Jeho začátky přitom nebyly jednoduché, rozhodl se pro svůj obor totiž za tuhé komunistické normalizace, kdy studenti amerikanistiky patřili automaticky k nedůvěryhodným lidem.

„Bylo to v sedmdesátých letech minulého století, uprostřed nejtvrdší normalizace, v době, která studiu angličtiny příliš nepřála. V Ostravě náš obor ve stejném ročníku studovala jen malá skupinka, bylo nás pouze šest, automaticky podezřelých studentů, v některých očích skoro podvratných elementů,“ přibližuje Stanislav Kolář dobovou situaci.

Své pedagogické začátky prožil na základní škole. „Bylo mi dovoleno učit angličtinu pouze jako zájmový kroužek buď brzy ráno, nebo v pozdních odpoledních hodinách. Nezapomenu nikdy na chvíli, když se mě otec zeptal, proč jsem si vybral tak nepraktický obor,“ líčí.

Možnost věnovat se profesionálně americkým studiím se mu tak naskytla až po roce 1989.

„Hned několik měsíců po změně režimu jsem s dvě stě dolary v kapse vyrazil se dvěma kamarády na dva měsíce do Spojených států, které jsme procestovali křížem krážem skoro jako postavy z románu Jacka Kerouaca Na cestě. A po návratu přišla nabídka výuky americké literatury z dnešní Ostravské univerzity. Byl jsem za to velice rád, protože četba amerických autorů mě dlouhodobě přitahovala,“ hodnotí Kolář změnu situace.

Stanislav Kolář Narodil se v roce 1958 ve Frýdku-Místku. Působí na Katedře anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Ostravské univerzity.  Je autorem odborných monografií Evropské kořeny americké židovské literatury, v angličtině Seven Responses to the Holocaust in American Fiction (Sedm reakcí na holokaust v americké fikci) a Reflections of Trauma in Selected Works of Postwar American and British Literature (Traumatické reflexe ve vybraných dílech poválečné americké a britské literatury).  Publikuje i poezii, knižně vydal básnickou sbírku Tenisový sen. Dlouhodoběji působil na několika amerických univerzitách. Žije ve Václavovicích, obci mezi Havířovem a Ostravou, v sousedství Šenova.

Ví, že dnes už mají studenti úplně jiné možnosti. „Zdá se až neuvěřitelné, že my jsme během celého studia neměli možnost setkat se s žádným anglickým rodilým mluvčím. Jestli nějaký Američan v Ostravě v té době pobýval, musel být dobře utajen. O to vzácnější byla setkání s americkou kulturou, ať již ve výtečně vedeném Filmovém klubu Kina náročného diváka, který sídlil v dnešním Domě kultury města Ostravy, nebo v divadlech. Dodnes vzpomínám například na skvělou ostravskou inscenaci hry Tennesseeho Williamse Skleněný zvěřinec,“ uvádí Kolář alespoň nepatrné dobové možnosti.

Pes utržený z řetězu

Za knihami současných amerických autorů v originále jezdil do Prahy do knihovny na velvyslanectví USA. „To jsem netušil, že každý pohyb příchozích do budovy v ulici Tržiště na Malé Straně je monitorován. Jako bych i intuitivně cítil, že se účastním jakési konspirace. A co vám mám povídat, mezi regály plnými amerických knih jsem se choval jako pes utržený z řetězu,“ směje se amerikanista.

Jaká byla z jeho studentského pohledu totalitní Ostrava? „Studijní život byl poněkud šedivý, v té době nám nebylo povoleno ani konání majálesu. Přesto jsme se ho snažili zpestřovat. Naše studijní skupinka si oblíbila restauraci Džbán na Kuřím rynku, scházeli jsme se i v bytech u levného vína a pochopitelně navštěvovali kina, divadla, koncerty. Ale protože jsem nebyl ubytován na kolejích, ten pravý studentský život mě bohužel minul,“ dodává.

Fascinace hornickou lanovkou

K Ostravě si nalézal vztah postupně. „Coby venkovské dítě jsem Ostravu vnímal jako monstrózní velkoměsto, v němž jsem cítil až úzkost, jen abych se rodičům neztratil. Pamatuji si ovšem, jak jsem fascinovaně hleděl na lanovku s důlními vozíky nad Karolinou. Těch střípků je víc – točité schodiště v obchodním domě Ostravica, bufet v druhém patře Domu potravin, noblesní prostředí kavárny Fenix nebo návštěvy Výstaviště Černá louka,“ vzpomíná Kolář.

Koncem 80. let se na dva roky stal dramaturgem ostravského studia České televize.

„Lidsky jsem se sblížil se scenáristou a publicistou Milanem Švihálkem, kameramanem Františkem Mudrou, ohromný respekt jsem měl k vynikajícímu režisérovi Zdeňku Havlíčkovi. Největší radost jsem měl z pořadů, na nichž jsem se podílel jako scenárista – například o herci, publicistovi a moderátorovi Luďku Eliášovi, který přežil holokaust, o skvělém ostravském fotografovi Milanu Poláškovi nebo herecké dvojici Apoleně Veldové a Tomáši Jirmanovi.“

S Ostravou jsou spojené i jeho literární začátky, když se účastnil každoroční soutěže pro talenty z oblasti literatury, hudby a výtvarného umění Generace: „A díky ostravskému Literárnímu klubu, v němž na rozdíl od Svazu spisovatelů přece jen panovala uvolněnější atmosféra, jsem se setkával s literáty, jejichž tvorba je spjata s naším krajem.“

Divadelní svět, to je životní láska

Ve Václavovicích, obci mezi Havířovem a Ostravou, odkud pochází, vede už více jak třicet let amatérský soubor Propadlo. „Divadlo je má velká láska, pocházím z vesnice s bohatou divadelní tradicí, a tak není divu, že jsem i rád zajížděl za profesionálním divadlem do Ostravy. Generačně mně bylo nejvíce blízké Divadlo Petra Bezruče. Dodnes si pamatuji některé skvělé inscenace, například Lakomce s vynikajícím Milanem Šulcem v titulní roli Harpagona nebo hru britského dramatika Petera Shaffera Equus se Zdeňkem Žákem. Divadlo mělo silný herecký a režijní ansámbl. S herečkou Janou Postlerovou jsem se pak později setkával při mé práci v televizi.“

V současnosti Stanislav Kolář často přednáší v zahraničí. Rád ukazuje, odkud pochází. „Jak líčím Ostravu a náš region? Jako kraj, v němž se snoubí drsná industriální krajina s půvabnou přírodou blízkých Beskyd. Jako kraj s pulzujícím kulturním životem. Jsem hrdý na to, jak dobré se hraje v Ostravě divadlo. Mám slabost pro Komorní scénu Aréna, ale skvělá představení je možno vidět i v dalších divadlech.“