Hlavní obsah

Mydlářka Šárka Bredlerová: Všechno jde, když se snažíte. Mám ruce, muž taky

Právo, Lenka Hloušková

Vstává po páté hodině ranní, aby zaopatřila zvířata. Pak připraví snídani pro děti, má jich s mužem pět, vypraví je do škol, a až poté, jak říká, pracuje. Od chemie, kterou Šárka Bredlerová studovala na vysoké, nezběhla daleko – v Českém ráji totiž vyrábí mýdla. Voní v nich byliny z okolních luk, které ji naučila znát babička, vyhlášená kořenářka a bylinkářka.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Šárka Bredlerová

Článek

Malá Skála v Libereckém kraji patří k oblíbeným místům, kam jezdívají výletníci za přírodou. Šárka Bredlerová (43) tu vyrostla.

„Před námi v něm bydlíval hodný pán, k němuž jsem si chodívala jako dítě hrát,“ říká mi před středověkým stavením, kde její voňavé podnikání před lety začalo. A to měla kdysi nakročeno k odborné chemii.

Když se tak rozhlížím, zdá se, že nelitujete, že nejste „ta vysokoškolačka“.

Mám ráda lidi. Ty hodné najdete všude. Charakter a inteligence se vzděláním nesouvisejí.

Neskončila jste s vysokoškolskou chemií kvůli svému ekologickému pohledu na svět?

S tím moje přesvědčení až tak nesouviselo. Z větší části o všem rozhodl můj muž. Já měla na té vysoké pocit, že by na mě asi doma dlouho nečekal. Možná čekal, kdo ví. (smích)

Studia mě stejně moc nebavila, zpočátku převládala matematika, která mě nebrala. Vrátila jsem se ráda na Malou Skálu a chemii, té přírodní, jsem se věnovala jinak.

A to jste se vrátila a hned začala s vařením mýdel?

Ne, zprvu jsem vyráběla čajíčky, mastičky, což je snazší. Sloužily hlavně naší rodině. Posléze především dětem. Řešily nejrůznější vyrážky, škrábání v krku, bolesti bříška… Já jsem se původně mýdla dokonce bála. Jeho výroba mi přišla složitá.

Přidáváte do něj byliny, suroviny z blízkých lesů, luk. Kdy si pro ně letos prvně zajdete?

Odhaduji, že koncem března. To u nás začíná lézt ze země podběl. Ale když na to přijde, zajdu si do lesa i v zimě. Jehličí nebo kůru v něm můžete sbírat vždycky. V létě pak mám byliny na zahrádce, třeba mátu, řepík. A vidíte to údolí za domem? Tam rostou další. S nadsázkou se dá říci, že kolem nich chodívá maximálně srna. Suším je na půdě. Zasvítí-li sluníčko, tahle krása omamně voní…

Znát vás je učila vaše babička. Nicméně ona asi nepocházela odtud, ze Sudet, že?

Na Malou Skálu přišla z Valašských Klobouků – Francovy Lhoty. Tradici si do osídlovaných Sudet přinesla s sebou. V něčem se ty kraje asi podobaly. Všude bylo daleko, lidé si museli pomoci, když bylo ouvej. Bylinky, příroda jim leckdy dodaly rychlejší řešení než pilulky. Když tyhle vědomosti začaly frčet, byla jsem díky babičce dobře vyškolená.

Vídaly jste se hodně?

Ano. Chodily jsme spolu od jara do podzimu po lesích a loukách a sbíraly kde co. Až časem jsem zjistila, že tohle každá babička nedělá, že každá nemá lékárnu přebohatou na domácí masti, oleje, čaje na neduhy…

Jasně, že se hodí. A i když je dětí pět, od pěti do osmnácti, myslela jsem vždy na to, čím je mažu, co jedí a pijí, v čem se myjí.

A odtud byl jen krůček k mýdlům.

Tak jednoduché to nebylo. Nejdříve jsem začínala s kamarádkou s bylinami, mastmi a čaji. Pak jsme do sortimentu přidaly čtyři druhy mýdel a zjistily jsme, že každá směřujeme jinam. Ji lákaly čaje, já se vrhla na mýdla. Vznikla Maloskalská mýdlárna alias Mýdlárna v Ráji...

Kolik jich ročně prodáte, víte?

To nespočítám. Mýdla dodáváme i jinam, kde je zabalí a prodávají pod vlastní značkou. Vaříme a vaříme snad pořád. Hmota pak musí tři až šest týdnů zrát, aby se z ní mohla mýdla nakrájet a používat… Je to zábava. Všem, které to láká, říkávám: Zkuste to! Není nic krásnějšího.

Když mě vybízíte stát se vaší konkurencí, prozradíte mi, co k výrobě používáte?

Louh. Pak olivový, kokosový, slunečnicový olej nebo bambucké máslo v různém poměru podle toho, na co má mýdlo sloužit, jaké vlastnosti vyžaduji, a to myslím nejen zdravotní hlediska, ale taky hlediska praktická. Třeba slunečnicový olej rychleji měkne než ostatní. Zákazníci pak občas mívají pocit, že se kostka rychle vypotřebuje, přitom ji stačí nechat dobře vysušit.

K vašemu zápřahu patří i domácí máslo, jogurty, tvaroh, kefír… Vynechala jsem něco?

Vynechala a já vám k tomu řeknu: Mléko mít musím. Ano, nežijeme úplně konzumní život. Na valše ale neperu! (smích)

Jistě, kolem domu máme pastviny, na nich se pasou kráva, poník, ovečky. Život je ovšem o volbě, k té naší patří respekt ke krajině, v níž bydlíme.

Jenže ta umí být tvrdá. K vašemu stavení v kopci vede úzká cesta. Co když padá sníh?

To je přece báječné! Zastaví přirozeně čas. Přestanete pospíchat. Řešit blbiny. S pokorou přijímáte, že vás příroda limituje. Já to přímo miluji.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Své produkty vyrábí z bylinek natrhaných na zahrádce, případně na lukách za domem stojícím v Malé Skále. Med a propolis do nich dává také vlastní. Včely chová její manžel.

Dobře. Vy třeba ano. Ale co děti? Jak dojdou do školy?

Mají nožičky. (smích) Do školy to mají 1,5 kilometru, což není mnoho. A když se vrátím k té přírodě, zimě – před lety jsme neměli na čtyři dny elektřinu. Vichřice strhala vedení a my se ocitli v mezičase. Zapálili jsme svíčky, zatopili v peci.

Je dobré, aby děti viděly, že život něco stojí, že k tomu, aby se vykoupaly, nestačí pustit vodu do vany z bojleru. To je přece zásadní, vědět, že přestanou-li vymoženosti moderní doby fungovat, není to tragédie.

Nikdo nechodil do práce, škol. Nakupovat. Žilo se jen pro ten život. Vzpomínáme na to všichni s láskou.

I děti?

Právě ony. Přesně viděly, že život něco stojí, že k tomu, aby se vykoupaly, nestačí pustit vodu do vany z bojleru. To je přece zásadní, vědět, že přestanou-li vymoženosti moderní doby fungovat, není to tragédie, ale možnost, jak si lidi, věci kolem užít jinak. Často mnohem lépe.

Vím, že vstáváte kolem páté ranní. Nikdy si nechcete přispat?

Pátá ještě jde, ne? Naše zvířátka nejsou rozmazlená, chvíli si počkají, než je obstaráme. Z postele lezeme v 5.15. Do práce pak chodívám na 7.30, poté, co vypakuju děti z domu.

Skoro začínám z vašeho tempa zívat únavou. V kolik chodíte spát?

Teď normálně v deset. Jen když potřebuju dodělat papíry nebo si chci číst, odložím usínání na jedenáctou. Ono se to dá, energie mám hodně, i když po čtyřicítce si ráda přispím, jak jsem s úžasem zjistila. Neřeším ani dost ženských věcí, jak se říká. Na nějaké přílišné šlechtění mě neužije. Někdy mám pocit, že neumím být ani krásná. (smích) Odjakživa jsem holka z lesa.

Netlačí na vás někdy děti, abyste domácnost „zmodernizovali“?

Mají to, co vrstevníci. Domů je zavedený internet. Tohle do škol potřebují. Nejstarší dcera, svědomitá Anička, chce jít na medicínu. A v dřevěnici stojí pračka, peče trouba, vaří sporák.

Muž je jinak úplně stejný jako já, miluje zvířata, dost se v pohledu na svět podporujeme. Jistě, někdy uděláme i něco, co zásady drobet narušuje. Máme třeba rozpory v třídění odpadu. Když nejednou u auta potkám igelitku, v níž je všechno, sakruju, lítají blesky, vše pečlivě roztřídím.

Zvolníte alespoň během zimy?

Donutí mě k tomu tma. A aby mohla tak velká rodina vůbec fungovat, musíme mít s mužem i čas na sebe. Asi to zatím vychází. Seznámili jsme se, když mi bylo čtrnáct. Představte si, že mě na Vánoce nosil na rukách a vyprávěl mi třikrát denně, jak mě miluje. Mám báječného chlapa! Takže mu odpustím, že sem tam netřídí odpad. (smích)

Smí vám přes práh domu obvyklá chemie? Typu krémy, mycí prostředky?

Jasně, že jo. Vždyť já třeba louh potřebuju pro výrobu mýdla. Občas dcera přinese i nějaké krémy, na jejichž krabičkách si se zájmem přečtu složení. Kupujeme jinak většinou základní potraviny: mouku, cukr, rýži. Maso, ryby, mléko, zeleninu, brambory, ovoce, med máme vlastní. Vajíčka nám snášejí slepice. K večeři nám stačí pečené brambory s tvarohem.

Ty ryby, namátkou, berete kde?

V rybníce za stavením. Chová je manžel, tahle jeho činnost nás taky z části živí. Ono sehnat finance pro sedmičlennou rodinu dává zabrat. Nedávno jsme si tak do správy převzali i penzion. Mám tam i prodejnu.

Vysledovala jsem, že muži mají rádi svěží, jednoduché vůně typu citrus, koření, ženy sahají po těch těžších. Naším tahákem je levandule.

Z vašeho líčení mám pocit, že uživit pět dětí v Česku není až tak těžké. Vážně není?

Ono to jde, když se snažíte. Mám ruce, muž taky. Musíme „jen“ vymýšlet věci, které nás baví a uživí. Výrazně nám pomáhají moji rodiče.

Největší výdaje z rozpočtu jdou asi na synovu sportovní kariéru. Matyáš jezdí na kole za TJ Auto Škodu Mladá Boleslav. Jednou takhle za vysvědčení dostal kolo a zmizel na léto v lese. Pak z něj slezl a řekl: Jdu závodit.

Teď už jeho kariéra ale hodně sviští, ne? Tedy úspěšný ve své kategorii rozhodně je.

Má velké plány. Uvidíme. Zrovna v pololetí si přinesl na vysvědčení čtyřku z angličtiny, a když jsme se ho ptali, zda mu to nevadí, sdělil nám, že angličtinu k ničemu potřebovat nebude, protože bude jezdit v Belgii. (smích) Asi se v budoucnu naučí vlámštinu.

A paní mydlářko, míváte někdy vůbec skutečnou dovolenou?

My se neošidíme. Máme hodné sousedy, kamarády, rodinu, o zvířata se nám vždy někdo postará. I jedna noc mimo domov je ale báječná, potřebujete-li změnit vzduch. Nicméně teď nás čeká jedna krásná výjimka. Pojedeme s Matyášem na Mallorku, na jeho soustředění.

Může se vám hodit na Firmy.cz:

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám