Recenze: Zdeněk Hojda, Marta Ottlová, Roman Prahl – Světlo, stíny a tma v české kultuře 19. století

Vytvořeno 13. 3. 2019 0:00

Autor: Michaela Vodáková

Nesporný přínos plzeňských symposií k problematice společensko-vědních a kulturních aspektů „dlouhého“ 19. století se odráží v počtu již vydaných sborníků, které jako dílky skládačky s každým rokem posouvají celkový obraz této důležité etapy evropského vývoje k zevrubně probádané oblasti. Ze zcela osobních důvodů jsem se rozhodla pro prozkoumání předposledního ročníku 2017, na kterém zazněl mimo jiné příspěvek k tvorbě Gabriela Maxe v kontextu jeho specifických zálib v okultismu a spiritismu.

Příspěvky členěné do šesti tematických oddílů přinášejí výsledky bádání uměnovědců z předních českých univerzit a lze mezi nimi najít prof. Petra Wittlicha, historika architektury Jindřicha Vybírala nebo bývalého ředitele Národní galerie v Praze Víta Vlnase. Okruhy příspěvků se věnují tématům z oboru optiky a fotografie, dobových ideologií a rétoriky, velká plocha je věnována slovesnosti a vizuálnímu vnímání. Nejzajímavějšími příspěvky jsou však již zmíněné texty vycházející z dobové záliby v okultismu, spiritismu a rovněž seriózní výklady psychiatrických projevů „zatemnělé mysli“ jednotlivců v 19. století.

Protože je jen velmi těžké pojednat o tak pestře poskládaném sborníku souhrnně, omezila bych se nyní jen na své postřehy u pro mě nejvýraznějších statí.

Jako první mě upoutal příspěvek Jindřicha Vybírala, velmi známého historika architektury se zájmem zejména o období 19. a 20. století. „Tvrdý kámen a jeho svit“, jak zní publikovaný text, je pokusem o interpretaci vídeňského díla Josipa Plečnika (oddíl Světlo, stín a tma ve vizuální tvorbě a kultuře). S historikem se věnujeme Zacherlově domu ve Vídni, stavbě z let 1903-1905. Poukazováno je na zjevný paradox v myšlenkovém ukotvení domu. Jde sice v rámci výrazových prvků o jednoznačně moderní koncepci, ale její základ vychází z hluboce zažitého kulturního konzervativismu (Str. 227).

Pečlivě vyzdrojované informace pocházejí z celkem sedmnácti citovaných pramenů a literatury k tématu, díky čemuž je komplexně pojednán samotný vznik stavby, včetně ideových východisek architekta a stavebníka (Str. 222). Zazní podobenství s Montsalvatem – hradem Svatého grálu – celý text prostupují aluze k lesku a dekorativnímu třpytu žulových obkladů stavby, opakovaně je upozorňováno na důležitý aspekt vnitřního světla a vyzařování (Str. 227). Jde o neobyčejně hutný, avšak stále velmi dobře srozumitelný a ve sdělení vyvážený příspěvek.

Příspěvek Petra Wittlicha – Světlo a stín (oddíl Světlo, stín a tma ve vizuální tvorbě a kultuře) přinesl inspiraci pro vnímání výrazu a formy v závislosti na práci se stínem. Ukazuje viditelné rozdíly ve vnímání plastiky Jana Štursy „Melancholické děvče“, pokud je prezentována v rámci dosavadní praxe rovnoměrného nasvěcování plastik nebo se při recepci pracuje se stínem v důsledku jiného nasvícení. Nejvíce je rozdíl patrný právě ve výrazu „Děvčete“, které se rázem skutečně stane „melancholický“.

V kunsthistorické oblasti jsem při listování sborníkem zůstala ještě déle. Jako studentka uměnověd, odchovaná přednáškami brněnských akademiků, jsem nemohla vynechat text „Noční život duše v tvorbě malířů Gabriela von Maxe a Alberta von Kellera“ (oddíl Světlo a tma v duši) od Aleše Filipa. Na textu spolupracoval ještě s Romanem Musilem a vznikl příspěvek obsáhlejší oproti jiným, ale o to výživnější v záběru tématu. Spiritistická hnutí, metafyzické vnímání a okultismus, k tomu všechna ta somnambulie, zjitřené duchovní síly, vyvolení jedinci – média, vizionáři (Friederike Hauffeová) a na závěr souběh všech aspektů v analýze duševního ponoru ženských hrdinek obrazů Gabriela von Maxe. Kdybych si měla vybrat jeden z výstupů plzeňského sympozia jako nejpoutavější, bude to tento.

Přesto však pozornosti nemůže ujít ani další spolupráce dvou autorů na jednom článku, a sice pojednání Marty Ottlové a Martina Šochmana – Světlo v divadle potřebuje tmu (oddíl Městský interiér a osvětlení). Posouváme se zde v čase poněkud hlouběji do historie, téměř až do vrcholné praxe barokní scénografie, na kterou navázaly převratné novinky praktikované v současném divadle do dnešních dnů. Zkoumaným dílem nám je Meyerbeerova opera „Prorok“ a její scénické zpracování východu slunce pomocí speciálního stroje na postupné rozzáření scény. Kdysi měli diváci možnost takový stroj spatřit i v Praze. Nadšení a průlom v technologii pak s sebou nesly první pokusy o stínohru na scéně, přičemž veškeré bujení kolem práce se stíny a světlem vyvrcholilo zavedením nové praxe – postupného stmívání hlediště v kontrascéně. Lidé najednou nevidí na čtení libretových knížek, musejí bedlivě sledovat scénu a ta tím pádem musí být srozumitelná, s jednoznačnými ději. Velký třesk pro divadelní a autoři sborníkového příspěvku o tom krásně napsali.

Aby však má hodnocení nevycházela jen z umělecko-historické oblasti, nemohu vynechat zmínku o trochu jiném pojetí tmy a stínu. Příspěvek Daniely Tinkové „Temná zákoutí mysli“ (oddíl Světlo a tma v duši) pracuje s čistě abstraktní rovinou těchto dvou slov. Zamyšlení totiž nyní směřuje k otázce lékařského vysvětlení zatemnělého rozumu sebevrahů.

Protože je mezi uměnovědci dobře známa dizertační práce našeho prvního prezidenta Masaryka, nepřekvapí ani fakt, že v době, o které pojednával, se počty sebevrahů pohybovaly v krajně vysokých číslech a vzhledem ke standardům tehdejší „psychiatrické“ péče nebylo mnohdy pacientům pomoci. Ve společnosti vznikl velký tlak na vypořádání se s touto skutečností a tak lze sledovat např. ztotožnění účinku zpovědi s psychoterapií. Hlavní slovo při řešení příčin sebevražd má přidělený duchovní a překvapivě také sousedé. Ti mohou dosvědčit vaši mírnost a zbožnost, která údajně přímo souvisí s vaší duševní příčetností. Protože jde pochopitelně o tezi poskytující obrovský prostor pro manipulaci a zneužití, zkusili sociologové přistoupit k tématu pozitivisticky, jak se ostatně ve své době slušelo.

Zdravotnictví pojalo zatemnění mysli jako empiricky dokazatelné, vysvětlitelné a doslova „čitelné“ uvnitř lidského těla. K oné čitelnosti napadne čtenáře zcela opodstatněná otázka - jak konkrétně se dá uvnitř těla něco číst? Ano, pochopitelně až po smrti. I rychle se rozvíjející zdravotnictví 19. století jde totiž ruku v ruce s rozvojem alienistiky a patologické anatomie a tak jsou anomálie orgánů těla při pitvě připisovány sídlům psychických onemocnění. Ještě dlouhou dobu trvalo, než se přes studium mozku, nervového systému a z toho vyvození „přirozených sklonů“ člověka k sebevraždě, melancholii a duševním poruchám dospělo k neinvazivní psychiatrii a terapeutické praxi dnešních dnů. Díky bohu za lexaurin.

Z použité literatury přednášejících, poznámek pod čarou i nových souvislostí získává čtenář se zájmem o vybraný historický úsek vyčerpávající materiál, jehož prostudování mu ukrátí chvíle čekání na další podnětné setkání v Plzni, které se konkrétně v roce 2019 bude věnovat „Zrození lidu v české kultuře 19. století“. Těšme se!

Světlo, stíny a tma v české kultuře 19. století

	Autor	Zdeněk Hojda, Marta Ottlová, Roman Prahl
	Nakladatelství	Academia
	Místo vydání	Praha
	Rok vydání	2018
	Vydání	1.
	Počet stran	320
	ISBN/EAN	978-80-200-2819-8
	Ediční řada	-

Do nakladatelství

Porovnat ceny