Mají stávky studentů za klima racionální zdůvodnění?
Alexander AčV současnosti se jak Česká republika, tak i svět od řešení změny klimatu spíše vzdaluje. Proto potřebujeme nový způsob myšlení a s ním samozřejmě i nový způsob jednání a rozhodování.
V souvislosti s globálními stávkami studentů #FridaysForFuture, #ClimateStrike, které prozatím vyvrcholily 15. března 2019, se v Otázkách Václava Moravce sešli současný ministr životního prostředí Richard Brabec a akademici prof. Michal Marek a prof. Jan Frous. V této diskusi mimo jiné Richard Brabec tvrdí následující:
„Mám radost, že se o tuto otázku mladí zajímají... trošku nám v tomto mladí křivdí. My jsme jedna z evropských zemí, a to nejsou zdaleka všechny, které mají politiku změny klimatu, přijatou, včetně konkrétních opatření, jsme jedna ze zemí, která nepochybně splní závazky plynoucí z klimaticko-energetického balíčku, a také z Pařížské dohody... my nepotřebujeme ani, řekněme, demonstrace na to, abychom něco dělali...“
Richard Brabec má pravdu v tom, že celkové emise skleníkových plynů klesly oproti roku 1990 o přibližně 40 procent (viz obr 1). Je zde ale několik dalších, velmi důležitých souvislostí, které toto tvrzení staví do poněkud jiného světla.
Většina z realizovaného poklesu emisí nesouvisela s klimatickou politikou státu. Tu je totiž možné datovat až do přijetí, respektive ratifikace takzvaného Kjótského protokolu. Ten vyžadoval po rozvinutých státech omezit emise o osm procent do období 2008—2012 a ve chvíli, kdy jej Česká republika ratifikovala (2001), již tento „závazek“ měla s přehledem splněn.
Druhá fáze poklesu po roce 2007 již částečně mohla souviset i s klimatickou politikou omezování emisí a také s vlivem globální finanční krize. Tento pokles byl však mnohem pomalejší a v roce 2014 se (zatím) zastavil. Ironií osudu je, že Česká republika se začala vzdalovat cíli omezit oteplení na 1,5 nebo 2 °C právě po nástupu Richarda Brabce. Není to samozřejmě házení odpovědnosti na ministra životního prostředí, pouze konstatování faktu.
Další velmi důležitá poznámka souvisí se zmiňovaným „naplňováním závazků z Paříže“. Je to relevantní právě v kontextu „studentských stávek za klima“, jejichž hlavním požadavkem je, aby politici dodržovali, co v Paříži slíbili — tedy omezit oteplení na 1,5—2° C. Klíčové je, že současné závazky, byť teoreticky splnitelné, nejsou v souladu s omezením oteplení do této hranice. Propočty ukazují, že plnění současných závazků by znamenalo oteplení o přibližně 3 °C do konce století. Proto je musíme výrazně zpřísnit, jak ukazuje obrázek 1.
Další důležitá skutečnost je, že pokles o „40 procent“ nezohledňuje růst emisí z letecké ani lodní dopravy, které patří z hlediska emisí CO2 k nejrychleji rostoucím odvětvím na světě. Graf také nezohledňuje množství „vyvezených“ emisí v podobě exportovaných automobilů, kterých Česká republika vyrobí v přepočtu na obyvatele nejvíce na světě hned za Slovenskem.
V diskusi ale možná nezazněl nejdůležitější fakt. Pokud by všechny státy světa řešily změnu klimatu tak „úspěšně“ jako Česká republika, a dokonce se jim i povedlo naplnit závazky plynoucí z pařížské dohody, což při současné legislativě ještě vůbec není jisté, oteplení by se zvýšilo o 3,8 °C do konce století (viz obr. 2).
Ani nejbližší období nedává naději na změnu k lepšímu, a rozdíl mezi slíbeným a skutečným se bude nejspíše zvětšovat jak globálně, tak v České republice. Zde jsou údaje o plánovaném vývoji těžby uhlí u nás, podle kterého lze předpokládat, že celkové emise opět vzrostou:
Česká republika je součástí propojené globální ekonomiky a jako takovou ji a její vývoj nelze oddělovat od zbytku světa. Globální emise skleníkových plynů neustále rostou, i když v posledních letech o něco pomaleji, než naznačovaly scénáře bez jakékoliv klimatické politiky.
Snížení emisí pouze v České republice, nebo dokonce pouze v EU, samozřejmě neřeší globální problém změny klimatu. Již nestačí bavit se pouze o jádru, obnovitelných zdrojích, podpoře elektrifikace dopravy, uhlíkové dani atd. Potřebujeme nový způsob myšlení a s ním samozřejmě i nový způsob jednání a rozhodování.
Snížit emise by se měly snažit všechny státy světa a jejich obyvatelé, a samozřejmě nejvíc nejbohatší státy a nejbohatší lidé. V současnosti se jak Česká republika, tak i svět od řešení změny klimatu vzdaluje. Na tom nic nezmění ani tvrzení ministra Richarda Brabce či jakéhokoliv ministra kteréhokoliv státu světa. Dětem, ale koneckonců i nám všem, ovšem rychle dochází čas…