Zatím poslední fotbalový šampionát v Rusku se obešel bez české reprezentace a stejné to bude na podzim v Kataru. Je to smutná realita a tuzemští fanoušci mohou jen vzpomínat na lepší časy, kdy národní tým na vrcholné akci nechyběl.
Dějiště prvního fotbalového mistrovství světa. Všechny zápasy se hrály v Montevideu na zbrusu novém Estadio Centenario, kolosu, který dokázal pojmout až sto tisíc diváků. (Foto: Profimedia.cz)
Přenesme se do roku 1930. Tehdy se nejlepší světové fotbalové celky sešly vůbec poprvé na světovém šampionátu. V následujících kapitolách najdete vše o premiérovém turnaji v uruguayském Montevideu.
Pokračování 2 / 7
Jak to začalo
Francouzský fotbalový tým pózuje po obědě na lodi Conte Verde, kterou se plavil v roce 1930 na první mistrovství světa do Uruguaye. (Foto: Profimedia.cz)
Zrod myšlenky světových šampionátů lze datovat do roku 1928, konkrétně na kongres FIFA v Amsterdamu. První takové klání hostila Uruguay. Málokdo věděl, co od turnaje čekat, i proto nakonec z Evropy odcestovaly doslova na jedné lodi (dvoutýdenní plavba na lodi Conte Verde by stála za samostatný článek) jen čtyři celky. Bohužel, chybělo mezi nimi Československo (o tom ale ještě bude řeč).
V Montevideu (jiné město turnaj nehostilo) se nakonec sešlo jen třináct týmů, které byly rozděleny do čtyř skupin. Evropu zastupovala Jugoslávie, Belgie, Francie a Rumunsko. Chyběla Anglie, Československo, Rakousko, Německo či Španělsko – s trochou nadsázky je tak možno říci, že starý kontinent reprezentovala druhá garnitura.
Pokračování 3 / 7
Úvodní utkání
Střelcem prvního gólu v historii světových fotbalových šampionátů se stal Francouz Lucien Laurent. (Foto: Profimedia.cz)
První zápas turnaje patří často mezi ty vůbec nejslabší. Důvodů, proč tomu tak je, existuje celá řada, nebyl to ale tento případ.
Francouzi porazili Mexiko 4:1, ačkoliv již v úvodu duelu byl pro zranění nucen odstoupit gólman Thépot. Střídat se tehdy nesmělo - jistě uznáte, že to byla poměrně zásadní komplikace. Tu ovšem vyřešil záložník Chantrel a zápas dochytal. Pro Francii to nicméně byla poslední radost na turnaji. Historicky prvním střelcem na světovém šampionátu se stal Francouz Lucien Laurent.
Pokračování 4 / 7
Skupinová fáze a play-off
Uruguayští fotbalisté Pedro Cea, Hector Scarone a Hector Castro oslavují finálové vítězství 4:2 nad Argentinou. V tuto chvíli už svět znal historicky první světové šampiony. (Foto: Profimedia.cz)
Ve skupinách se hrálo patnáct duelů. Domácí tým pochopitelně přilákal plné tribuny, byl také hlavním favoritem a svou skupinu ovládl. Spolu s Jihoameričany šli do semifinále Jugoslávci (ti poměrně překvapivě nechali za sebou Brazílii), celek USA a pak také Argentina, která musela jako jediná projít nástrahami čtyřčlenné skupiny. Zvládla to ale bez ztráty bodu.
Poslední evropský zástupce z Jugoslávie nedokázal Uruguay zastavit, inkasoval šest branek, sám dal jedinou a turnaj pro něj skončil – o bronz se tehdy nehrálo. Ve druhém semifinále smetla Argentina USA taktéž 6:1. Kapitáni Florie a Marjanovič poté převzali bronzové medaile, nicméně v pozdějších letech se mnohokrát řešilo, kdo vlastně skončil třetí a kdo čtvrtý (což je poměrně důležité pro historické tabulky).
Finále bylo vydařenou tečkou za celým turnajem. Domácí Uruguay šla do vedení, ale Argentinci otočili a po půli vedli 2:1. To byl pro stadion šok, ze kterého diváky dostal až Cea vyrovnávací brankou. Vítězný gól vsítil v 68. minutě Iriarte, výhru 4:2 ještě v závěru zpečetil Castro a Uruguay mohla slavit.
Pokračování 5 / 7
Česká stopa
Československý fotbalový tým patřil na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století k nejlepším na světě a kdyby odcestoval na šampionát do Uruguaye, mohl se bít o titul mistrů. (Foto: Profimedia.cz)
Česká stopa na turnaji? Nulová. Tehdy velice silný československý výběr do Uruguaye nakonec neodcestoval, ač možnost zde byla. Příčina byla klasicky „naše“ – neshody a vnitřní rozpory mezi kluby a svazem. Když uvážíme, že semifinalisty z Jugoslávie československý tým porazil 7:1 (4:3 a na jejich půdě remizoval 3:3), je to zřejmě škoda.
S odstupem času už můžeme jen spekulovat, zda by dost možná nejsilnější tým Evropy na šampionátu v nezvyklém prostředí uspěl, jestli by se třeba takový „Káďa“ Pešek stal hvězdou turnaje a Franci Svoboda s Pučem by bojovali o trofej nejlepšího střelce. Tomu se říká promarněná šance…
Pokračování 6 / 7
Nejlepší hráči turnaje
Předchůdce Pelého, Maradony či Beckenbauera - v roce 1930 byl největší hvězdou světového šampionátu domácí obránce Jose Leandro Andrade. (Foto: Profimedia.cz)
Nejlepším střelcem se stal Argentinec Guillermo Stábile, trefil se osmkrát. Třikrát proti Mexiku, dvakrát pokořil Chile a v semifinále USA, jednou skóroval i ve finále. Hvězdou turnaje byl ale spíše domácí Andrade, mozek týmu, spolu s ním se největších ovací dočkal kapitán Nasazzi, oba tak trochu „lezli do zelí“ trenérovi Suppicimu a pomáhali mu s vedením týmu z hřiště.
Branek padlo celkově 70, jen dva góly tedy chyběly k tomu, aby bylo dosaženo průměru čtyř branek na utkání (možná kdyby více rozhodčích použilo Sacuedovu metodu).
O finále málem přišel rozhodčí John Langenus z Belgie. Zpráva, že bude pískat tento duel, jej totiž zastihla na lodi do Argentiny. Jeho zrychlený návrat byl poměrně komplikovaný, ale vyšel.
Pokračování 7 / 7
Střípky z turnaje
Prezident FIFA, Francouz Jules Rimet (vlevo), předává před startem historicky prvního světového šampionátu do rukou prezidenta Uruguayské fotbalové asociace Raula Judeho trofej pro vítězný tým. Tehdy nesla jméno po Rimetovi (Jules Rimet Cup). Jejím autorem byl francouzský sochař Abel Lafleur. Soška byla vysoká 30 centimetrů a vážila přibližně čtyři kilogramy. (Foto: Profimedia.cz)
Uruguay byla jedním z favoritů od počátku debat o hostitelství turnaje. Dvakrát vyhrála olympijský turnaj, navíc deklarovala ochotu hradit reprezentacím cestovní a ubytovací náklady, případně uhradit vzniklou ztrátu. Navíc dokázala postavit Estadio Centenario, kolos pro 100 tisíc diváků.
Horkokrevní Uruguayci těžce nesli slabou evropskou účast, fanoušci například zaútočili na nizozemskou ambasádu a hrozil i diplomatický rozkol. Nakonec ale lze pořadatelství hodnotit jako zvládnuté. Skandálů nebylo nijak moc. V análech je zaznamenán pokus o útěk z tréninkového tábora, který se ovšem uruguayskému brankáři Mazzalimu nepodařil a jeho vinou přišel o účast na turnaji (jedničkou se tak stal Ballesteros).
Za své problémy si částečně mohl sám i bolivijský sudí Sacuedo, který v utkání Argentina – Mexiko (6:3) nařídil šest pokutových kopů. Ten poslední se už ale ani nezahrával, neboť diváci to nevydrželi, vtrhli na hřiště a sudí taktak stihl pláchnout a duel ukončit.
Život si zkomplikoval i Brazilec Rego. Duel mezi Francií a Argentinou ukončil za stavu 0:1 v momentě, kdy Francouz Langiller postupoval sám na branku. Háček byl v tom, že do konce hrací doby tou dobou chybělo šest minut. Duel se pak dohrál, ale Francouzi už se do šance nedostali.