Ne vždy se věci vyvinou, jak se na první pohled zdá

Ráno jsme se vzbudili a bylo poměrně jasné, že s Wilmerem vyjíždíme spolu. Protože by bylo prostě divné, kdyby ne, když máme stejnou cestu. Dohoda byla, že dojedeme spolu k Liniím Nazca a pak uvidíme, jak dál. Další zastávka, kam chtěl jet Wilmer byla Puquio a byla 250 km daleko. Můj dosavadní rekord byl 241 a bylo to hodně těžké, tak jsem to nechtěla pokoušet. Takže jsem zvažovala jakoukoli jinou variantu, která by také znamenala, že bychom se rozpojili a pokračovala bych dál sama jako do teď. 

Wilmer trval na tom, že mám jet první. Kdyby se mi náhodou cokoli stalo, tak aby mohl pomoct. Jenomže jel tak strašně těsně za mnou, že jsem z něj byla hrozně nervózní a to tak, že jsem nakonec zabrzdila, abych mu řekla, že má jet první a pokud nepojede první, tak má držet zdravý odstup, anebo jinak, že jedu sama. Asi bych měla říct, že ten kluk je neuvěřitelně milý a klidný a hnedka souhlasil. Asi jsem nemusela být tak přísná, jak jsem byla. Od té doby už na pořád mi nechával alespoň tří sekundový odstup.

Přijeli jsme k Liniím Nazca, vystoupali jsme nahoru na vyhlídkovou věžičku. A odtud jsme viděli to, co by člověk normálně patou vyryl do písku. Ani jeden z nás jsme nebyli nijak unešeni. A možná tam tak nějak záhadně začalo naše přátelství, když jsme se nahoře na věžičce smáli na tím, jak falešně ty Linie vypadají. Byly objeveny v 20. letech 20. století, když přes jižní Peru začala létat letadla. A opravdu je to vlastně jako kdyby někdo vyšoupal do pouště obrazce. Ale díky tomu, že v téhle oblasti prakticky neprší a není vítr, tak se zachovaly tisíce let až do dnes. Asi by člověk měl se na ně jít podívat z letadla, ale ceny pro turisty jsou zde příšerné. A tak jsme se společně zasmáli z věžičky a vyřešili, že jedeme dál. 

Další dvě varianty, kde přespat, které znamenali méně než 250 kilometrů byly kempovat u jednoho krámku anebo kempovat v národním parku Pampa-Galeras. Od Linií Nazca až ke krámku se cesta začala zvedat a najednou to byla samá zatáčka. Mé původní svižné tempo se zpomalilo. Ale hory byly nádherné. Nejdřív pokračovali s pouštní tématikou a byly celé žluté, kamenné, a potom najednou z ničeho nic nádherně sytě zelené. Byl dokonce vidět i ten přechod. Když jsme dojeli ke krámku, tak se ukázalo, že je uprostřed ničeho a paní nebyla úplně moc mluvná a příjemná. Ani nevím proč, ale nějak se mi to místo moc nelíbilo. A tak teda jsem svolila k tomu, že pojedeme do onoho národního parku. Ale to už jsme viděli na obzoru mraky a jelikož už jsme byli dost vysoko a byla zima a foukalo, tak jsme si rovnou navlékli nepromokavé oblečení. 

Popojeli jsme pár kilometrů dál, dostali jsme se do výšky asi 4800 metrů nad mořem, viděli jsme vicuně, což jsou takové vlastně lamy. A pak se nad námi otevřelo nebe. Všechno ztmavlo a hory začaly osvětlovat fialové blesky. Nikdy jsem v životě ještě neviděla fialové blesky. A nebylo to úplně uklidňující. Déšť se změnil v krupobití. A musím říct, že to docela bolí, když do Vás hodinu tlučou kroupy. Cesta se těmi kroupy pokryla, což mi v zatáčkách taky nedodávalo úplně jistoty. A hlavní bylo, že samozřejmě se v tomhle nedalo kempovat, takže bylo potřeba dojet do Puquia za každou cenu.

Přijeli jsme asi 6 odpoledne. Moje nepromokavé boty byly plné vody, ruce jsem měla tak zmrzlé, že jsem sotva mohla mačkat spojku a brzdu. A byla jsem naprosto nesmyslně šťastná. Překonala jsem to, co jsem si nikdy vlastně ani neuměla představit. A taky to nebylo tak těžké.

Našli jsme si hotel, kde na pokoji byly tři postele. Dvě proti sobě se stolkem mezi sebou a jedna úplně bokem, na kterou jsme naházeli všechny promoklé kusy oblečení. Po sprše, kde i vlažná voda byla cítit skoro horká, jsme se vypravili na večeři a velice snadno jsme se dohodli, že když tady vždycky jsou porce tak obrovské, tak dá smysl se podělit o jedno jídlo. A po večeři jsme si na zahřátí koupili malou lahev rumu. Na pokoji jsme pak seděli na postelích proti sobě a pili jsme rum s čajem. Už v tu chvíli bylo jasné, že jsem nemohla mít větší štěstí na spolucestovatele.