Veronika (25) z Moravy šla 800 km pěšky a sama!
Svatojakubská cesta, španělsky Camino de Santiago, je tradiční pouť, na kterou se ročně vydávají desítky tisíc poutníků. Míří k hrobu svatého Jakuba Staršího v katedrále v Santiagu de Compostela ve španělské Galicii. Na trasu dlouhou 800 km vyrazila i Veronika Marčíková (26) z Rožnova pod Radhoštěm. A jak říká, zažila opravdovou svobodu.
O Svatojakubské cestě se dívka z Rožnova pod Radhoštěm poprvé dozvěděla asi před čtyřmi roky, když si na jednom výletu ve Španělsku všimla značení trasy Camina – mušle hřebenatky. „Lákalo mě ujít alespoň sto kilometrů pěšky. Byla to skvělá výzva. Jenomže jsem na to tehdy neměla čas,“ vzpomíná. Říká se ale, že jakmile přijde správná chvíle, Camino de Santiago si vás najde samo. A našlo si i Veroniku. „Pracovala jsem v Londýně jako servírka a hrozně mě to nebavilo. Denně jsem v práci nachodila kolem dvaceti kilometrů. Tehdy mě napadlo, že je to výborný trénink na tuto pouť,“ dodává. Za půl roku se zabalila a vydala se na cestu.
Francouzská trasa
Do Camino vede mnoho cest a už překonáním 100 km poutník získá v cíli certifikát o absolvování Svatojakubské cesty. Veronika si vybrala francouzskou trasu měřící 800 km. „Zdaleka není nejdelší. Poutník může začít odkudkoliv, dokonce i z Česka. Francouzskou trasu jsem si vybrala proto, že mi byla doporučena jako nejvhodnější pro ty, kteří jdou Camino poprvé. To můžu jedině potvrdit. Na cestě najdete spoustu supermarketů, ubytoven, fontán s pitnou vodou a především zajímavých osobností,“ vypráví. Největší strach měla Veronika z toho, že nesežene nocleh. Pro poutníky je na cestě sice celá síť ubytoven, ale na mnoha z nich se nedá zamluvit místo dopředu. Její obavy se však nenaplnily. „Kapacita a počet ubytoven jsou velké, takže není čeho se bát. Poslední týden jsem přicházela na ubytovnu až třeba v osm večer, a přestože byl červenec, tedy plná sezóna, postel jsem vždy našla,“ dodává.
Zradilo ji koleno
Svatojakubská cesta je zkouškou vytrvalosti a pokory a nepoddala se ani Veronice bez boje. „Nevzala jsem si trekingové hole, což byla velká chyba. Po zdolání pyrenejských velehor mi nateklo koleno a začalo velmi bolet,“ vzpomíná. Tehdy měla chuť svoji pouť vzdát. „Musela jsem jít velmi pomalu, takže kolem mě několik dní nikdo nešel. To bylo velmi náročné na psychiku. Dokonce mě předběhla i paní, které bylo přes 80 let,“ vypráví Veronika. V obdobích krize jí prý nejvíce pomohla podpora přátel, rodiny a dalších poutníků. Protrpěné bolesti nelituje. „Díky zraněním jsem netušila, kdy budu muset pouť vzdát, a tak jsem se naučila žít zcela v přítomnosti a vážit si každého okamžiku,“ přiznává.
Jak se děly zázraky a proč v cíli plakala štěstím? Dozvíte se v tištěném Aha! pro ženy číslo 13.