Politolog Kraus: Trump vytváří prostředí, ve kterém se daří antisemitismu, v USA dramaticky přibylo incidentů

Protižidovské nálady v Evropě sílí. Podle lednového průzkumu Eurobarometru považuje antisemitismus za problém ve své vlastní zemi polovina lidí v Evropské unii. Čtyřicet procent evropských Židů uvažovalo v poslední době o emigraci.

Co je hlavní motiv? Je to starý antisemitismus, světovláda atd., nebo je to něco, co by se dalo nazvat antisionismem? Je to spojené se situací na Blízkém východě, Izraelem, vztahem Izraele s Palestinci a podobně?

Já bych to formuloval asi tak, že antisionismus je často jen skrytá forma antisemitismu, který v civilizovaných zemích nelze vyjadřovat tak jako třeba ve 30. letech, a proto se často skrývá za takzvaným antisionismem. Statistiky, které jsme viděli, neplatí jenom o Evropě. I v USA máme data, která ukazují nárůst antisemitských incidentů a útoků.

Jsou to útoky na židovské hroby, ale i loňský ozbrojený útok a 11 obětí v synagoze v Pittsburghu. Křivka ukazuje, že během posledních dvou let, tedy za vlády prezidenta Trumpa, antisemitské incidenty tímto způsobem vyskočily. Dramaticky.

Na druhou stranu zrovna Donald Trump je člověk, který se prezentuje jako největší přítel Izraele. Říká, že kdyby kandidoval v Izraeli, tak má 98 procent hlasů, a obviňuje z antisemitismu demokraty, levici. O antisemitismu v řadách levice se diskutuje třeba i ve Velké Británii, v řadách labouristů. Je tou dělicí čarou vztah k Izraeli, že levicové strany jsou spíše propalestinské a pravicové se označují za přátele Izraele? Dá se to tak říct?

Já bych řekl, že to je zjednodušující. Prezident Trump je samozřejmě zastáncem Izraele a je v Izraeli velmi populární na rozdíl od jeho předchůdce. Kritici mu vytýkají, že je jeho podpora nepřímá netoleranci ve společnosti.

Vybírá si slova, která apelují na řekněme pravicové elementy, jež se ale vyznačují intolerancí vůči menšinám, a to v mnoha ohledech. Takže on tomu jakoby přispívá. Tím nechci říct, že je antisemita, ale vytváří se prostředí, ve kterém antisemitismus vzkvétá, a to je šovinismus, nenávist vůči menšinám atd.

Vy se v posledních letech zabýváte studiem holocaustu. Teď nevím, jestli jste zaznamenal aktuální politické téma – slova Václava Klause juniora, který schvalování zákona o Evropské unii přirovnal k židovským výborům, k vypravování transportů. To vzbudilo velmi ostré odmítavé reakce, byl to jeden z důvodů k jeho vyloučení ze strany. Existuje nějaká paralela, na kterou lze použít holocaust, nebo je to něco, co je absolutně mimo jakékoliv limity?

Studium holocaustu nás může hodně poučit o genocidách obecně a o nevraživosti, která přeroste v nenávist díky radikální ideologii nebo silným lídrům, kteří apelují na šovinistické pocity. Je to vždy projev antisemitismu, který ukazuje, že se něco děje špatně a není to daleko od toho, než se podobné sentimenty přelijí v nenávist vůči jiným menšinám. Obvykle jedno souvisí s druhým.

Můžeme samozřejmě použít různá přirovnání ohledně holocaustu a studovat holocaust, abychom se poučili z dějin, ale používat takové přirovnání nebo takové formulace, jak nedávno učinil Václav Klaus mladší, to je opravdu smutné a necitlivé. Celá jeho konstrukce, to, jak se vyjádřil vůči Evropské unii, ale i vůči tomu, jak jedná parlament tady, byla absurdní a nesmyslná.

Antisemitismus je jednou z karet, které se objevují na alternativních webech, jež jsou velmi často spojované s Ruskem. Připomenu z poslední doby – prezidentská kandidátka na Slovensku s počítačově upraveným nosem, bolševická revoluce jako spiknutí Židů a podobně. Je to výraz ruského antisemitismu, nebo je to jeden z triků propagandy, která využívá rozdělení ve společnosti, ve které chce šířit chaos?

Já myslím, že to je spíš to druhé, že to není jako pokus rozdmýchávat antisemitismus jako takový, ale je to spojeno s vyvoláním nedůvěry a konfliktů uvnitř demokratických společností, kde lidé ztrácejí víru v jejich demokratické instituce, kde se zvyšuje konflikt a vlastně se podlamují instituce demokracie jako takové. Myslím, že to je ten širší cíl, který se za tím skrývá.

Vy se zabýváte mimo jiné Ruskem, v těchto dnech si připomínáme pět let od obsazení Krymu. Na kolik podle vás Rusko v čele s Vladimirem Putinem představuje pro mnoho lidí na Západě jakousi alternativu k tradičnímu vnímání demokracie? V ruském pojetí se tomu říká suverénní demokracie, (maďarský premiér) Viktor Orbán mluví o neliberální demokracii, na kolik je to podle vás dané právě Ruskem, tím, že nabízí jakousi alternativní cestu?

Já si nemyslím, že dnešní Rusko, ruský systém, politický systém zvlášť, ale i ten ekonomický je jakousi inspirací pro mnoho lidí kolem světa. Stačí se podívat na životní úroveň v Rusku a na to, jak funguje ruský parlament atd.

Ano, ale vidí silného vůdce, vidí člověka, který prakticky nemá opozici, který vystupuje jasně, jednotně, celá země vystupuje za svým prezidentem.

Ano, to je pravda a Rusko mluví hlasem jednoho muže, navenek i doma. Je to vlastně tradiční forma ruské autokracie.

Ideál mnoha politiků.

Ideál mnoha politiků a ono to v Rusku má svou tradici, ale třeba tady ji nemá.

A nezakládá se tady ta tradice? Když jsme mluvili o antisemitismu, o jeho extrémní podobě, není tady někde nějaké semínko, které jen čeká na to, až ho někdo něčím zaleje?

To je přesně téma, které si vybrala (exministryně zahraničí USA) Madeleine Albrightová ve své nejnovější knize o fašismu, kde poukazuje právě na tato nebezpečí a poukazuje na Rusko, na autoritativní režimy v Turecku a Venezuelu atd.

Ale jedním okem také sleduje, co se děje v USA. Silný muž a velmi agresivní výpady vůči tomu, jak fungují novináři, vůči zákonům, vůči zákonodárství jako takovému, dělení moci, rozdělení moci mezi legislativní, exekutivní atd. Takovou žízeň mají silní vůdci, kteří se snaží zmenšit překážky k tomu, aby mohli vládnout podle svých vlastních předsevzetí, ale to už je o jiném režimu.