Karel Vacek z juniorů přestoupil ihned mezi profesionály. To je rychlejší cesta do těch nejvyšších pater cyklistiky, než třeba u Romana Kreuzigera, nebo i Petra Sagana, kteří si první rok odbyli mezi amatéry. Karel Vacek je členem americké stáje Hagens Berman Axeon, která je u UCI registrovaná v druhé divizi.
Jaké jsou vaše první pocity mezi profesionály?
Rozporuplné, nastoupil jsem do dvou etapových závodů a oba jsem po pádech vzdal, takže nic moc z pohledu výsledků.
Na Kolumbii jste se těšil a připravoval už v zimě.
Ano, ale přiletěli jsme tam dva dny před startem a v Kolumbii se sčítají všechny aklimatizační faktory. Časový posun, teplotní rozdíl a nadmořská výška. Navíc to domácí závodníci vzali hodně prestižně, chtěli se doma ukázat a tak se i v prvních etapách jezdilo opravdu rychle.
Byly etapy rovinaté?
Nebyly, vypadaly tak na profilech, ale jezdilo se ve zvlněném terénu, vysoké nadmořské výšce a opravdu rychle.
Jaké je to v profesionálním pelotonu?
Pro mne zatím těžké, jel jsem jen dva závody a vždycky zde byly stáje první divize. Ty vepředu vytvoří vláčky ze svých členů a je těžké bojovat o první třicítku v pelotonu. Musí se riskovat, je to stres a stojí to hodně sil.
A co v novém týmu?
Zatím příliš velká pohoda na můj vkus. Možná přijde větší tlak ze strany vedení na závodech, kde bychom se mohli prosadit. Zatím to berou sportovní ředitelé v klidu. Asi přijde větší tlak v závodech U23.
Axel Merckx, ředitel týmu, je jaký?
On s námi letos moc nebyl, má nemocnou dceru a tak nebyl na soustředění.
Kde jste se připravovali?
V americkém Arkansasu, ale nevyšlo nám úplně počasí a jednou i sněžilo, ale nakonec jsme plány splnili.
Ve Španělsku jste byl i s týmem Deceuninck - Quick-Step, jste v hledáčku Patricka Lefevera?
To se asi zatím nedá říct, náš tým má dobré kontakty s mnoha profesionálními celky první divize a dodává do WorldTour hodně závodníků, to je velká výhoda.
Co vás čeká nyní?
Po Kyjovu budu doma na Šumavě a potom odlétám do Belgie na Lutych - Bastogne - Lutych U23.
Byli jste se v Ardenách s týmem podívat?
Ne, přiletíme tam až dva dny před závodem, ale snad bude čas si něco na trati prohlédnout. On samotný závod se bude hodit k tomu, abych získal nějaké zkušenosti pro budoucnost. Pojedeme především závěr profesionálního závodu, všechna důležitá stoupání.
A co česká reprezentace U23? Funguje?
Určitě pojedeme Závod míru, jinak se reprezentace závodům v Evropě příliš nevěnuje, což mě celkem mrzí. A na Závodě míru je také příležitost se nominovat na Tour de l´Avenir, to je hodně důležitý závod. Jenže já ani nevím zda o l´Avenir usilovat. Ve stejném termínu máme v kalendáři Kolem Utahu a to je pro tým velký závod. Pokud by se reprezentace dostala na l´Avenir, tak by se musel dohodnout Tomáš Konečný s Axelem Merckxem o tom, kam pojedu.
Závody U23 jsou pro vás asi hodně důležité, zejména při aklimatizaci do profesionální cyklistiky.
Ano, jsou. Jsou šancí na dobrý výsledek a náš tým je jezdí. Pojedeme malé Giro d´Italia a to bude letos hodně těžké.
Těžký je i Závod míru, především královská etapa na Dlouhé stráně.
Slyšel jsem, že tam ještě leží sníh, ale ta etapa je opravdu výzvou.
Kdo by měl být v reprezentaci?
Já ani nevím. Určitě Jakub Otruba, Petr Kelemen... Ale ty ročníky, s kterými jsem se nesetkával v juniorech, tak ani moc neznám.
Když se s odstupem ještě vrátím k loňské sezóně, měl jste v juniorech jednoho opravdu výjimečného soupeře Belgičana Remca Evenepoela. Nebylo při Mistrovství Evropy a Mistrovství světa takticky špatné jet za každou cenu proti němu o titul? Nebylo lepší jet na jistotu pro další umístění na stupních vítězů?
V žádném případě jsem v juniorech nechtěl jezdit příliš takticky, šlo mi jen o vítězství a když to nevyšlo, nedalo se nic dělat. Při Evropě ve Zlíně jsme si to pokazili v týmu organizačně. Bylo málo času na rozjetí, podepisovali jsme se jako poslední, stáli jsme na startu v poslední řadě a startovalo se rovnou do kopce. Remco toho využil, zaútočil hned v prvním stoupání, já ho celý kopec sjížděl, jeho náskok jsem stáhnul, ale pár metrů scházelo. Věřím, že kdybychom jeli spolu, tak by se celý závod vyvíjel jinak. My dva bychom víc taktizovali, nebyla by to jen sólová jízda Remca. Takhle si on jel svůj závod a taktizovali jsme my za ním.
V Innsbrucku jsem se cítil ještě lépe. Ano, Remco to opět rozjel, byl aktivní, chtěl jet sám, ale byli jsme s Němcem Mayrhoferem s ním. Nezbavil se nás, byli jsme vyrovnaní. Potom následoval dlouhý a prudký sjezd, junioři mají omezené převody a tak jsme museli jet co nejvíc zalehnutí a bez šlapání. To se mi vymstilo, při nepřirozeném posedu mě vzala křeč.
Proběhly diskuze, že jsi prostě jel s Remcem nadoraz a to byla příčina křeče.
Jasně, že jsem jel nadoraz, to jsme jeli všichni. V juniorech se od začátku v závodu v kopcích, na terezínech a nástupech, jede nadoraz. Tady se netaktizuje a nešetří síly, jako v závodě 280 kilometrů mezi profesionály. Pokud bych jel za hranou, tak bych se zahltil a odpadl od Remca už v kopci, ale tam jsem byl celkem v pohodě - v úvozovkách v pohodě, pochopitelně šlo o světový šampionát.
Do první profesionální sezóny přejeme hodně štěstí, které je vždy potřeba.
Foto Josef Vaishar/cycling.photography
