Doma jsem ukecanej, říká „strážce“" jeřábu

Není to povolání trochu na hlavu? „Samomluvou tam nahoře opravdu netrpím. Občas si jako každý zanadávám, ale že bych si povídal sám se sebou, to ne,“ přiznává Jaroslav. Nahoře na jeřábu tráví osm až devět hodin, s výjimkou asi hodinové pauzy na jídlo, kdy má padla a obvykle leze dolů. Když je ale horší počasí, bere si jídlo s sebou a mezi lidi nejde ani při obědové pauze.

Jeřáboví rekordmani Mezi mobilními je šampionem zřejmě devítinápravový Liebherr, jehož teleskopické rameno lze vysunout do téměř dvousetmetrové výšky. U klasických moderních jeřábů je výška vlastně neomezená, sestavují se podle velikosti stavby.  Nejvyšší jeřáby tak najdete v Arábii, kde se jednotlivé emiráty a státy předhánějí ve výškových stavbách blížících se jednomu kilometru.

Patří k těm, kterým absence lidí kolem nijak zvlášť nevadí. Většině jeho kolegů právě osamělost vyhovuje. I když… Vzpomíná na jeřábníka, který to po nějaké době vzdal. Odloučení a nemožnost popovídat si ho nebavila. „Manželka mi občas řekne, že je znát, že jsem jeřábník. Protože když celý den mlčím, doma se pak vypovídám. Že jsem ukecanej,“ říká Jaroslav, který si osamělost na jeřábu kompenzuje profesionálním fotografováním. Fotí krajinu, stavby, ale i modelky.

Horolezci by za mnou nešli
Vrchol jeřábnické kariéry zažil před mnoha lety na Slovensku. V elektrárně Vojany zkracovali komín ze tří set metrů na dvě stě. Jaroslavův jeřáb byl ještě o deset metrů vyšší. Parta horolezců odřezávala vodním paprskem přebytečný beton, jeřábník snášel kusy betonu na zem. „Horolezci mi říkali, že oni by do té výšky na jeřáb v životě nevlezli, mě by zase nikdo nedostal na lávku v takové výšce,“ směje se Jaroslav Bzenecký.

Jak se staví jeřáb Sestavuje si ho jeřábník. Nejdřív se složí základní díl, který je vyšší, na něj se namontuje kabina. Další čtyřmetrové díly se vždy podsouvají pod základní díl. Nestaví se tedy shora, ale zdola.

Většinou obsluhuje jeřáby ve výškách od padesáti do sedmdesáti metrů. Rád vzpomíná na práci na Národním muzeu. Tehdy měl příležitost snášet z pláště budovy našeho nejznámějšího muzea všechny sochy. Z kabiny nad muzeem a Václavským náměstím má nádherné, i panoramatické fotografie, protože ocitne-li se na zajímavé stavbě se zajímavými výhledy, které většinou fotí jen mobilem, výjimečně tahá nahoru i foťák. Aby zvěčnil pohledy, jež se naskýtají jen lidem, kteří netrpí závratěmi.

Nejčastější otázka Kam chodí jeřábníci na záchod? Do PET lahve. Jinak musí buď slézt dolů, nebo mít v zásobě alespoň igelitku a toaletní papír. Ti vytrénovanější už zvládají složitější potřebu, ještě než se na jeřáb vyšplhají.

Lekce jógy v mracích
Kabiny moderních jeřábů nejsou až tak miniaturní, můžete se v nich postavit a protáhnout. Někteří jeřábníci si sem kvůli pohybu vynášejí různé popruhy na cvičení, aby si zkrátili čas a protáhli tělo. Jaroslav nahoře kulturistiku neprovozuje. Pro zkrácení času v pauzách si nahoru bere časopisy, někdy detektivky, dnes už taky mobilní telefon s internetem. K základní výbavě jeřábníka patří také pohodlné oblečení, většinou tepláky, v létě spíš šortky. V tašce si nahoru nosí hlavně PET lahve s vodou na vaření kávy a čaje a na pití. Kdo neleze dolů na jídlo, nosívá si i svačiny a oběd. „Jak přibývají roky, beru si spíš něco lehkého, zeleninu,“ přiznává Jaroslav. Dříve mívali jeřábníci v kabině vysílačky podobné těm, co vozívají řidiči kamionů. Takže si mezi sebou povídaly obsluhy jeřábů v okruhu deseti dvaceti kilometrů. Ale že by prý vedli jeřábníci nějaké obsáhlé debaty, to ne. „Spíš si mezi sebou radíme, hlavně ti začínající,“ dodává jeřábník.