NEUČÍM ŽÁDNÝ STYL, UČÍM GOLF

NEUČÍM ŽÁDNÝ STYL, UČÍM GOLF

JMÉNO SKOPOVÝ JE V ČESKÉM GOLFU POJMEM. Na doslova vizionářskou práci svého otce Karla ještě z dob, kdy byl golf na černé listině nevítaných sportů, posléze navázali i jeho synové Karel junior a Petr. Všichni společně dnes pracují v pražských Hodkovičkách, dalo by se říct, že ve svém – v Golfové akademii Skopový, která bezesporu patří mezi nejlepší tréninková střediska v Česku. Dnes 43letý Karel junior má za sebou pozoruhodnou kariéru hráče, během níž se stal i celkovým vítězem EPD Tour, dnešní třetí evropské ligy Pro Golf Tour. Jako caddie po boku Alexe Čejky byl u jeho vítězství na European Tour i při jeho startu na slavném Masters. A jako trenér bere golf jako nikdy nekončící výzvu. I se snem, že jednou právě on dovede některého z českých hráčů až na European Tour. Nebo třeba ještě dál…


S ALOISEM ŽATKULIAKEM

VÁŠ OTEC KAREL BYL A JE V ČESKÉM GOLFU POJMEM. BYL TEDY GOLF VE VAŠEM PŘÍPADĚ VLASTNĚ TAK NĚJAK LOGICKOU VOLBOU? Dá se říct, že ano. S bráchou Petrem jsme trávili čas na golfu od dětství. Od tří čtyř let jsme se motali na hřišti, zkoušeli hrát. Bylo to logické vyústění toho, co dělala naše rodina. Tehdy měli lidi chaty a chalupy, jezdili na ně, zatímco náš táta nám říkal, že naší chatou je golf, takže jsme trávili víkendy na golfu. Ale golf nebyl to jediné, co jsem zkoušel. Hrál jsem fotbal, stolní tenis, dokonce jsem chodil i do divadelního kroužku, ale golf všechno převálcoval.

HRÁČ, CADDIE I TRENÉR,
NEJVÍC ALE DODNES HRÁČ

BĚHEM SVÉ KARIÉRY JSTE BYL HRÁČEM, CADDIEM A TRENÉREM. NA PRVNÍ DOBROU, BEZ PŘEMÝŠLENÍ, CO JE VÁM Z TOHO NEJBLIŽŠÍ? Mému srdci určitě hráč. Jsem soutěživý typ, baví mě ten adrenalin, výzvy. Nejkrásnější na turnaji jsou poslední tři jamky, na nichž jde o všechno. Miluju ty okamžiky, kdy stojíte nad balonkem a musíte to dát. Miluju tu výzvu. Buď dáte a ukážete, že jste nejlepší, nebo ne a jste mezi poraženými. Není jiná možnost. To na golfu miluju.

KDYŽ SE PODÍVÁM DO VAŠEHO GOLFOVÉHO CV, JE ZŘEJMÉ, ŽE JSTE NA DOMÁCÍ SCÉNĚ JAKO HRÁČ SBÍRAL ÚSPĚCHY A PROSADIL JSTE SI TAKÉ NA EPD TOUR, COŽ JE I Z DNEŠNÍHO POHLEDU NĚCO VÝJIMEČNÉHO. NEVYVOLÁVÁ TO VE VÁS POCIT SMUTKU, ŽE TEHDY NEBYL GOLF U NÁS JEŠTĚ V TAKOVÉ POZICI JAKO DNES? Řeknu to takhle: Čas od času si na to vzpomenu, čas od času si postesknu a řeknu si, že je škoda, že se mi takové výsledky nepovedly o deset patnáct let později. Asi bych se dostal mnohem dál. Tehdy ale golfový boom u nás teprve začínal a nikoho to moc nezajímalo. Takže ano, občas si vzpomenu, ale už je to za mnou. Je fakt, že jsem tenkrát musel končit ani ne proto, že bych neměl výsledky, ale prostě jsem na to neměl finance ani sponzory. Tehdy jsem to docela těžce nesl. Byl jsem naštvaný na celý svět, bral jsem to jako zradu společnosti. Byl jsem u nás v tomhle sportu nejlepší a nenašel se nikdo, kdo by mě podporoval. Dneska s odstupem už vím, že golfový boom byl v plenkách a nikoho sportovní golf moc nezajímal. Všechno se točilo kolem VIP turnajů a někdo, kdo vyhrál EPD, nikoho moc nezajímal. Je to taková naše specialita – uznáváme olympioniky, mistry světa, ale když někdo skončí jen pátý, tak už nad ním máváme rukou. Takže co jsem mohl chtít, když jsem tehdy vyhrál „jen“ třetí ligu?

PRAVDOU ALE JE, ŽE VYHRÁT TŘETÍ EVROPSKOU LIGU SE DODNES ŽÁDNÉMU ČESKÉMU HRÁČI NEPODAŘILO… Abych pravdu řekl, tak mě to docela mrzí a je mi z toho smutno. Když vezmu, v jakých podmínkách jsme vyrůstali my, naše generace – Jirka Janda, Petr Mrůzek, Jirka Němeček! Učili jsme se na koleni. Táta mě učil podle knížek, které různě sháněli a překládali. Mrzí mě, že to dnes klukům trvá tak dlouho, když mají vybavení, trenéry, fitness kouče, fyzioterapeuty, kvalitní tréninky, můžou jezdit do zahraničí a mají i sponzory, které jsme my tehdy neměli. Proto mi to přijde smutné.

JAK TEDY VYPADAL VÁŠ TRÉNINK? S tátou jsme na to byli v podstatě sami. On začal už za komunistů shánět knížky, které se k nám nějak dostaly. Někdo vyjel do zahraničí, koupil tam knihu v originále, načež ji tady někdo přeložil a vytiskl na obyčejných papírech formátu A4. Pamatuji si tu první, byla od Jacka Nicklause, normálně sešitá a naťukaná na stroji. Takový golfový samizdat. Později jsme už měli možnost vidět golf i v televizi a po turnajích jsme s tátou vždycky hodně diskutovali a řešili, jak a co funguje. Nikdy jsem nebyl hráč, který bez ducha pálí míčky. Vždycky jsem se snažil hledat způsoby, jak hru vylepšit. Troufám si říct, že táta je pořád jedním z nejlepších trenérů, jaké tu máme...

 

CELÝ ČLÁNEK naleznete v dubnové vydání magazínu GOLF DIGEST C&S, které vyšlo ve čtvrtek 4.dubna 2019.