Přijíždějící motorky zapadávaly do sněhu, později vojáci roztopili u kapličky pod kotlem a zvali místní na eintopf. Tak viděli 15. března 1939 příslušníky wehrmachtu někteří pamětníci. Podobný vpád přitom ještě před čtrnácti dny čekal málokdo.
Jaká byla nálada 1. března, vypovídají dobové zprávy z novin. Sloupek na přední straně Jihočeských listů apeluje na vlastenectví. Národnost je podle autora hlavně cit. Hodně Čechů se hlásí k německé národnosti ze zištných důvodů, ale národnostní sloučení s Německem není špatné. Německo bude řešit společnou hospodářskou otázku a už nebude mít důvod k válce.
Další zprávy: Slovensko volá po samostatnosti, Stalin chce vystěhovat Ukrajince, v Budějovicích má přednášku básník Ladislav Stehlík, na Dívčím kameni se postaví elektrárna a koncesionář Mirko Hejcman nabízí plynové masky a vybavení krytů. Budějovická radnice se hodlá zapojit do projektu pracovních táborů pro povaleče, kteří berou podporu a nechtějí pracovat.
Nikdo v té chvíli netuší, že podobná novinová témata se za pár dní radikálně změní.
Je středa 15. března 1939 ráno. Čechy zasypává vánice a začíná blesková okupační akce německé armády Březnový vír, tedy Märzwierbel. Jak vnímali první dny obyvatelé?
„K nám do Březí se prokousala kolona od Nové Vsi až v deset dopoledne. Jako předvoj jely motorky se sajdkárami. Zapadaly do závějí, někteří sousedi jim pomáhali. Takový už je na vesnici zvyk. Pomáhat jeden druhému. Byli to okupanti, ale jako obyčejní vojáci jen plnili rozkaz. V poledne roztopili u kapličky pod kotlem a zvali nás na eintopf, polévku, ve které plavaly brambory, fazole, zelenina a buřty. Lidi nereagovali. Stáli jako opaření. Někdo pronesl, že alespoň přivezou práci a pořádek, “ tak si vybavoval tažení okupantů tehdy dvacetiletý František Vrzák z Březí u Týna nad Vltavou.
Vyučený truhlář Vrzák byl před válkou jedním z dělníků, kteří stavěli k obraně Československa linii betonových pevnůstek. Po roce 1939 nastoupil na nucené práce pro takzvanou Třetí říši.
Podle jeho vyprávění vyhlásili v den příjezdu wehrmachtu starostové jihočeských obcí kalamitní stav. Všichni mladší obyvatelé se museli zapojit do úklidu sněhu.
Podobné vzpomínky má na stejný den i Pavla Jeníčková. Příjezd německých vojsk sice prožila v Mělníku, ale i tam vypadal první den okupace mrazivě. Do Mělníka se před válkou uchýlila její rodina z tehdy silně německé České Lípy, protože její otec byl český státní zaměstnanec.
„Dnes si už vybavuji jen tmavé německé uniformy. Jako černé stíny ztrácející se v chumelenici. A pak nákupní horečku. Maminka nakupovala mouku, cukr, trvanlivé potraviny a balíčky dávala na skříně. Všichni se tak zásobovali,“ vybavuje si devětaosmdesátiletá žena, jejíž rodina se během války přestěhovala do Českých Budějovic.
Jezděte vpravo, znělo z rozhlasu
Zatímco ještě v den vpádu vojsk se zabývají jihočeské deníky běžnými náměty, další čísla jsou už jako z jiného světa. Noviny otevírají úvodní stránky portrétem Adolfa Hitlera a titulky: Začíná nová kapitola v historii našeho národa.
Další články se věnují výzvám budějovického národního výboru k zachování klidu a kázně. V rozhlase zní několikrát denně informace ministerstva obchodu, že zbytečné nakupování nemá opodstatnění a tomu kdo šíří paniku, hrozí trest.
Rádio také hlásí upozornění, že Němci okamžitě zavedli na silnicích jízdu vpravo, jak jsou zvyklí.
Laskavě se tvářící redakční glosa vytištěná v Jihočeských listech 16. března vyznívá skoro cynicky: „Život a vzhled Českých Budějovic příchodem okupačního vojska se změnil velmi podstatně. Na budovách státních úřadů vlaje hákový kříž, stejně jako na radnici a na domech příslušníků německé národnosti. Na budějovických ulicích se jezdí vpravo. Lidé potkávají muže v uniformách. Zpestřily se novými uniformami - uniformami německé státní policie, příslušníků SA a řadového vojska, kteří našli ubytování jednak v kasárnách a v některých školách, jež pro ně byly uvolněny. České obyvatelstvo se chová klidně a k příchozím vlídně. Rovněž příslušníci německé branné moci necítí se tu nesví. Mohou marku, která platí 10 K, utratit v buffetu, zdejších kavárnách a restauracích…“
Některé výrazy, jako okupanti, použil přitom autor glosy naposled. Oficiálně jsou obyvatelé protektorátu pod německou ochranou. Mezi drobnými zprávami se objevují i takové, že některé kavárenské podniky se opatřily vývěskami: Die Juden nicht erwünscht - židé nejsou vítáni.
Uposlechněte pokynů německých vojáků, nošení trikolóry se zakazuje, píše se v Jihočeské jednotě.
První oběti
Ačkoliv už od 15. března ráno pobíhaly městem hordy českých fašistů s hákovými kříži na rukávech a snažily se zorganizovat jakousi pořádkovou službu, pokoušeli se někteří Jihočeši o symbolický vzdor. Nosili trikolory a k pomníkům a pamětním deskám T. G. Masaryka pokládali květiny. Objevila se hesla: Svatý Václave, nedej zahynouti.
„Už 16. března rozjelo gestapo první velkou celoprotektorátní akci Gitter (Mříže), namířenou proti aktivním komunistům, zednářům, židovským emigrantům z Říše a podobným nežádoucím osobám. Zatýkáním je pověřeno české četnictvo. Jenom na Českobudějovicku odvedli toho dne 343 lidí. Vysoký počet překvapil i velitele gestapa,“ říká vojenský historik Jan Ciglbauer.
Vůbec prvním zatčeným ve městě byl 15. března policejní strážník František Koranda z Třeboňska za to, že v květnu 1938 zneškodnil v Chebu při přestřelce dva henleinovské ordnery. Zemřel 2. května 1945 v Dachau.
Dne 17. března se naposledy schází městské zastupitelstvo, aby pod dohledem nacistů změnilo název náměstí a některých ulic.
Dnešní náměstí Přemysla Otakara II., dříve T. G. Masaryka, je přejmenováno na Adolf Hitler Platz. Název vydržel dlouhých šest let.
