Deska týdne: Druhá míza The Chemical Brothers? Na No Geography si disco, funk a acid podávají ruce
Už jste slyšeli novou desku Chemical Brothers? Ne, protože si myslíte, že jsou Ed Simons a Tom Rowlands za zenitem? V tom případě dejte téhle manchesterské dvojici ještě jednu šanci. No Geography, deváté řadové album „chemických bratrů“, které sklízí docela nadšené a veskrze pozitivní recenze, si to totiž rozhodně zaslouží.
Za posledních 15 let mi zůstaly od „Chemiků“ v paměti snad až na výjimku v podobě alba Further v podstatě jen titulní singly. Když jsem si chtěl poslechnout celé desky – nikoliv za trest, ale za odměnu –, vracel jsem se do devadesátek. A připadal si jako takový ten starý bručoun, který nedá dopustit na ranou tvorbu své oblíbené kapely a každé nové album už poslechne jen z povinnosti. Aby se zas a znova ujistil v tom, že líp už bylo.
Najednou tady máme duben 2019, 20 let od desky Surrender a 4 od další předchozí řadovky „do počtu“, a zavedené pořádky dostávají silné trhliny s albem No Geography. Možná i proto, že album dala dvojice dohromady na vybavení, které prý naposledy použila právě na Surrender. Rowlands a Simons se ale zároveň vracejí ve větší míře k tomu, v čem byli vždycky mistři – k plynulým přechodům z jedné skladby do druhé a skvělé práci se samply. Těží převážně ze sedmdesátkového disca nebo až gospelem nasáklého funky, které následně bez skrupulí dohušťují acidofilním big beatem. Kromě tradičních rytmických podkladů nebo kytarových riffů se však tentokrát nebojí použít ani výrazné vokální ústřižky. Ať už jde o úryvek monologu z filmu Network z roku 1976, nebo báseň Geography Američana Michaela Brownsteina o sesterství a bratrství bez hranic, která vtiskla desce i jméno a – v souvislosti s brexitem – i celkem jasný politický nádech.
Hlavním hlasem nepocházejícím ze samplingového záhrobí je norská zpěvačka Aurora, která hostuje hned ve 3 skladbách. Včetně asi nejopulentnější The Universe Sent Me. Vrcholy jsou nicméně jinde. Například v kyselinou napuštěném bangeru MAH (Mad As Hell) nebo novovlnné taneční disco extázi Got to Keep On. Ten vybavili videoklipem bratři Michel a Olivier Gondry a nápadně připomíná extatické taneční pasáže z Climaxu Gaspara Noé. Úchvatná je také syntezátorově rozskřípaná melancholie Catch Me I’m Falling, kterou Chemical Brothers dali ještě jednou výrazně vzpomenout na své vrcholné období prvních 4 desek s ikonickými závěrečnými skladbami. S tím rozdílem, že o „zpěv“ se tentokrát namísto Beth Orton, Jonathana Donahue nebo Richarda Ashcrofta postarali skvěle vysamplovaní a uměle spárovaní Emanuel Lasky, recitující báseň o válce ve Vietnamu od Mika Hankse, a zpěvačka Stephanie Dosen ze současného zasněného indie projektu Snowbird.
Škoda, že se Chemical Brothers neodpoutali od nablýskaného a vyleštěného zvuku se stadionovým EDM feelingem, který je v kombinaci se zaprášenými samply a použitou agresivitou a syrovostí některých tracků spíš na škodu věci. Jinak je totiž No Geography, pokud se tedy člověk nenechá odradit ne úplně povedeným otvírákem, zase po dlouhých letech deskou, kterou je radost poslouchat opakovaně od začátku do konce.
Jaký příběh The Chemical Brothers možná ukryli na desku No Geography mezi spoustu vokálních samplů? Poslechněte si více v rubrice Deska týdne!
The Chemical Brothers – No Geography (Virgin EMI Records, 2019)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
