Český fotograf Miroslav Hucek je známý především svými četnými černobílými fotografiemi s velmi silným humanistickým zaměřením a vyzněním. Projekt „Domovy“, který pro Leica Gallery Prague kurátorsky sestavila jeho dcera Barbara Hucková, není jeho typickou tvorbou; nepracuje zde s člověkem jako s objektem svého snímání, ale soustřeďuje se v něm na bezprostřední okolí daných jedinců, na nejbližší prostředí, které daného člověka ovlivňuje, utváří a charakterizuje. Lidské domovy vnímá jako životní kotvu člověka.

Miroslav Hucek (1934–2013) proslul jako fotograf, působící v letech 1960–1975 v týdeníku Mladý svět. Jeho tvorba se v očích většiny znalců fotografie pojí se snímky ze života mladých lidí, jejich životního stylu, zachycuje rovněž jejich snahu se odlišit. Od druhé poloviny sedmdesátých let XX. století jako fotograf na „volné noze“ se ve své tvorbě – častěji než v předchozím období – věnoval fotografiím ze sféry módy, architektury, reklamy, ale fotografoval i plenér. Ústředním motivem pro něj však vždy zůstal člověk. Ve svých fotografických celcích vyhledával zejména platné lidské hodnoty. A právě proto reprezentuje jeho cyklus Domovy nedílnou součást jeho tvorby, přestože se v něm člověk ukrývá jako téměř neviditelný.

Domovy tvoří snímky z návštěv bývalých obydlí známých osobností, jež v daných místech zanechaly svůj otisk, stejně jako toto místo zanechalo stopu v jejich dílech.

Původní autorův celek rozšířily záběry z vyhořelého ateliéru fotografa Josefa Sudka a z londýnského Muzea Sherlocka Holmese. Nejspíš není náhodou, že právě domovy českých světoobčanů, Josefa Sudka a Bohumila Hrabala, zůstaly troskami, v nichž setrvává i kus jejich života. Doba vzniku fotografií (osmdesátá léta minulého století) nebyla nijak optimistickou a milostivou. Autorovi se podařilo zachytit stopy Hrabalova a Sudkova života, odrážející se i v jejich dílech – u prvního v jeho literární svébytnosti, u druhého v pohledech z okna jeho ateliéru. Zbytky Sudkova ateliéru působí jako truchlivá zátiší zkázy.

K cyklu náležejí další domovy či jejich části – věž Michela de Montaigne, kde psal své filozofické eseje, Leninův telefon, který opravdu rozhodoval o nejednom životě (zřejmě i o osudu rodiny posledního ruského cara), Tolstého dům v Jasné Poljaně, Hemingwayovo obydlí na Kubě, zbytky domů v Pompejích, na něž vzpomínal Plinius, téměř luxusní vyhnanství Napoleona, mysteriózní dům Axela Muntheho. Tato zastavení v čase byla bezesporu důležitou součástí tvorby jeho obyvatel. Místa, spojovaná se životem literárních postav Dulciney z Tobosa či Sherlocka Holmese, přinášejí prostor pro fantazii.

Z některých domovů se stala muzea, některé neexistují, nebo se proměnily. Genius loci i person a poslání muzea v tomto případě téměř splývají. Muzea domovy proměňují v chrámy múz a múzy v nás probouzejí inspiraci a vlastní prostor pro představivost.

Barbara Hucková, kurátorka