerami a novinářům řekli, že dialog byl hutný a konstruktivní.

Fakt, že se návštěva uskutečnila, ukazuje, že dialog mezi Ruskem a zeměmi Pobaltí je možný. Ale na to, aby nesl nějaké ovoce, je jedno jednání málo. Jsou potřeba konkrétní kroky ve vnitřní i zahraniční politice Estonska ke změně protiruského kursu. Pokud Kaljulaidová jedná s Putinem a v pozadí je zákaz plachetnici Sedov vplouvat do teritoriálních vod její země, pokud se publikuje bezpečnostbně-politický dokument o hrozbách ze strany Ruska a posilování vojenské přítomnosti NATO v regionu, tak o jaké konstruktivnosti se asi tak dá mluvit?

Převzato z Russiapost.su

***

Jak změnit nového prezidenta Ukrajiny v nominální figuru

Anton Kaněvskij

26. dubna 2019

Dne 25. dubna spustila Nejvyšší rada Ukrajiny aparátní majdan

Jedním z prvních výsledků ukrajinských prezidentských voleb je, že Porošenko nepůjde do politického odpočinku. Jeho připravený „plán b“ už je v činnosti. Přijetí zákona „o fungování ukrajinského jazyka“ ponechává ruským a ruskojazyčným obyvatelům Ukrajiny právo užívat ruštinu leda tak v kuchyni.

Pro Zelenského s jeho vyhýbavým postojem je to velmi nemilý dárek. Má jednat jako Porošenko, nebo se stát objektem nevybíravého obviňování nacionalisty ze zrady? A přitom to není jediný Porošenkův prezent. Dne 22. ledna se rozneslo, že se v ukrajinské Radě plánuje hlasování o zákoně předloženém frakcí Svépomoc, kterým by měl být prezident funkčně rovnocenný „anglické královně“. Ve známost rovněž vešla intrika v Ústavním soudu (ÚS), kde bylo navrženo odstranění jeho předsedy Ševčenka z funkce. Přitom úkolem předsedy ÚS je mimo jiné doprovodit k přísaze nově zvoleného prezidenta. Nebude-li předseda ÚS, nebude ani inaugurace nové hlavy státu.

Připomíná to situaci po volbě Donalda Trumpa prezidentem USA, kdy mezi jeho vítězstvím v listopadu 2016 a inaugurací v lednu 2017 vyvinuli demokrati a část republikánů nemalé úsilí, aby změnili nového prezidenta v nominální figuru.

Když se na Ukrajině ke všemu přidá zvyšování politického cynismu (je ještě větší než v USA), je zřetelná snaha věrchušky naprosto otevřeně demonstrovat prezidentovi pohrdání vůlí voličů. Při takových zvyklostech mohou Zelenskému nechat jedinou šanci – stoprocentní politický převlek. Intrika těchto prvních dní po zvolení závisí na tom, jak rychle bude tento specifický proces pokračovat. Porošenko dobře ví, že kout železo se musí, dokud je žhavé, v tomto případě dokud se spolubojovníci Zelenského nedostali do tempa.

Jazykový zákon byl přijat 277 poslanci. Proti byla jen obě křídla rozpadlého opozičního bloku a většina členů orientovaných na Kolomojského nevelké poslanecké skupiny.

Ač byl Porošenko v prezidentských volbách poražen, obklopil se mohutným poslaneckým (i elektorátním) jádrem. V podzimních parlamentních volbách bude boj o hlasy v „patriotickém“ segmentu ukrajinského voličského pole zřejmě velmi ostrý. K účastníkům se přidává Grojsman, oznámivší odchod do „samostatné plavby“ (patrně s velkou částí Lidové fronty), Kličko a asi někdo další. Dosud má „patriotický konsensus“ v Radě zcela situační charakter.

Je příznačné, že „zákon o anglické královně“ se po anglicku vytratil z programu plenárního zasedání 25. dubna, (příště se poslanci sejdou 14. května). Možná se chtějí vyhnout obvinění z účasti na státním převratu. To nebrání tomu, aby se zákon proti Zelenskému neobjevil znovu, zvláště budou-li za nového prezidenta spuštěny protikorupční kauzy týkající se Porošenka a lidí z jeho okolí.

Je tu ještě jeden střet. Většina poslanců nechce připustit předčasné rozpuštění Rady Zelenským. Jeho krajní termín je 27. května, jenže nejzazší termín vstupu  nového prezidenta do funkce je 4. června, přičemž toto datum stanovuje parlament. Porošenko má zájem jít do nových parlamentních voleb hned, dokud se kolem něho zachová „patriotický konsensus“, pozorovatelný 25. dubna. Proto musí předat pravomoci Zelenskému do 27. května.

Podstata „patriotického konsensu“ v Radě vede k tomu, že jazykový zákon je přijat. Zákon, který Zelenského mění na „anglickou královnu“ je nyní odložen a za zachování Rady až do konce jejího funkčního období se budou prát všichni společně.

Zelenskij má takto velmi málo času. Začal tvrdý zápas o moc. Nacionální patrioti na Ukrajině nikdy nepřišli k moci přímo, demokratickými volbami. V letech 2004 až 2014 urvali vládu s pomocí pouličních majdanů a nyní je spuštěn aparátní majdan. Zda může tým Zelenského jejich vítězství odvrátit, to je otevřená otázka. Je možné, že bude „sluha národa“ (Zelenskij) chtít navázat kontakty s Tymošenkovou, kterou při těchto volbách podporoval i Kolomojskij, ale kdoví co se děje v duši ženy, které už počtvrté znemožnili stát se „hejtmankou“. Za připomenutí stojí, že ke všem třem předchůdcům Zelenského cítila Julie Vladimirovna opravdovou nenávist.

Mnoho a možná, že vše se bude rozhodovat v následujících dvoutýdenních svátečních prázdninách, kdy politický život obvykle utichá. Dne 14. května se sejde Nejvyšší rada a Blok Petra Porošenko předloží k hlasování „zákon o anglické královně“. V tomtéž dni posoudí Ústavní soud otázku svého předsedy, dne 25. dubna chyběly hlasy pro jeho sesazení. Zelenskij potřebuje ke zvrácení situace zbavit během dvou týdnů koalici, která se proti němu zformovala, alespoň padesáti hlasů. Takže to bude na Ukrajině zajímavé.

Převzato z Fondsk.ru

***

Migrační vlnolam: proč v Evropě začali mluvit o nutnosti přehodnocení Schengenské dohody

Naděžda Alexejeva, Aljona Medveděva

27. dubna 2019

Francouzský prezident Macron promluvil o nutnosti upevnit hranice Schengenské zóny a navrhl, aby některé země, které neplní své povinnosti, zůstaly mimo ni. Zřejmě měl na mysli země Východní Evropy, které migranty odmítají přijímat. Podle pozorovatelů není vyloučení nijak jednoduché a řeči Macrona mají pravděpodobně pomoci upevnit vedoucí postavení Francie v EU. Řekl: „Lid se ještě přidržuje svých hranic. Věřím na otevřené vlastenectví ve Francii, která svítí na mezinárodní scéně. Abyste mohli být otevření, potřebujete mít hranice. Abyste mohli hostit, musíte mít dům. Znamená to mít hranice, mít pravidla.“

Také ministryně Francie pro evropské záležitosti mluvila podobně: země neplnící požadavky Schengenského prostoru v oblasti pohraniční kontroly musí Schengenskou dohodu opustit. Podle ministryně nelze výhody jenom přijímat, ale také respektovat povinnosti.

Migrační vlna

Diskuse o reformování Schengenské dohody začala už v roce 2011, když narůstal počet běženců z Blízkého východu do Evropy. Ti se bez nutnosti pasové kontroly mohli volně pohybovat mezi zeměmi EU. Většina migrantů míří do nejbohatších zemí s velkou sociální podporou. Nerovnoměrné zatížení těmito lidmi vyvolává nespokojenost v nejzatíženějších zemích. Jedná se o ty bohaté a ty vstupní. Přejí si kvóty pro jednotlivé státy.

Před časem vystoupil Macron s návrhem na vytvoření jednotné pohraniční služby, jednotných pravidel pro přijímání migrantů pro všechny země Schengenské zóny a jednoho úřadu, který by se zabýval otázkami politického azylu. V této iniciativě nebyl první. Ještě před migrační krizí v roce 2015 byl spuštěn Eurosur (Evropský systém pro ochranu hranic), jehož utvoření schválil Evropský parlament. Měl zlepšit výměnu informací mezi zeměmi, kterými se valí přítoky nelegálních migrantů. Sledují se z vrtulníků, satelitů a dronů. Mělo to přinést snížení nelegální migrace, přeshraniční zločinnosti a obětí mezi přistěhovalci.

Eurosur vstupuje do systému Frontex (Evropská agentura pohraniční a pobřežní ochrany), která byla založena v roce 2004. Má koordinovat práci pohraničních služeb zemí EU, které jsou v Schengenské zóně. Centrum má ve Varšavě.

O posílení vnějších hranic EU se začalo uvažovat v roce 2015, kdy doznala migrace z Blízkého východu a Afriky vrcholu. Do té doby do EU přicházelo nelegálně 20 až 25 tisíc osob za rok, v roce 2015 to bylo až 1,8 milionu. V roce 2016 přibyla k dosud fungujícím strukturám ještě ESPBO (Evropská služba pohraniční a pobřežní ochrany). Je podřízena evropským národním orgánům vlády a má pomáhat zemím EU, které se potýkají s velkým přílivem nelegálních migrantů. Iniciativa vytvoření jednotné evropské pohraniční služby náleží Junckerovi.

Po roce 2015 se migrační krize zmírnila. V roce 2018 přibylo podle údajů Evropského parlamentu 150 tisíc  migrantů. Je to nejnižší počet za posledních pět let. Jenomže odborníci nespojují nižší migraci s prací celoevropských služeb. Zemím EU nepostačují zdroje na to, aby mohla evropská pohraniční služba pracovat naplno a střežit veškeré hranice.

Za krize by se taková služba musela spojit s národními soustavami a pomáhat jim. Ale národní služby s tím mají potíže, zejména ty na jižní hranici, například Bulharsko. Nyní jsou posilovány evropské struktury, ale hlavní tíže stejně leží na národních pohraničních složkách. Potíže jsou především finanční. Země EU nechtějí zvyšovat náklady na provoz národních služeb. Na ochranu svých hranic nemohou vyčleňovat velké částky a rozpočet EU je také omezen.

Podle slov docenta jedné z kateder MGIMO Alexandra Tevdoj Burmuliho, který provedl předešlé hodnocení, vadí řešení migračních problémů deficit celoevropského financování a byrokratické průtahy.

Mezitím může Evropu ohrožovat nová vlna migrace. Podle ministra vnitra Rakouska Kickla může nový příliv pocházet z Turecka. Proto začátkem dubna upozornila Vídeň Evropskou komisi, že prodlužuje režim pohraniční kontroly se sousedními zeměmi do konce listopadu 2019 a ministerstvo zahraničí Rakouska vyzvalo evropské orgány moci připravit plán pro případ nového vzplanutí migrace.

Naráz se objevily pochybnosti

V létě 2018 ohlásila kancléřka Merkelová, že Francie a Německo podporují myšlenku posilování Frontexu a vypracování jednotných migračních pravidel. V říjnu navrhl Juncker zvýšit do roku 2020 počty pohraničníků služby Frontex z jeden a půl tisíce na 10 tisíc osob a zvýšit jejich pravomoci. K tomu musí služba dostat vlastní loďstvo a letectvo. Iniciativa se nelíbí Berlínu. Německo by prý k naplnění tohoto úmyslu muselo dát do Frontexu 1200 osob a to dosud Berlín nemůže.

Nejvíce se proti rozšíření celoevropských pohraničních systémů ohrazují země Visegrádské čtyřky. Podle polského ministerského předsedy Morawieckého nepodporuje Varšava rozšíření Frontexu a zvýšení finanční pomoci. Prostředky by bylo potřeba dát do rozvoje hospodářství. Podobně se vyjádřila i Praha. Loni v září řekl Babiš, že Frontex není nezbytný, pokud každá země sama brání své hranice.

Juncker nazval takové řeči „nehoráznou licoměrností“ a připomenul, jak všichni vyzývali k akcím na upevnění vnějších hranic EU. A najednou takové pochybnosti. Že by prý šlo o zasahování do národní svrchovanosti, všechno se děje moc rychle a čísla jsou moc velká. V březnu 2019 došli zástupci Evropského parlamentu a zemí EU ke kompromisu – navýšit počty osob Frontexu na 5 tisíc do roku 2021 a na 10 tisíc do roku 2027.

Jablkem sváru mezi evropskými zeměmi je také otázka udělování oficiálního azylu migrantům. Podle současného řádu může uprchlík žádat o azyl jen v zemi, do které vstoupil. Přitom v EU existuje systém kvót a část migrantů přijímají země velmi vzdálené od vnějších hranic. Velká část se jich usazuje hned na místě vstupu, jako je Itálie. Část evropských států odmítá plnit kvóty na příjem běženců, hlavně země východní Evropy – ČR, Slovensko, Polsko a Maďarsko.

Principiálně nic nového

Macronův výpad byl určen především zemím Visegrádské skupiny. Paříž je jimi pobouřena. Ovšem podle odborníků je dnes hlavním motivem Macronova rozhořčení starost o svůj vlastní obraz a postavení na evropském a světovém jevišti.

Alexej Muchin, ředitel centra politických informací uvedl: „V předvečer odchodu Merkelové z funkce kancléřky se Macron snaží chytit příležitost za pačesy a vytvořit obraz vůdce schopného vzít na sebe péči o budoucnost EU a Schengenského prostoru. Merkelovou nazývají matkou EU, Macron by chtěl být jejím otcem. Právě proto zahájil bouřlivou aktivitu, mluví o celoevropské armádě a posílení evropských zvláštních služeb. Migrace není výjimkou. Prezident má globální cíle.“

Macron neřekl nic zásadně nového a jeho řeči byly konfliktní. Byly adresovány Polsku, Maďarsku, Slovensku, Itálii a České republice. Prakticky jsou ta slova k ničemu, jen tak vyhodit zemi z Schengenu není možné. Je to záležitost kolektivní. Před květnovými volbami do Evropského parlamentu se budou tématu migrace věnovat i další evropští politici, konkrétně z německé strany AfD, ale i další. Pozitivní k adaptaci migrantů budou liberálové.

Alexej Muchin k tomu řekl: „Evropští politici budou .lovit moment nespokojenosti obyvatel evropských zemí s migranty, budou mluvit o nutnosti migraci snížit, uspořádat migrační toky a zjednodušit deportace. Jediné o čem nikdo nepromluví, je to, že migrační krizi pomohlo zastavit Rusko, když řešilo problém IS v Sýrii.“

Převzato z RT.com