Obrození soudního zpravodajství?
Článek Konštantína Čikovského ze žilinského soudu je ukázkovým příkladem, proč ‚nudné‘ zpravodajství ze soudních síní by nemělo zmizet na úkor levnějších anebo vznešenějších forem žurnalistiky.
Bývaly časy, kdy novináři běžně odseděli hodiny a dny na balkónech soudních síní a nabízeli čtenářům rozsáhlé popisy z pojednávání nejen velkých procesů. Každé celostátní i místní noviny v 19. a přes velkou část 20. století bývaly plné tohoto typu zpravodajství, kterému se někdy říkalo ‚chroniku‘ vzhledem k tomu, že soudní reportéři podávali povětšinou věrné přepisy řízení bez silných prvků subjektivity.
V druhé polovině 20. století došlo jednak k postupné proměně projevu soudních reportérů (více si dovolovali interpretovat, takže z chronik se stávaly zprávy, příběhy, reportáže), jednak k celkovému ústupu soudních rubrik z novin. Ten ústup souvisel se škrty, ale ještě více s nástupem nového modelu profesionality (oceňující kritičtější postoj vůči moci, vymaňující se ze servility k institucím, prosazující vlastní diskursivní identitu) a nového paradigmata novinářství (‚soft‘ místo ‚hard‘ news, komunikace se cílovými skupinami čtenářů místo pouhého informování nediferencovaného publika, vlastní investigace místo sledování oficiálních zdrojů).
Ovšem splňovat úlohu strážního psa demokracie lze i jinak než investigatívou a kritikou. Moc pera se může skrývat nejen v odkrývání kauz a v ironických komentářích, ale i v podrobném popisu procedurálně vymezených argumentů probíhajících se v jednech z klíčových institucí každého demokratického státu – v soudech.
Vezměme klíčový pasáž Čikovského článku:
Právnik Ďurček najprv porozprával známe oficiality o tom, že síce pre Kmotríka pracoval ako advokát, ale podnikanie vo vodárenstve s tým nemá nič spoločné. Keď však sudca Ďurčeka vyzval, aby vysvetlil, ako sa vlastne dostal k akciám dcéry vodární, požiadal svedok Ďurček o vylúčenie verejnosti.
Argumentoval bankovým a obchodným tajomstvom. No sudca nečakane odvetil, že detaily bankového úveru verejnosť naozaj nepotrebuje poznať, ale obchodné tajomstvo Ďurčeka a jeho obchodných partnerov sa mu nezdá ako dostatočný dôvod na poslanie verejnosti za dvere.
Ďurček zopakoval svoje a vysvetľoval, že by to zasahovalo do jeho práv. Sudca mu na to povedal, že aj verejnosť má svoje práva a v tomto prípade sa mu jej záujem zdá dôležitejší.
Ďurček ostal v pokornom tóne, ale sudcovi znova odpovedal, že je síce ochotný vypovedať o celom pozadí privatizácie vodární, ale chce, aby jemu a ďalším osobám pritom nebolo upreté právo na ochranu obchodného tajomstva.
Aj sudca si však išiel ďalej svoje. Svedkovi Ďurčekovi vysvetľoval, že pointou samotného zriadenia Registra partnerov verejného sektora je posilnenie práva verejnosti na informácie, a preto aj on musí takto uvažovať o tomto pojednávaní.
S dodatkom, že podnikatelia a firmy majú právo na obchodné tajomstvo, no zároveň ich nik nenúti, aby obchodovali so štátom. A ak chcú mať profit aj z verejných zdrojov, musia strpieť aj vyššiu mieru informovanosti.
Ďurček na to povedal, že ak sudca neustúpi, tak sa teda podvolí a bude vypovedať verejne napriek riziku úniku obchodného tajomstva.
Musel to potom ešte zopakovať, pretože sudca na prvé počutie nepochopil, že v tomto pretláčaní so známym bratislavským právnikom vyhral už po dvojkolovej výmene bez toho, aby sa musel svedkovi ešte inak vyhrážať.
Formou nepřímé řeči rekonstruuje krátkou výměnu argumentů mezi soudcem a svědkem, věcně a bez komentáří reprodukující projev obou účastníků. Terminologií konverzační analýzy jeho popis využívá sekvenční páry, které strukturují a dramatizují jejich spor:
A porozprával – B vyzval
A požádal/argumentoval – B odvětil
A zopakoval/vysvětloval – B na to pověděl
A znovu odpověděl – B vysvětloval
A na to pověděl – B nepochopil/ani nevyhrážel.
Každý čtenář znalý zásadních pravidel konverzace a argumentace může tomu úseku přičíst nějaký faktický, dramatický i hodnotový smysl. Ale nemusí umět hodnotit jeho širší význam pro soud jako instituci. Tam si redaktor musí osvojit roli odborníka a poskytnout doprovodní výklad soudního řízení z hlediska (ne)souladu dění s právnými pravidly nebo zvyklostmi. Podat svědectví o (ne)očekávanosti průběhu a vyústění argumentačních výměn, jak to dělá Čikovský jednak vhodným příslovcem (‚No sudca nečakane odvetil‘), jednak způsobem, jak uvádí celý pasáž:
Ďalší šok prišiel v momente, keď Macek začal vypočúvať štátneho tajomníka ministerstva dopravy Ďurčeka, ktorý v konaní vystupoval ako oficiálny spolumajiteľ servisnej firmy vodární.
Až po konci toho mikro-dramatu autor vysvětluje, v čem vlastně spočíval zmíněný šok, a co soudce Macek vlastně udělal, když úspěšně protlačil jistou podobu pojednávání (veřejnou):
Schránkové firmy sú symbolom sveta, v ktorom sa pred oponou hrá pre širokú verejnosť veselé divadlo, kým v zákulisí politici, lobisti, právnici, bankári a podnikatelia drzo obchodujú s funkciami, vplyvom a verejnými zdrojmi. Sudcovo odmietnutie vylúčenia verejnosti z prejednávania Ďurčekovej výpovede bolo vlastne porušením pravidiel tejto hry.
Prostřednictvím srozumitelného výkladu, podporovaného procedurálním popisem soudního pojednání – čili stylem soudních zpravodajů staré školy novinářství, snažících se veřejnost informovat spíše než pobavit, a zároveň i pěstovat úctu vůči soudu jako instituci – Čikovský dokazuje, jak soudce tím deklarativním mluvním aktem (odmítnutím Ďurčekovy námitky) vytvořil precedens, který může institucionalizovat nové pravidlo pro tzv. protischránkový zákon.
Takto provedené, detailní zpravodajství ze soudních síní je nenahraditelné, a doplňuje nyní tolik (a právem) zdůrazňovanou investigativní žurnalistiku v repertoáru kritických médií během prokrytí politických a ekonomických kauz.
