Petr Hodan nejen o tom, že původně nechtěl být zemědělcem, a pak byl 17 let předsedou regionální ASZ

„Ano, opravdu jsem nechtěl být zemědělcem,“ začíná hovor Petr Hodan. „Po tom všem, co jsem doma zažil, jsem chtěl jít na elektrotechnickou průmyslovku. Pamatuji se dobře na vystěhovávání osmi selských rodin ze Soběkur, na loučení s kamarády. Rodiny měly zakázaný pobyt v obci na řadu let. My jsme vystěhováni nebyli, přestože jsme měli 23 hektarů, a to jen díky tomu, že jsme neměli nové stavení. V roce 1938 už měl otec vše připraveno na stavbu nového domu a nových stájí, jenže přišla mobilizace, válka a po válce, než jsme se vzpamatovali, se všeho zmocnili komunisté. Až po letech se otec od jednoho funkcionáře dozvěděl, že kdybychom tehdy už měli nový dům, a třeba s vykachlíčkovanou kuchyní a stájí jako sousedi, šli bychom také.“

Soběkury jsou malebná obec kousek od Přeštic. Je zde zachovalá původní náves s patrným rozmístěním statků po obvodu, s navazujícími humny a poli. Na každý statek připadalo kolem dvaceti hektarů. Na návsi je velkorysá kaplička a celkový dojem ani moc neruší kulturní dům postavený na západním okraji návsi na počátku sedmdesátých let. Poklidné soužití v obci skončilo v padesátých letech, kdy komunistická ideologie probudila v mnoha lidech všechny možné špatné vlastnosti, závist, chamtivost, v lepším případě nereálné fantazírování.Zde jsou osudy Petra Hodana, a jeho rodiny:

Jak jsem mohl chtít být zemědělcem, když jsem viděl, čím si prošli sousedé a co zažívali rodiče?

Vstoupili do JZD až v roce 1956, to mi bylo už 11 let a chodil jsem do základní školy nejdříve v Soběkurech a tři roky do „měšťanky“ v nedalekém Merklíně. Opravdu jsem nechtěl být zemědělcem. Bavila mě elektřina, ale právě v ředitelně merklínské školy mně vysvětlili, že mám na průmyslovku zapomenout, pro mě je prý volbou jen zemědělství. Zkoušel jsem to tedy na „zetéešku“ - SZTŠ - střední zemědělskou technickou školu. Jenže v Klatovech i Březnici měli stanovený „limit“, přijímat selské synky jen do 15 hektarů, a my měli přes 20.  Naštěstí jsem uspěl ve Stříbře, kde právě vznikala střední zemědělka z původně mistrovské školy. A navíc jsem se zde setkal s Jarkou, s mou budoucí ženou. Měla podobný osud, toužila se dostat na hotelovou školu, ale nebylo to možné, protože rodiče měli také hektary. Prožili jsme tam krásné čtyři roky života, měli jsme mladé začínající kantory, plné nadšení. Po maturitě jsem přemýšlel o vysoké škole, ale bylo potřeba doporučení MNV. 

Emenvé, Místní národní výbor, měl takovou moc?

Měl, a to byl již rok 1963. Takže jsem si řekl, napíšu to do novin, do Mladé fronty, že taková je skutečná praxe přes všechny mediální proklamace. Výsledek byl ten, že jsem byl přijat, ale funkcionáře to tak rozlítilo, že přijetí bylo zrušeno, podepsán docent Lédl. Doba již měkla, ale tvrdé jádro se nechtělo vzdát. Do 14 dnů od maturity jsem tedy musel nastoupit někam do práce, abych nebyl tzv. příživník. Zde mi nabízeli vstup do JZD, ale do Soběkur jsem nechtěl, nakonec jsem nastoupil v Mohelnici u Nepomuku a změnil jsem i místo trvalého pobytu, abych nespadal pod zdejší národní výbor.

Takže my jsme sice nebyli vystěhovaní, ale vypuzení…

To bylo skutečné nevolnictví! Stejný problém měl totiž i můj bratr. Hůře na tom ale přece jen byli ti vystěhovaní, protože ti nesměli do obce ani vstoupit po dobu čtyř, pěti let. Vím o případu, kdy jedna snaživá osoba udala souseda, který přijel na návštěvu za dcerou, která v obci směla zůstat. A opravdu si pro něj dojela policie, tehdy SNB.

Nu a pak mě čekalo 26 měsíců vojny. Nelenil jsem tam, připravoval jsem se na přijímačky na dálkové studium na Vysoké škole zemědělské. Na střední zemědělské škole jsme moc matematiky neměli. Byl jsem přijatý a úspěšně jsem absolvoval. Při studiu mi pomáhala má tehdejší přítelkyně a budoucí žena. Přišel rok 1968 a já přešel z JZD do zkušební stanice Ústředního kontrolního ústavu zemědělského (ÚKZÚZ) na Karlovarsku, kde jsme i získali byt. Začínal jsem od píky, až jsem se stal vedoucím zkušební stanice a posléze metodickým inspektorem, přestože jsem nebyl členem KSČ. Práce to byla zajímavá, měli jsme 42 hektarů pokusných pozemků, hodně jsem se za těch 40 let naučil. Tedy za 40 let bez jednoho měsíce. Do konce roku 2007.

Po roce 1989 jsem se do soukromého hospodaření nehrnul

Bylo mi 45 let, měli jsme tři děti, a měl jsem dojem, že vím, jak všechno může špatně dopadnout. Vybavoval jsem si nadšení z roku 1968, a jaký potom přišel šok. Jak se všechno zhroutilo. Přiznávám se, měl jsem obavy, viděl jsem, jak mnozí, kteří se do hospodaření s vervou pustili, po krátkém čase odpadli. Ale ti, kteří vydrželi, ti si zaslouží obdiv.

Ale my jsme pak také začali, jenže až v roce 1992…

Nejdřív jsem musel přesvědčit ženu, znamenalo to přece úplně změnit život. Bydleli jsme ve Zruči-Senci, 35 km od Soběkur, kde jsme postavili rodinný domek. Pro ni to tehdy nebylo lehké rozhodování. Dnes se už jen usmíváme při vzpomínce, co jí na náš úmysl „začít hospodařit“ řekla matka našeho zetě. „Že by do toho za nic nešla, to že by se snad radši nechala rozvést.“ Začali jsme na rodném statku s oněmi 23 hektary, brzo přibylo dalších 20 a dnes jsme na stovce hektarů. V roce 1993 jsme koupili traktor a několik strojů, přestavěli část stodoly na sýpku a zprovoznili čističku obilí. Využili jsme tehdy tzv. návratné finanční výpomoci. Zpočátku jsme hospodařili jen o víkendech, pomáhali synové Petr a Jirka, i zeť Pavel. Vše se zásadně změnilo v roce 1995, kdy Jirka začal hospodařit naplno. Založili jsme sdružení, zpočátku 50:50, posléze Jirka 90 % a já 10 %. V roce 1998 jsme zbudovali halu na stroje a dílnu místo starých stájí, které se měly původně přestavovat už v roce 1938, a vybudovali podkrovní byt v obytném stavení. Postupně jsme pořizovali další stroje, přestavěli další část stodoly na sýpku, vydláždili dvůr, hodilo se i pár set tisíc z Programu rozvoje venkova. A od roku 2001 hospodaří syn sám, já a další členové rodiny mu pomáháme.

Technické nadšení mé i syna Jirky jsme uplatnili v rámci tzv. vedlejší činnosti (diverzifikace). Vyráběli jsme samochodné bezezbytkové secí stroje pro setí maloparcelních pokusů, zužovali secí stroj Pöttinger pro osévání viničních meziřadí pro sdružení Ekovín, zhotovili přisévací zařízení na velký secí stroj pro vysévání značkovacích plodin sloužících k navádění opticky řízených pleček a další drobná technická vylepšení mechanizace. Doprovodným produktem této činnosti bylo hydraulicky se zvedající křeslo (z důvodu nehlučnosti) pro natáčení v televizi. Při této činnosti, ale i při sezónních pracích na poli pomáhá Jirkův švagr, pan Tupý.

A současné hospodaření?

Pěstujeme hlavně obilí, hrách a řepku a necelé dva hektary brambor. Při jejich sklizni vypomáhá celá rozvětvená rodina. Na brambory máme stálé odběratele. Do živočišné jsme se nepustili, ale díky kooperaci se sousedy, kteří chovají dobytek, máme hnoje dostatek. Zřídili jsme také kompostárnu, která slouží i obci pro ukládání zelené hmoty z trávníkových ploch a dalších biologicky rozložitelných odpadů. Využitím programu Leader ve spolupráci s MAS Aktivios jsme pro ten účel koupili prostřednictvím obecního úřadu bývalou silážní jámu.

Myslím si, že dostatek organického odpadu a hnoje pro využití v polích je možné zajistit všestranně výhodnou kooperací. My spolupracujeme s chovatelem Josefem Janským z Dobřan. Jsem přesvědčen, že hnůj a zkompostovaný zelený odpad z obce je pro pole prospěšnější než digestát z bioplynových stanic. A my na základě takovéto spolupráce máme organického hnojiva dostatek.

Za hlavní devízu považuji rodinu

A nemám na mysli jen pomoc všech členů při sklizni brambor. Manželka mi byla oporou i během mého působení v Agrární komoře v polovině devadesátých let, kdy jsem byl prvním předsedou organizace Plzeň jih. Ano, musím přiznat, že jsem byl tehdy přesvědčen, že my, soukromě hospodařící, můžeme tuto organizaci ovládnout. Ona z toho byla však od samého počátku politická aréna. A je třeba objektivně přiznat, že funkcionáři bývalých socialistických velkopodniků byli tehdy lépe organizovaní a mnozí z nich považovali obyčejnou lidskou slušnost za slabost nebo dokonce hloupost. S tím jsme se neuměli vyrovnat.

Cesta do Asociace soukromého zemědělství byla logická

Jak jsem již uvedl, my, soukromí hospodáři, jsme si mysleli, že budeme mít rozhodující vliv, co člen to hlas, takže podle jednoduchých počtů bychom měli mít většinu, protože společnosti či vznikající akciovky měly také po jednom hlase. Jenže Agrární komora pak za velké politické podpory přestávala být organizací pro nás sedláky. S naším Sdružením soukromých zemědělců jsme zamířili do nově vznikající Asociace. V roce 2002 byly volby, kdy jsem byl požádán, abych kandidoval do výboru. Byl jsem zvolen a výbor mě vyvolil za předsedu našeho regionu. Nedovedl jsem si představit, co mě čeká, ale říkal jsem si, že ty dva roky to vydržím. No a jak vidíte, vydržel jsem to 17 let.

Jsme konsolidovaný region

Ještě v roce 2004 byla ASZ vybízena krajským pracovištěm Ministerstva zemědělství, aby se snažila nacházet společnou řeč s Agrární komorou a Zemědělským svazem, ale zájmy byly spíš protichůdné. Působili jsme poté úspěšně v nově založeném Krajském informačním středisku, spolupracujeme s Celostátní sítí pro venkov Státního zemědělského a intervenčního fondu, a to velmi intenzivně. Pořádáme semináře, exkurze, přednášky pro vlastní členy, ale i pro cizí. Inspirovali jsme se často i články v našem časopise, pozvali jsme třeba na přednášku o Izraeli pana Daniela Haslingera. A díky našim aktivitám nám přibývá i členů, na začátku nás bylo 37, a teď už máme 83 členů. V poslední době se hlásí noví členové ze Šumavy.

Je mi 74 let, rád bych byl i nadále prospěšný, ale bylo na čase, aby nastoupil někdo mladší. A tím je čtyřiačtyřicetiletý Radek Hora, náš člen od roku 1999. Ano, v novém výboru pomáhám, jsem členem kontrolní komise, a s Radkem jsme na stejné vlně.

S mladými členy nemáme žádné problémy

Spíš než s mladými jsme měli problémy se staršími generacemi, které nechápaly stále se měnící úřední předpisy a postupy. Těžko se například starému hospodáři vysvětlovalo, že dávný slib prodeje pole rukoudáním byl sice pěkný, ale na katastrálním úřadě nezaznamenaný a nevymahatelný. Máme nyní dost mladých členů. A ti vidí a přesvědčují se o tom, že naše práce má smysl. Navíc je v tom utvrzují i naše aktivity odborné a společenské. Dobře vidím, jak si dovedou se vším poradit, pracují s internetem, mají datové schránky, mnohem snazší kontakt s úřady.

Bohužel registrujeme i jistou „ primitivní vychytralost“ některých lidí mimo Asociaci, kteří spoléhají na to, že my „To“ zařídíme a oni se jen povezou. Takové vybízím, aby se k nám přidali. Jinak nemáme v  naší regionální organizaci problémy. Někteří sice mají na některé věci jiný názor, ale není jich mnoho a navíc je to zcela logické. Vždy je třeba o všem mluvit a najít společné stanovisko.

Dnes se hovoří o suchu a zavrhují se meliorace

Jenže je potřeba si uvědomit, že meliorace neznamená jen vodu odvádět, ale i přivádět! Již v 19. století se kladly drenáže, ale rozhodně ne všude, jako za minulého režimu, kdy meliorační firmy vydělávaly na množství položeného potrubí. Do meliorací přece patří také zúrodňování půdy, výroba kompostů, přivádění vody do nádrží, do rybníků a celý systém racionálního hospodaření.Dnešní problém je asfalt, beton, ohromné plochy střech a vydlážděných měst a vesnic, rychlý odtok vody, přehřívání krajiny, nedostatek zeleně. Je dobře, že se dnes o problému sucha hovoří, ale zdá se, že skutečné činy k nápravě konají bez velké pozornosti právě soukromí zemědělci, sedláci.

Mohl bych si postesknout na byrokratizaci

Čelíme jí všichni a zdá se, že snaha vše sešněrovat nezná mezí. Další vlna EET se má týkat i prodeje ze dvora. Nedovedu si představit, jak budeme při každém jednotlivém prodeji provádět patřičné úkony, natož pak při zavážení, v našem případě brambor, přímo zákazníkům. Ale nakonec nic se nejí tak horké, jak to na první pohled vypadá.

Pro mě je velkou radostí, že máme dva syny a dceru, jeden syn v hospodaření pokračuje, máme osm vnoučat, jedno pravnouče. Když se děti narodí do hospodářství, získají k němu vztah, krmí drůbež, králíky, sbírají brambory. Nemusí to znamenat, že v hospodářství všechny zůstanou, ale vztah k němu a ke krajině rozhodně mají.

A navíc mám schopného nástupce v čele naší regionální organizace Asociace. Moc bych si přál, aby se jemu, ale i nám, dařilo!

A my se k přání připojujeme a děkujeme za krásný den v Přešticích.

Josef Duben

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 2/2019), který je 8x ročně distribuován prostřednictvím České pošty výhradně členům ASZ ČR.