Když před loňským Eurem zveřejnil český trenér Jaroslav Šilhavý nominaci, odpovídal novinářům například na otázku, proč nezařadil do týmu záložníka Bořka Dočkala. Nebyl prvním ani posledním koučem, který čelil podobným dotazům. Zatímco absence Dočkala v české reprezentaci nechala fotbalový svět chladným, v jiných případech to tak v minulosti nebylo.
Do národních týmů se v uplynulých desetiletích nedostala před důležitými šampionáty řada opravdových fotbalových hvězd a některé to zřejmě čeká za pár měsíců, kdy se bude hrát mistrovství světa. V následujících kapitolách najdete vynikající hráče, jejichž absence na významných turnajích vzbudila největší rozruch a dodnes patří v daných zemích mezi kontroverzní témata.
Pokračování 2 / 20
Mário de Castro (Brazílie) – mistrovství světa 1930
Už na prvním fotbalovém mistrovství světa v historii, které se konalo v roce 1930 v Uruguaji, chyběl hráč, který tam rozhodně měl být. Útočník Mário de Castro dodnes patří mezi nejlepší střelce v dějinách. Těžko bychom hledali hráče, který se po skončení kariéry mohl pochlubit průměrem 1,95 vstřelených gólů na utkání.
De Castro však měl smůlu, že hrál za Atlético Mineiro, který byl ve stínu dvou hlavních zásobovatelů brazilské reprezentace - klubů z Rio de Janeira a Sao Paola. Byl sice vůbec prvním fotbalistou z jiného města, který oblékl národní dres, ale na premiérovém šampionátu v roce 1930 si nezahrál.
I když byl do reprezentace nominován, měl být jen zálohou za první volbou do útoku, kterou byl tehdy forvard Botafoga Carvalho Leite. De Castro však druhé housle hrát odmítl a účasti na turnaji se vzdal. Na mistrovství světa tak chyběl jeden z nejlepších střelců své epochy a Brazílie na to doplatila – nepostoupila ze základní fáze po porážce 1:2 od Jugoslávie.
Pokračování 3 / 20
Gre-No-Li (Švédsko) – mistrovství světa 1950 a 1954
Nevzít na velký fotbalový turnaj jednoho skvělého hráče, to se ještě může stát, ale nenominovat hned tři světová esa a ještě k tomu na dva světové šampionáty? To už je trochu silná polívka. Trojice švédských útočníků Gunnar Gren, Gunnar Nordahl a Nils Liedholm, jimž se všeobecně říkalo Gre-No-Li, si jí však vyjedla plný talíř.
Tahle švédská trojka patřila v 50. letech minulého století k absolutní světové ofenzivní elitě, která spolu válcovala soupeře v dresu AC Milán. Jenže to se nelíbilo tehdejším funkcionářům švédského fotbalového svazu, kteří chtěli, aby hoši hráli v domácí soutěži, a tak jim zakázali účast hned na svou světových turnajích – v letech 1950 a 1954. V důsledku jejich absence Skandinávci prohráli v semifinále v roce 1950 a na turnaj, který se konal o čtyři roky později, se bez přispění hvězd italské Serie A ani neprobojovali.
Když se v roce 1958 mělo konat mistrovství světa ve Švédsku, bafuňáři vzali trio na milost. Bylo už ale trochu pozdě. Nordahl totiž pověsil kopačky na hřebík, Grenovi bylo 37 let a Liedholmovi pětatřicet. I tak díky jejich zkušenostem došli seveřané až do finále, kde však podlehli Brazílii.
Pokračování 4 / 20
Carlos Alberto Torres (Brazílie) – mistrovství světa 1966
Brazilský obránce Carlos Alberto Torres naskočil do profesionálního fotbalu v dresu klubu Fluminense v roce 1963, když mu bylo pouhých 19 let. Jen o rok později si odbyl premiéru v národním týmu. Během následujících let se stal jednou z mladých brazilských hvězd a všeobecně se čekalo, že bude členem celku, který se v roce 1966 na mistrovství světa v Anglii popere o zlato. Nestalo se.
Nejenže Torrese tehdejší trenér na britské ostrovy nevzal, ale nejspíš na jeho absenci také pořádně doplatil. Kanárci totiž v základní skupině ztratili body s Maďarskem a Portugalskem a do dalších bojů nepostoupili. Kritici pak v souvislosti s blamáží často poukazovali na to, že právě Torres v týmu citelně chyběl.
Když pak převzal národní celek Joao Saldanha, udělal z Torrese kapitána, jenž v roce 1970 přivedl Brazílii k titulu mistrů světa. Nikdo už neodpoví na otázku, zda by v případě jeho účasti na šampionátu v Anglii mohli Kanárci vyhrát po titulech z let 1958 a 1962 potřetí v řadě, jak někteří fanoušci i odborníci dodnes míní.
Pokračování 5 / 20
Paolo Rossi (Itálie) – mistrovství Evropy 1980
Paolo Rossi, mistr světa a zároveň nejlepší střelec světového šampionátu z roku 1982, je považován za jednoho z nejlepších italských útočníků všech dob. Byl to obrovsky talentovaný hráč, který v 48 zápasech v dresu Squadry Azzury nastřílel 20 gólů a na klubové úrovni se loučil s bilancí103 branek v 251 střetnutích.
V sezoně před mistrovstvím Evropy v roce 1980 nasázel Rossi v Serii A v dresu provinční Perugie 13 gólů. Lepší byli tehdy jen Alessandro Altobelli z Interu Milán (15) a Roberto Bettega z Juventusu Turín (16). Přesto se nedostal mezi pětici nominovaných forvardů, kteří na domácí turnaj dostali pozvánku.
Italové nakonec museli spolknout hořkou pilulku v podobě „bramborové medaile“, když je o bronz připravil celek Československa, který vyhrál souboj o třetí místo v nervydrásajícím penaltovém rozstřelu 9:8. Možná, že kdyby tehdy měl domácí soubor ve svém středu Rossiho, mohl dopadnout lépe. Jak fantastickým hráčem je, totiž dokázal o dva roky později na mistrovství světa ve Španělsku.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 6 / 20
Agostino Di Bartolomei (Itálie) – mistrovství světa 1982
Agostino Di Bartolomei je některými experty dodnes považován za největší italský fotbalový talent všech dob. Nejlepší část kariéry spojil s klubem AS Řím, kde působil mezi lety 1972 až 1984 a čtyřikrát pomohl mužstvu k zisku cenné trofeje – jednou to bylo vítězství v Serii A a třikrát výhra v poháru Copa Italia. V sezoně 1983/84 přivedl jako kapitán mužstvo do finále Poháru mistrů evropských zemí, kde až po penaltách podlehlo Liverpoolu.
Střední záložník hrál v sezoně, která předcházela mistrovství světa ve Španělsku v roce 1982, ve fantastické formě, takže nikdo nepředpokládal, že by mohl chybět v nominaci Squadry Azzury pro vrcholný turnaj. Neuvěřitelné se však stalo skutkem a Di Bartolomei nedostal od kouče Enza Bearzota pozvánku. Jak se později ukázalo, jeho absence nemohla být zpochybněna, on však přišel o titul mistra světa…
Pokračování 7 / 20
Liam Brady (Irsko) – mistrovství světa 1990
V létě roku 1990, kdy se konalo mistrovství světa v Itálii, bylo ofenzivnímu záložníkovi Liamu Bradymu 34 let a byl považován za živoucí legendu irského fotbalu. Byl to proto velký šok pro fanoušky, když jeho jméno chybělo v nominaci na turnaj, kam se reprezentace Irska dostala teprve potřetí v historii.
Bývalá opora Arsenalu a Juventusu Turín se sice v průběhu kvalifikace vzdal národního dresu, ale posléze prohlásil, že na šampionátu je opět připraven reprezentovat. Jenže trenér Jack Charlton chtěl odměnit hráče, kteří si v kvalifikačních bojích vykopali účast na turnaji, což znamenalo, že na Bradyho ve výběru nezbylo místo.
Ostrovní celek nakonec i bez své legendy v Itálii nezklamal. V základní skupině uhrál tři remízy a postoupil ze druhého místa do osmifinále, kde na penalty vyřadil Rumunsko. Stopku mu až ve čtvrtfinále vystavila domácí Squadra Azzura po těsném vítězství 1:0. Možná, že kdyby byl na hřišti Brady, mohlo to být ještě lepší, ale to už se dostáváme na tenký led spekulací…
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 8 / 20
Michael Laudrup (Dánsko) - mistrovství Evropy 1992
Dánsko nikdy nemělo lepšího fotbalistu než Michaela Laudrupa. Za svou vlast debutoval v seniorském týmu už v 18 letech a reprezentoval ji ve 104 zápasech, ve kterých nastřílel 37 branek. V roce 1984 pomohl národnímu týmu vybojovat bronz na mistrovství Evropy ve Francii a nebýt sporů s trenérem s Richardem Mollerem Nielsenem, kvůli němuž se roku 1990 vzdal dánského dresu, mohl slavit i titul kontinentálních šampionů, který jeho krajané vybojovali v roce 1992.
Na absolutní vrchol vystoupal jako hráč španělské Barcelony, s níž v roce 1992 vyhrál Pohár mistrů evropských zemí a následně i Superpohár. Během dlouhé a úspěšné kariéry se Laudrup radoval z mistrovských titulů ve třech uznávaných soutěžích. V Holandsku vyhrál Eredivisie s Ajaxem Amsterdam, ve Španělsku zvítězil čtyřikrát v řadě s Barcelonou a hned po přestupu k největšímu rivalovi i s Realem Madrid. V Itálii pomohl k prvnímu místu v tabulce Juventusu Turín.
Laudrup byl excelentní tvůrce hry. V roce 1999 byl zvolen jako nejlepší zahraniční fotbalista za uplynulé čtvrtstoletí ve španělské La Lize. V dubnu roku 2000 byl za zásluhy pasován na rytíře. O šest let později byl oficiálně vyhlášen nejlepším dánských fotbalistou všech dob a v roce 2013 ho deník Marca zařadil do nejlepší zahraniční jedenáctky v historii Realu Madrid.
Po skončení hráčské kariéry se začal věnovat trénování. Pracoval dva roky jako asistent kouče u národního týmu, pak vedl dánské Brondby, španělské Getafe a Mallorku, ruský Spartak Moskva, anglickou Swansea a naposled si vydělával na šampaňské a kaviár v Kataru.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 9 / 20
Eric Cantona (Francie) – mistrovství Evropy 1996
Mezinárodní kariéra kultovního hrdiny Manchesteru United a jedné z největších postav v historii Premier League není tak úspěšná jako ta klubová. A přitom mohlo být všechno jinak. Legendární francouzský útočník Eric Cantona byl v roce 1996 už více než tři roky hvězdou Red Devils a v sezoně, která předcházela turnaji v Anglii, zaznamenal 19 branek. Trenér národního týmu však připravil fanouškům a expertům šok, protože ho nezařadil do sestavy. Mohla za to jeho temperamentní nátura.
Cantona byl až do ledna roku 1995 klíčovým tvůrcem hry francouzské reprezentace a kouč Aimé Jacquet ho dokonce jmenoval kapitánem nároďáku v kvalifikaci o Euro v roce 1996. Jenže poté, co v Premier League napadl fanouška Crystal Palace, byl funkce zbaven. Anglická fotbalová asociace se postavila k incidentu velmi tvrdě. Cantona nesměl devět měsíců na hřiště, navíc musel zaplatit pokutu 20 tisíc liber a odpracovat 120 hodin veřejně prospěšných prací.
Jeho kreativní roli v týmu převzal Zinedine Zidane a Cantona si v reprezentaci už nikdy nezahrál. Přišel tak nejen o postup do semifinále na Euru v roce 1996 (kde Francouze vyřadil český výběr), ale také o titul mistra světa, který reprezentace galského kohouta vybojovala o dvě léta později na domácím šampionátu.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 10 / 20
Paul Gascoigne (Anglie) – mistrovství světa 1998
Paul Gascoigne byl jedním z nejtalentovanějších anglických útočníků, jakého kdy kolébka fotbalu zrodila. Byl to vášnivý hráč, který vždycky nechal na hřišti srdce i všechny síly a kdo ho viděl hrát na mistrovství světa v roce 1990 v Itálii či na evropském šampionátu v roce 1996, nemůže na jeho výkony zapomenout.
Mistrovství světa ve Francii v roce 1998 mělo být jeho posledním velkým turnajem. Gascoignemu bylo tehdy 31 let a byl to vyzrálý a zkušený fotbalista. Významně pomohl reprezentaci Albionu v kvalifikaci, ale jeho jméno se zároveň objevovalo v bulvárním tisku v souvislosti s pitím alkoholu, nočními večírky a tréninkovými prohřešky. Trenér Glenn Hoddle nakonec rozhodl, že ho do Francie nevezme.
„Dal jsem mu hodně šancí, aby se dal do kupy. Víc než půl roku před turnajem jsem mu říkal, že musí být fit, ale on se už dohromady nikdy nedal. Bylo to nejsmutnější rozhodnutí, jaké jsem kdy musel udělat. Prostě už to nebyl hráč vhodný pro velký turnaj,“ vysvětlil později Hoddle.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 11 / 20
Andrew Cole (Anglie) – mistrovství světa 1998
Přestože je Andrew Cole třetím nejlepším střelcem v historii anglické Premier League, v národním dresu má na kontě pouze jediný gól. Mohlo jich být možná víc, ale v době, kdy mu to fantasticky pálilo mezi tyče, se nedostal do nominace na mistrovství světa ve Francii v roce 1998. V sezoně, která turnaji předcházela, nastřílel v 46 zápasech 25 branek. Těžko někdo mohl tušit, že si svými výkony nezajistil letenku za kanál La Manche. K velkému překvapení expertů i fanoušků nakonec zůstal doma a turnaj sledoval jen v televizi.
Tehdejší trenér reprezentace Albionu Glenn Hoddle zdůvodnil svou volbu nevzít Colea do Francie lakonicky – prý potřebuje na jeden gól pět šancí, což se mu zdálo neefektivní. Není divu, že hráč i kouč Alex Ferguson z Manchesteru United, kde tehdy Cole zářil, byli pořádně naštvaní.
A jak dopadla Anglie na turnaji? Jako obvykle. Po postupu z druhého místa základní skupiny skončila pouť mužstva v osmifinále, kde podlehlo po remíze 2:2 na penalty Argentině. Přitom tehdejší tým byl asi nejlepším anglickým výběrem od šampionátu v roce 1966. K úspěchu mu chybělo možná jediné jméno – Andy Cole.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 12 / 20
Antonio Cassano (Itálie) – mistrovství světa 2010
Někdo by mohl namítnout, že absence Antonia Cassana v italském výběru na mistrovství světa v Jihoafrické republice byla celkem pochopitelná. Vždyť šlo o hráče, který proslul vznětlivostí a neshodami se spoluhráči i trenéry. Přesto bylo velkým překvapením, když trenér Marcello Lippi nezařadil jeho jméno do výběru pro turnaj na černém kontinentě. Přitom Cassano ve dvou sezonách, jež šampionátu předcházely, nastřílel v 78 zápasech 26 branek a k nim přidal 28 asistencí. Lippi se však rozhodl pro klid a stabilitu v týmu a vsadil většinou na hráče, kteří v roce 2006 vybojovali mistrovský titul na šampionátu v Německu.
Italové nakonec v Africe krutě pohořeli. V základní skupině F skončili bez jediné výhry až poslední, před nimi byla Paraguay, Slovensko a Nový Zéland. Tým postrádal v ofenzívě kreativitu, kterou by do útoku jistě vnesl právě Cassano, jenž se pak o dva roky později dostal do výběru pro Euro v Polsku a na Ukrajině, kde Squadra Azzura došla až do finále, kde podlehla Španělsku.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 13 / 20
David Beckham (Velká Británie) – olympijské hry 2012
Všeobecně se předpokládalo, že ikona anglického fotbalu ze začátku tisíciletí měla odehrát poslední velký turnaj v roce 2012. Letní olympijské hry se konaly v Londýně a Velká Británie výjimečně postavila společný tým sestavený z hráčů Anglie, Skotska, Walesu a Severního Irska. Jeho kapitánem a vůdčí osobností měl být David Beckham. Měl být jedním ze tří nominovaných hráčů, jimž může být podle pravidel pro olympijské turnaje přes 23 let.
Beckham sice v předběžné nominaci nechyběl, ale k velkému překvapení fotbalového světa se do konečného výběru trenéra Stuarta Pierce nedostal. Místa ostřílených veteránů zaujali Ryan Giggs, Craig Bellamy a Micah Richards. Tým pak na turnaji sice vyhrál svou základní skupinu, ale padl hned v prvním střetnutí vyřazovací fáze s Jižní Koreou.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 14 / 20
Landon Donovan (USA) – mistrovství světa 2014
O šokující „opomenutí“ se postaral trenér reprezentace Spojených států Jürgen Klinsmann v roce 2014. Na mistrovství světa do Brazílie totiž nevzal legendu amerického fotbalu Landona Donovana. Přestože se Donovan velkou měrou zasloužil o postup na šampionát, německý kouč prohlásil, že „musel udělat nejtěžší rozhodnutí ve své trenérské kariéře“ a hvězdného útočníka do Jižní Ameriky nevzal „z výkonnostních důvodů“.
Američané i bez Donovana postoupili ze základní skupiny, ale stopku vystavili mladému týmu v prodloužení strhujícího osmifinálového utkání Belgičané. Kdo ví, zda by tehdy zápas neskončil jinak, kdyby měl celek USA v sestavě zkušenou hvězdu klubu Los Angeles Galaxy.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 15 / 20
Carlos Tevez (Argentina) – mistrovství světa 2014
Vybrat hráče do ofenzívy argentinské reprezentace je v posledním desetiletí pro každého kouče národního týmu této jihoamerické země pořádný oříšek. K mání je totiž tolik špičkových forvardů, že by mohli dát dohromady tři útoky. Je tedy zřejmé, že někdo se zkrátka do nominace pro velký turnaj nemusí vejít.
V roce 2014 se trenér Alejandro Sabella rozhodl nominovat na mistrovství světa v Brazílii pětici Gonzalo Higuaín, Lionel Messi, Rodrigo Palacio, Sergio Agüero a Ezequiel Lavezzi. Do týmu se k velkému překvapení fanoušků a expertů nevešel Carlos Tévez, jenž se nedlouho před turnajem stal „Hráčem roku“ Juventusu Turín, za který vstřelil během sezony 2013/14 jednadvacet branek a pomohl týmu k italskému titulu. Kromě toho se dostal i do ideální jedenáctky Serie A. Rozhodnutí kouče však nakonec nepoznamenalo kvalitu a výkon mužstva na turnaji. Argentinci se dostal až do finále, kde po prodloužení podlehl Německu 0:1.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 16 / 20
Neymar (Brazílie) – Copa América 2016
Tohle je stále poměrně čerstvý příběh. Jeden z nejlepších fotbalistů současnosti a možná jediný hráč Brazílie, který na mistrovství světa v domácím prostředí v roce 2014 snesl přísnější měřítko, chyběl o dva roky později na americkém šampionátu Copa América. Neymar, jenž v sezoně 2015/16 nastřílel ve 49 zápasech ve všech soutěžích, do nichž zasáhl, úctyhodných 31 branek, však neabsentoval na turnaji ve Spojených státech vinou trenéra. Hlavu si totiž postavil jeho tehdejší zaměstnavatel – Barcelona.
Katalánský klub rozhodl, že Neymar se smí v roce 2016 zúčastnit pouze jedné ze dvou reprezentačních akcí – vybrat si mohl mezi americkým šampionátem a olympiádou v Rio de Janeiru. Neymar se rozhodl pro druhou možnost. Ve světle faktu, že na kontinentálním mistrovství Kanárci překvapivě nepostoupili ze základní skupiny, což stálo místo trenéra Dungu, je vidět, jak velkou ztrátou pro národní tým absence Neymara byla. Naopak na olympiádě i díky famózním výkonům tohoto hráče vybojovali zlaté medaile.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 17 / 20
Karim Benzema (Francie) – mistrovství Evropy 2016
Ještě v roce 2015 asi málokdo pochyboval o tom, že členem francouzské reprezentace na evropském šampionátu o rok později bude také útočník Realu Madrid Karim Benzema. V sezoně 2015/16 nastřílel v 36 zápasech 28 branek a pomohl Bílému baletu k vítězství v Lize mistrů, jenže trenér Didier Deschamps ho navzdory přesvědčivým výkonům do sestavy pro Euro nezařadil.
Na jeho rozhodnutí měl vliv skandál, do něhož se Benzema zapletl. V listopadu 2015 byl totiž zatčen kvůli vydírání svého spoluhráče z národního týmu Mathieua Valbueny.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 18 / 20
Adrien Rabiot (Francie) - mistrovství světa 2018
Velké překvapení přichystal fanouškům francouzský trenér Didier Deschamps, když nezařadil do nominace pro světový šampionát v Rusku Adriena Rabiota. Tehdy třiadvacetiletý střední záložník patřil k oporám Paris Saint-Germain, přesto ho zkušený kouč nechal doma. Rabiota to natolik zaskočilo, že požádal svaz, aby ho vyřadil i ze seznamu případných náhradníků. Přišel tak o titul mistra světa.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 19 / 20
Mauro Icardi (Argentina) - mistrovství světa 2018
Ani vizitka nejlepšího střelce italské Serie A nepomohla argentinskému kanonýrovi Maurovi Icardimu na mistrovství světa do Ruska. V ligové sezoně 2017/18 zaznamenal 29 přesných tref, ale kvůli velké tlačenici v ofenzívě a údajně i špatnému vztahu s Lionelem Messim na něho místo v kádru Jorgeho Sampaoliho nezbylo.
Foto: Profimedia.cz
Pokračování 20 / 20
Leroy Sané (Německo) - mistrovství světa 2018
Absence Leroye Saného na šampionátu v roce 2018 byla naprostým šokem. O tom, že rychlík z Manchesteru City do Ruska pojede, prakticky nikdo nepochyboval. Pod koučem Guardiolou vyrostl na Emirates Stadium v oporu týmu, ve 49 zápasech ve všech soutěžích v sezoně 2017/18 nastřílel 14 branek a na dalších 19 nahrál. Jenže ani skvělá produktivita mu nezajistila místo v kádru mistrů světa. Trenér Joachim Löw mu údajně vytýkal špatný přístup k defenzivě. Němci nakonec skončili poslední v základní skupině a domů odlétali s ostudou. Nepřítomnost Saného v mužstvu pak dali novináři a fanoušci reprezentačnímu kouči pořádně „sežrat“.
Foto: Profimedia.cz