- Inzerce -

Lau na desce o frustraci z Brexitu posouvají hraniční kameny folku

Folkový ekvivalent filmů Davida Lynche. Daleko před všemi ostatními. Na britských ostrovech má experimentálně-folková kapela Lau z Edinburghu výsadní postavení, jinde jejich hudba tolik nerezonuje. Letošní deska Midnight and Closedown to může změnit.

„V dodávce posloucháme hardcore irský folk,“ řekl v rozhovoru pro deník The Scotsman houslista Aidan O’Rourke. „Vůbec nejčastěji si ale pouštíme Beatles.“ Pokud nepočítáme skiffle, který vychází z folku a se kterým Lennon s McCartneym začínali na konci padesátých let, kdy se ještě jmenovali Quarrymen, spojnic mezi Beatles a tradiční irskou nebo skotskou lidovou hudbou zase tolik není. Lau je ale na své aktuální desce vytvářejí. Oprašují staré cesty a dokážou proklestit i několik nových. „První post-folková kapela na světě,“ jak o Lau píše magazín Properganda, už je na scéně dvanáct let a za tu dobu si vybudovala pozici skupiny bořící žánrové hranice a přesouvající lidovou hudbu do aktuálního kontextu – v konzervativním folku je to vždycky trochu těžká úloha. Na desce Midnight And Closedown skupina rozhodně nezní revolučně. Z posouvání hraničních kamenů folku si ale dělá rituál. Celé je to hodně pomalý proces.

A pomalé je i stopování inspiračních zdrojů. Jestli Lau, kteří už v minulosti pro kompilaci časopisu Mojo předělali skladbu Dear Prudence, někde připomínají Beatles, je to v okamžicích, kdy se pouštějí do krajin anglické pastorální psychedelie. Lau jakoby si vzali demoverze legendární písně Strawberry Fields Forever a snažili se na nich vystavět celý vlastní svět. Jsou podobně aktuální, jako byli Beatles v roce 1967, podobně jako oni totiž nezapomínají na svoje estetické základy a nesnaží se tvořit budoucnost bez minulosti. Psychedelie Beatles byla všeobjímající – na rozdíl od svých generačních souputníků Beatles neignorovali hlubokou brázdu minulosti a moc dobře vnímali, že minulost je nekonečná. Prudké psychedelické výstřelky tak doprovázeli aluzemi na cirkusová představení z devatenáctého století nebo na kulturu viktoriánských music hallů. Lau ke své hudbě přistupují stejně. Jejich deska je výhradní zprávou ze současnosti, v jiné dekádě by nedávala takový smysl. Podle houslisty Aidana O’Rourkeho je infikovaná pobrexitovou letargií, kapela se ostatně zapojovala do kampaní pro odchodu z Evropské unie. Právě díky O’Rourkovým houslím a akordeonu Martina Greena je ale zároveň pevně zakotvená v tradici. Lau nahlížejí na současné problémy, dobře si ale uvědomují, že každý problém musel někde začít. A Brexit má kořeny hodně hluboko.

Tradice je u Lau všudypřítomná. Název desky si kapela našla ve verši irského básníka a laureáta Nobelovy ceny Seamuse Heaneyho, O’Rourkovy housle mají opravdu schopnost přenášet člověka nejenom v místě, ale i v čase, a charakteristicky pomalé budování nálady a pečlivé vrstvení zvuků má v sobě cosi archaického. Je v tom trochu fetiše stran starých postupů. Výsledek je ale vlastně úplně jiný, než by člověk čekal. Právě tady můžeme hledat důvody pro zmíněné označení post-folk, které Lau přiřkl časopis Properganda. Tenhle termín odkazuje k post-rocku, subžánru, který publicista Simon Reynolds definoval jako „použití rockových nástrojů k nerockovým účelům.“ U Lau se něco podobného děje s lidovou hudbou – jejich hudba totiž není jenom součtem jednotlivých nástrojů, těžko ji můžeme redukovat na písničky s akordeonem a houslemi. Lau dělají něco víc.

Výrazně jim v tom pomáhá producent John Parish, jedna z nejvýznamnějších postav současné britské hudby a člověk, který zásadně ovlivnil zvuk těch nejlepších desek PJ Harvey, tedy White ChalkLet England Shake. Není náhodou, že právě Parish zvukově asistoval PJ Harvey při přerodu z naštvané grungeové kytaristky v břitkou i melancholickou pozorovatelku proměn britské krajiny. PJ Harvey na White Chalk zpívá o křídovcových útesech, na kterých „shnijou její kosti“, ve skladbách na desce Let England Shake zase s rozhořčením pozoruje rozpad své rodné Anglie. Právě tohle rozhořčení v sobě mají i Lau, i když jej často docela umně skrývají. Naštvání z pobrexitového vývoje neilustruje jenom labouristická nálepka I LOVE NHS na akordeonu Martina Greena, ale především rozpínavá melancholie. Ta má navíc u Lau obvykle dvě strany.

Dokonale je to slyšet ve skladbě She Put On Her Headphones, uvozené houslovým motivem a pomalu dýchajícím akordeonem. Zásadní je tady ale text. Když Kris Drever zpívá, že „tenhle příběh má dvě strany a obě dvě jsou lež,“ můžeme to samozřejmě vnímat jako zkratkovitý vhled do problémů v osobním vztahu. Stejně tak to ale může být komentář k diskuzím o Brexitu a ke sporům mezi příznivci setrvání v unii a jejich odpůrci. Frustrace a obava jsou dnes v Británii emoce, jež jsou základními ingrediencemi mnoha současných desek, a hudebníci jako Suede, Gazelle Twin nebo Damon Albarn neustále hledají cestu, jak se s nimi popasovat. Nottinghamská post-punková kapela Sleaford Mods na své aktuální nahrávce Eton Alive s překvapivým smířením tvrdí, že jedinou cestou ven je diskuze. Lau jsou radikálnější. Z hypnotického opakování zmíněného verše, který prostupuje celou skladbou, si těžko můžeme vzít něco jiného, než právě frustraci.

Lau ale nerezignovali. V ústřední trojici skladeb Echolalia, Itshardtoseemtobeokwhenyourenot a Dark Secrets hledají alespoň nějakou cestu ven. A dovolují si přitom bloudit, přešlapovat na místě, rozbíhat se a pak se zase zastavovat. Vokál Krise Drevera je často ukrytý pod nánosem pomalu se odvíjejícího dialogu houslí a akordeonu, občas úplně utichne a nechá skladbu odtikávat v hypnotických repeticích. Právě tady jsou Lau nejsilnější a vytváří osobitý zvuk, který vlastně není podobný ničemu jinému. Elektroniku se skotskou lidovou hudbou loni skvěle propojili Alasdair Roberts, Amble Skuse a David McGuinness na trochu přehlížené desce What News. Ti ale vycházeli z folklorních zdrojů, hudba Lau je původní. Zároveň je natolik srozumitelná, že by klidně mohla prorazit konzervativní krustu folkového labelu Reveal Records a rezonovat i mimo tradiční folklorní okruh.