10°C
Jarmila Bursová totiž po dlouhá desetiletí chodí do pardubické restaurace U Čížků. Ujít si to nenechá – pokud jí nohy zrovna neslouží, bere si taxíka! Sedává tam u levého stolu s jedním sympatickým pánem. Takhle spolu popíjejí pivo už čtyřicet let – kdysi tam s nimi tlachali i další čtyři kumpáni. Ti však už patrně sedí v nebeském baru. A tak tito dva – každou středu od pěti do sedmi – drží stráž u Čížků sami.
Jarmila už si musí ze zdravotních důvodů vystačit jen s malým pivem. Pusa se jí však nezastaví, a tak se dozvíme třeba, že sice před Babovřesky nikdy nehrála v divadle ani ve filmu, zato v televizi ji mohli diváci vidět několikrát! Krátce po čtyřicítce se například úspěšně zúčastnila jedné z prvních televizních soutěží – Sedm stupňů ke zlaté. Díky tomu prý získala obdivovatele, a dokonce i zajímavé nápadníky.
Ještě pikantnější je informace, že paní Bursová byla jednou z žen, které na sebe prozrazovaly intimity v rámci populárního nováckého pořadu Tabu. Zpovídaná byla tehdy diskrétně schovaná v budce – a nikdo, kromě moderátora Romana Šmuclera a sexuologa Radima Uzla, nevěděl, kdo to je. Jarmila ale zřejmě nechtěla zůstat úplně utajená. „Řekla jsem známým, že mě poznají podle rukou,“ prozradila s ohníčky v očích za silnými brýlemi.
Ďáblík jí ostatně vykukuje z očí stále. Kytka, kterou jsme přinesli, v ní zvláštní nadšení nevyvolala. Dokonce trvala na tom, abychom ji přesunuli na vedlejší stolek, aby prý viděla na pana fotografa! „On je to celkem pohlednej chlap,“ prohlásila. Lechtivou legraci Jarmila Bursová zřejmě vyloženě miluje. Loni na Mikuláše například přišlo za babičkou příbuzenstvo v hojném počtu – a v maskách. (Paní Bursová má dvě děti, čtyři vnoučata a tři pravnoučata.) Mikuláš s čertem a andělem vyzvali, ať řekne básničku. K srandě vždy připravená babka hned zábavně přednesla hanbaté veršíky o mužnosti.
Odkud se vzal ve vyučené pedikérce a opravářce punčoch tenhle herecký exhibicionismus? Táta švec býval ochotníkem, ona sama párkrát zaskočila ve sboru – třeba jako čtvrtá z pěti rusalek. Pak však přišla drsná doba po únorovém převratu 1948 a tátu za vyprávění anekdoty o prvním komunistickém prezidentovi Gottwaldovi zavřeli. Rodina měla najednou úplně jiné starosti než ochotnické divadlo! „Vystěhovali nás do bývalé tovární dílny. Byla to jedna veliká místnost. Na podlahu jsme udělali čáry – tady je kuchyně, tady obývák, tady dětský pokoj…“ vzpomíná paní Bursová.
Později bylo trochu líp. Vyučila se a vdala. Manžel však brzy zemřel. Jarmila horko těžko živila své děti. Věděla si však rady. „Opravna, kde jsem pracovala, byla vedle řeznictví. Když jsme měli padla, chodila jsem dělat pedikúru řezníkům. Za to jsem vždycky dostala nedostatkové uzeniny nebo maso – a to jsem donesla domů.“
Sympatická babča povídá a povídá. Dozvíme se třeba, že domů k ní nemůžeme; ne že by si tak chránila soukromí, ale protože právě háčkuje »rekordního sněhuláka «. Prý bychom se k němu skoro nevešli! „Až bude hotový, pochlubím se s ním na festivalu rekordů v Pelhřimově,“ vysvětluje.
Rekordně se tam ostatně prezentovala už loni – háčkovaným srdcem o výšce 203 cm a šířce 170 cm. Když slyšíme o tak velikém symbolu lásky, napadne nás, že vlastně nevíme, jak vypadal její osobní život poté, co se stala mladou vdovou. „Chlapům jsem se nevyhýbala,“ prozrazuje na sebe paní Jarmila. „Většinou byli mladší než já. Jenže i ti, co byli mladší, jsou už dnes staří. A nemůžou. A na ty ještě mladší nemám peníze,“ směje se seniorka.
je boží 
