8°C
V novém filmu Teroristka hrajete bývalou učitelku, která se rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou. Dokonce tam máte dost scén se zbraní. Musela jste se na to připravovat?
Ano, co se manipulace s pistolí týče, na to mě připravovali. Ale zase ne moc, abych pak před kamerou nebyla až příliš zručná, mělo by to působit spíš legračně než hrozivě. Do scénáře ale později přibyla i scéna s brokovnicí, se kterou je ta manipulace docela náročná. Takže mi pan režisér připsal scénu domácí přípravy. Tu brokovnici jsem ve filmu zcizila, a seč mi rozum dával, učila se s ní doma zacházet.
Šlo vám to? Přece jen ženy většinou nemají ke zbraním nijak vřelý vztah.
Mě to dokonce moc bavilo! Tak si možná někdy v budoucnu, až budu mít volno, udělám zbrojní průkaz. (směje se) Nemyslela jsem si, že se k něčemu takovému někdy dostanu, abych se učila střílet, byla to fajn nová zkušenost. Kousek od místa, kde mám chalupu, je posed a jeden můj kamarád tam chodí střílet. Tak si od něj teď můžu občas tu pušku půjčit. (směje se)
Režisér Radek Bajgar tvrdí, že vám roli psal přímo na tělo, a kdybyste ji nevzala, snad ani žádný film nevznikne. Váhala jste, když vám přišla nabídka?
To je od něj hezké… Já už s ním ale jeden film točila – Teorii tygra. Tehdy jsem se, přiznávám, trochu zdráhala. Už jen proto, že udělal z Elišky Balzerové mou dceru, přitom jsme jen sedm let od sebe. (směje se) Nakonec mě ale postaršili, dostala jsem takovou šedivou paruku a ta komedie vyšla moc hezky. U Teroristky už jsem proto neváhala, jen jsem teď nervózní, jaký ten film vlastně bude, protože jsem ho zatím neviděla…
Neviděla? Ani žádnou pracovní verzi?
Ne. Dokonce ani během natáčení jsem si nenechala pouštět hotové scény, nechodila jsem se na place dívat na natočené záběry… Bála jsem se, že bych tam mohla vidět nějaké povrchní chyby a rozhodilo by mě to. Celkově jsem si ale celý vznik filmu užívala, všichni se o mě báječně starali, byli neskutečně milí a profesionální.
Vy opravdu po tom všem, co jste v životě dokázala, ještě býváte nervózní?
Nevím, jestli je to přímo nervozita, nebo spíš obavy, že nebudu stoprocentně spokojená, až ten film uvidím, a budu pak mít několik dní splín. Dokonce jsem si říkala, že na něj snad radši vůbec nepůjdu. (směje se)
Chcete říct, že se vám někdy stává, že jste se svým výkonem nespokojená?
Většinou. (směje se)
Vždyť jste v podstatě legenda.
To neříkejte, legenda – to je něco o stáří a zásluhách? Na taková oslovení nečekám, ale jistý závazek vůči divákům pociťuju. Chválí mi na potkání moje filmy a dodnes se, jak mi říkají k jejich spokojenosti, reprízují v televizi, nerada bych je zklamala. A taky bych si nerada pak někde přečetla, že už mi to hraní moc nejde a mám radši sedět doma. (směje se)
To se nestane. Za prvé vám to pořád jde a za druhé byste doma asi stejně neseděla, prý vás hraní baví čím dál víc.
Je to tak. Přitom jsem si dlouho schraňovala knížky, že si je všechny přečtu, až budu v důchodu, a ono to u mě na ten důchod pořád nějak nevypadá. Začalo mě zvlášť bavit divadlo, ta přímá interakce s divákem je mi teď nade všechno nejvzácnější. Když je to dobře, je nádherné vnímat napjaté ticho, slzy, výbuchy smíchu. A stačí uslyšet z hlediště jedno otrávené zakašlání a hned vím, že už jsem dlouhá a musím přidat na tempu. (směje se) Ten živý vztah s lidmi v hledišti mě baví, to si u filmu neužijete.
Věřím, že na vás chodí davy do divadla i do kina, jste snad naše nejoblíbenější herečka. Uvědomujete si to své postavení?
Víte, ono je to i hodně o štěstí. Neřekla bych, že jsem udělala něco navíc oproti jiným herečkám. Já měla v životě prostě obrovské štěstí na skvělé role, přicházely ke mně hned po škole v libereckém divadle, a pak hlavně v Divadle na Vinohradech. Tam jsem poprvé hrála postavu hubaté holky a takové role mě pak rychle – díky mému zalíbení v jejich komediálních variantách – dovedly k úspěchu před televizními diváky. A pak i ve filmu. Ale nejen ty, hrála jsem i vážné role, například Kristu v Kočáru do Vídně, filmu Karla Kachyni. A po přečtení scénáře Teroristky jsem v odhodlanosti hrdinek obou příběhů vnímala jakousi příbuznost.
V obou filmech se vaše postava chystá na pomstu proti bezpráví. Jak to máte vy sama? Dokáže vás taky v životě něco tak naštvat, abyste pomýšlela na mstu?
To bohužel ne. (směje se) I když párkrát jsem narazila na jedince, kteří by si to bezesporu zasloužili. Já jsem ale v reálu dost klidný a vyrovnaný člověk, takže i když mě něco nebo někdo občas vytočí, rychle si to v sobě srovnám a většinou dojdu k závěru, že mi to nestojí za to. Kvůli téhle mé vlastnosti jsem se dokonce málem nedostala na DAMU.
Ano, byla jste přijata jen podmíněně. Proč?
Maturovala jsem na střední pedagogické škole, a když se to komise na DAMU doslechla, dávali mi u přijímaček pořád za úkol předvést učitelku v nějakých krizových situacích. Třeba že jsem s žáky na výletě, jeden chlapec vyleze na strom, spadne a zraní se. A já měla zahrát svou reakci. No a já začala klidným, vyrovnaným tónem říkat: Děti, nebojte se, nikdo se ho nedotýkejte, ty běž stopnout nějaké auto… No, nebyli nadšení. Pak mi zadali, ať předvedu etudu, že jsem u soudu za zanedbání péče o toho chlapce a mám se obhájit. A já opět klidně: Soude, přiznávám svoji vinu. No a potom už mě vyškrtli ze seznamu a poslali mě domů s poznámkou: „Naprostý nedostatek temperamentu.“ (směje se)
Ale nakonec vás přece jen vzali…
Vzali, ale vlastně náhodou. Jedna dívka, co šla taky na přijímačky, mě poprosila, že chce předvést Maryšu a abych se s ní vrátila před komisi a načítala jí v dialogu repliky sousedky. Já už flegmaticky usoudila, že jsem svou šanci prošvihla, a tu Strouhalku jsem vystřihla s klidem, bez zájmu a ctižádosti, a to asi můj výkon udělalo konečně pozoruhodným. A na profesory to zapůsobilo! Tu dívku – Maryšu – nevzali, kdežto mě, sice prý zkušebně na půl roku, jak se mi doneslo, ano.
Vaši rodiče, oba učitelé, vás prý v herecké kariéře moc nepodporovali…
To tedy ne. Maminka to dokonce považovala za povolání pro dívku naprosto nevhodné. Že se pořád hraje o nějakých nevěrách a rozvodech… No slibovali mi doma hory doly, abych od toho svého plánu upustila. Ale když mi pak přišel dopis z DAMU, že mě nakonec přece jen vzali, měli už rodiče jen pramálo nadějí mi to rozmluvit. Trvalo dlouho, než se s tím smířili. Vlastně po celou dobu mých studií byli takoví nakyslí, zlom přišel až ve chvíli, když jsem se poprvé objevila v televizi. Televize byla tenkrát čerstvým elementem zábavy a informací přímo v lidských domácnostech. A lidi ze Žirovnice, odkud pocházím, pak naše potkávali a vykládali, že viděli Ivušku hrát v televizi! Tehdy maminka začala pomalu roztávat a asi jí došlo, že to možná se mnou nebude tak špatné. (směje se)
Jste maminkou dvou dcer. I vy jste je ale prý od herectví odrazovala.
Protože na rozdíl od svých rodičů jsem přesně věděla, do čeho se chtějí pouštět, znala jsem všechna úskalí té profese – nejistotu, zklamání, když se ucházíte o roli a oni vás nevezmou…
Sama říkáte, že vaše povolání má řadu úskalí. Litovala jste někdy, že jste se nestala raději učitelkou?
Nelitovala, mně to ale ani není vlastní. Styděla bych se sama před sebou, že jsem něco udělala špatně. Takže těžko říct, jestli opravdu nikdy nebylo čeho litovat, nebo jestli si jen neumím přiznat vlastní chybu. (směje se) I když, cituji teď úryvek z jednoho svého novinového rozhovoru, kdybych se dneska mohla rozhodovat znovu, kam se v životě vydám, možná bych místo herectví zvolila psaní. My si s mým mužem psávali scénáře komedií a já teď jednu napsala sama: Veletoč pro Divadlo Kalich. Moc mě to bavilo. Možná bych se napodruhé vydala tudy… I když, je to také velikánská porce práce!
