Problém Chanova je segregace

Sídliště Chanov dělí od Mostu několik zalesněných kopců. Uprostřed shluku paneláků stojí Dům romské kultury, stánek s občerstvením a škola. Právě sem se rozhodla Laďa Gažiová s Markétou Strnadovou přesunout sbírku romské literatury. Do místnosti se stěnami pomalovanými fotbalovými hřišti a s vitrínou plnou trofejí přibyla knihovna, ze které si místní horlivě půjčovali knihy už před jejím nedávným otevřením. Právě s Laďou Gažiovou, Markétou Strnadovou a také s Františkem Nistorem jsme si povídali o situaci na mosteckém sídlišti Chanov, romské literatuře a emancipaci.

Proč jste se rozhodli přesunout knihovnu romské literatury z Prahy do Chanova?

Laďa Gažiová (LG): Chtěli jsme, aby se Romové dostali k romské literatuře a historii. V Praze v rámci umělecké instituce to nebylo zcela přístupné. O přesunu jsme uvažovali již delší dobu a před koncem roku jsme se díky pomoci Miroslava Brože a Jozefa Mikera seznámili se spolkem Aver Roma a domluvili jsme se, že knihovnu přesuneme sem, do Chanova. Jozef Miker nám pomáhá s knihovnou už delší dobu, část fondu knihovny hostuje i v Teplicích, kde Jozef žije.

František Nistor (FN): Myšlenka knihovny se nám líbila, a i proto jsme nabídli klubovnu našeho spolku Aver Roma.

Čemu se váš spolek věnuje konkrétně?

FN: Spolek je zaměřený hlavně na fotbal a na dění v Chanově. Knihovna je tu potřeba. Děti tady začaly vnímat romskou národnost jako handicap. Musíme v nich znovu probudit sebedůvěru, aby rozeznaly, co není rasismus a co už je. Co se jich může dotknout a co nemusí. Cílem knihovny je probudit v nich romskou hrdost, ale také nesmí zapomínat na to, že jsou Češi, že se tady narodili i jejich prarodiče. Já jsem srdcem Rom, cigán, ale úředně jsem Čech a také bych jsem se tak měl chovat a měl bych to respektovat. Děti tu žijí v úplně uzavřené komunitě a mají problém se začleněním mezi neromské děti. To je příčina toho, že později nevydrží na středních školách a učilištích. Oni se tu narodí, zamilují, porodí děti a zemřou. My bychom s nimi chtěli trochu ven, aby to všechno mohly poznat i z druhé strany.

Setkávat se s neromskými dětmi můžou třeba i skrze fotbal?

FN: Fotbal je hodně dobrý nástroj, protože děti se na hřišti setkají s dětmi z majority. Potkají se, komunikují spolu a třeba z toho vzniknou i přátelství. Ze zkušeností víme, že děti potom nemají problém dostudovat školy. Myslíme si, že komunikace je nejlepší cesta k integraci.

Jak vypadá vaše spolupráce s dalšími místními organizacemi?

FN: Jedna se jmenuje Dům romské kultury, kde ještě donedávna nebyl zaměstnaný žádný Rom, a dokonce jsme neměli přístup ani do tamního sálu. Viděl jsem tu dotace na vymýšlené problémy, které tu nikdy nebyly. Dělaly se nesmyslné věci. Třeba rekvalifikační zednický kurz, který byl doporučován ženám nad padesát let, a mnohé z nich ten kurz absolvovaly opakovaně, třeba i pětkrát za sebou. Také tu založili učiliště a děti, které už chodily do jiných učilišť, zase stáhli zpátky. To dětem samozřejmě vůbec neprospělo. Stěžovali jsme si na magistrátu, byli jsme tam dokonce několikrát ale nepomohlo to.

Členové vašeho spolu Aver Roma podali žalobu na sdružení Mostečané Mostu kvůli volební kampani, která mimo jiné slibovala vybudování „vesnice pro lůzu“. Jak spor pokračuje?

FN: V tuto chvíli jsme se odvolali k Ústavnímu soudu. Museli jsme se ozvat. Kdyby tohle prošlo, co by mohlo být na plakátech příště? Nenávistná kampaň naštěstí nefungovala. Nevyvolalo to očekávanou reakci. Navíc seriál Most! to teď tady začal trošku otáčet, trochu to zahýbalo se stereotypním myšlením lidí. Jenže pak zase vyjde takový Krušnohor [zpravodaj bytového družstva Krušnohor – pozn. MŠ], kde se to zas všechno otočí. Já jsem v práci jediný cigán, ale v životě jsem s tím neměl problém. Až na jeden případ. Bývalé vedení města po mně chtělo službu, kterou jsem nechtěl a nemohl vykonat. Odmítl jsem, a tak mě vyhodili. Řekli mi na rovinu, že nové vedení Mostu nechce mít na sportovní hale cigána. Tak jsem odešel, řekl jsem si, že se nenechám ponižovat. Když nastoupil nový ředitel, tak první, co udělal, bylo to, že mě zavolal zpátky. A teď jsem tam už pátým rokem.

Vaše knihovna se dříve jmenovala Romafuturismo. Co si pod tím představíte?

LG: Je to určitá představa o romské budoucnosti. Tento pojem následuje ideu afrofuturismu, která řeší odlišnou vizi budoucnosti: skrze imaginaci se dá vymanit z pozice oběti a představit si jinou – možná nečekanou – alternativu světa. Každopádně základní představou o budoucností je rovnost.
Romové jsou po staletí utvrzováni majoritou o své méněcennosti a je samozřejmě těžké tento tlak ustát. Knihovna by měla pomoci zvýšit sebevědomí, a vzdorovat tak vnucování podobných nebezpečných představ.

V knihovně je tedy hlavně romská literatura?

LG: Máme tu především sbírku romských autorů z různých částí Evropy, nejkompletnější část tohoto celku je pochopitelně česko-slovenská romská literatura. Ve sbírce je zastoupena beletrie, poezie, romská historie a část romistické literatury. Další celek knihovny je zasvěcen africké a afroamerické literatuře v českých a slovenských překladech. Převážně se jedná o edice z šedesátých let 20. století.  Poslední nejmenší část obsahuje knihy týkající se postkoloniálního myšlení, které v edici Navigace vydal tranzit.cz.

Je místo jako Chanov vhodné pro rozvíjení romské kultury?

LG: Knihovna byla založená lidmi z oblasti kultury, a tak logicky řešíme hlavně kulturní otázky. Je to ale jen jeden ze segmentů začarovaného kruhu a sociálně-ekonomický posun se týká změn prováděných na politické úrovni. My do politiky přímo zapojení nejsme. Ale mluvit v našem případě o čistém rozvoji romské kultury by také nebylo správné. My jsme tady proto, abychom podpořili sebevědomí lidí, abychom spolu mluvili o politickém kontextu a aktuálním dění a abychom rozšířili povědomí o dějinách Romů i jiných národů, které byly historicky utlačovány pro barvu své kůže. Knihovna a literatura v tomto případě funguje jako určité pozadí, jako hmatatelný důkaz o existenci určitého kulturního segmentu, od něhož se dá odrazit a kterým se můžeme zaštítit.

Markéta Strnadová (MS): Co je to romská kultura? Nebo jinak, co je – pro mě jako Neromku – kultura bílých? Pro každého je to něco jiného. V některých bodech se pravděpodobně shodneme, jiné povedou k nekonečným debatám. Je nebezpečné označovat něco „romskou kulturou“ jen na základě vnější podobnosti nebo konkrétní lokality. Takto vznikají klišé, stereotypy a sociální bubliny. Tady vzniká neznámo, kterého se pak obáváme. Je velmi těžké o kultuře v tomto kontextu mluvit – kde je její definice, co jsou společné znaky? Je to jazyk, historie nebo lokalita?

FN: Když se mě někdo zeptá na romskou tradici, tak koukám jako blázen. Já neznám žádnou jinou tradici. Představu o jiné kultuře jenom někdo uměle vytváří tak, jak zrovna potřebuje.

LG: Neumím přesně definovat „romskou kulturu“, je to poměrně těžký úkol. Každopádně kultura je jen jednou naší částí. A je to část, která se neustále proměňuje. Dnes je zvykem uvažovat o kultuře skrze tradici, která z kultury vytváří cosi konstantního v čase. Myslím si, že podobná představa Romům ubližuje. O romské kultuře se mluví jako o nějakém kameni, ke kterému je přivázán každý Rom. Zároveň je neustále zdůrazňována „jinakost“ neboli odlišnost člověka s romským původem. Romové se pak logicky stávají těmi „druhými“. Lpěním na jinakosti stavíme zeď. Knihovnou nechceme poukazovat na specifika romské literatury ani na její odlišnost. Spíš chceme deklarovat, že jako součást evropského proudu tu romská literatura byla, je a má důležitou výpovědní hodnotu.

MS: Dodala bych, že s nálepkou „jinakosti“ je i problém se ztotožnit. Označováním si věci částečně zjednodušujeme. Označit něco jako „romskou kulturu“ je velmi atraktivní – označené pak můžete zkoumat, popisovat a definovat. Jenže problém, kterému se naše knihovna snaží čelit, jde napříč takto označenými skupinami.

 

Na jaký program se v knihovně zaměříte?

LG: Začínáme hlavně aktivitami pro děti – kreslením a čtením. Přijedou sem Mary C a Bonus dělat hudební workshopy. Pak se budeme domlouvat na dalším programu. Chtěli bychom pořádat i přednášky.

FN: Budeme čekat na podněty od dětí, na to, co je bude zajímat.

LG: Chtěli bychom také mluvit s dospělými o politice. Chceme se s nimi domluvit, jaká témata by chtěli otevírat.

MS: Knihovnu jsme také přejmenovali z Romafuturismo na Knihovnu Josefa Serinka kvůli větší srozumitelnosti. Ale myšlenka za tím pořád zůstala stejná.

Jak známá je postava romského partyzána Josefa Serinka?

LG: Josef Serinek byl velmi důležitá osobnost a dnes je určitým emancipačním symbolem. Romové se o jeho příběh velmi zajímají a spousta lidí tuto historii romského partyzána dnes zná díky práci historika Jana Tesaře. Společně jsme se tady v Chanově rozhodli, že knihovna bude nést jméno člověka, kterého obdivují nejen místní obyvatelé.

FN: Takových významných romských osobností je víc a my o nich stále nevíme. Mě například hodně zaujala paní Lacková. Její knihu Holocaust Romů si ještě před otevřením vypůjčilo a přečetlo pět lidí.

LG: Elena Lacková je první romská spisovatelka v Československu. Napsala více zajímavých knih, kromě zmíněného Holocaustu Romů je to třeba známá kniha Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, nebo dvojjazyčná kniha Mŕtvy sa nevracajú / O mule na aven pale.

FN: Chce to, aby děti poznaly i další osobnosti. Zatím často znají jen Bendiga [Jan Bendig je populární zpěvák – pozn. MŠ].

Kdo všechno dnes chodí do knihovny?

FN: Knihy si půjčují hlavně dospělí. Potřebujeme ale, aby chodila i omladina, protože oni ani často nevědí, co je holocaust. Vůbec je to neučí. Chtěli bychom děti nějak připravovat, vést je ke vzdělávání. Pokud se nebudou vzdělávat, nebudou si umět představit jinou budoucnost. Také my to pak budeme mít v budoucnu hodně těžké.

LG: Problém je, že škola v Chanově je segregovaná. V takovém prostředí se nevyvíjí tlak na dodržování norem ani vzdělávacího plánu a všechno se bere jinak.

FN: Já jsem tu chodil jen do třetí třídy a pak jsem musel jinam, kde jsme byli ve třídě jen dva nebo tři Romové. Nevyrůstal jsem izolovaně. Byl jsem i na vojně. Ale naše děti mají obrovský komunikační problém. Nenastoupí na učňák, protože se bojí, co tam budou dělat a s kým se budou bavit. Problémem Chanova je segregace. Dříve nás město zvalo na společné akce. Měli jsme nějaký taneční nebo divadelní kroužek a měli jsem s nimi i veřejná vystoupení. V posledních letech nás úplně odstrčili. Už s námi nepočítají. Dřív sem alespoň někdo přišel před volbami. Město vydává zdarma noviny, leckde se válí po zemi, a v Chanově přitom nebyly nikdy ani jedny.

LG: Omezit přísun informací a upřít přístup ke vzdělání je bohužel ta nejúčinnější cesta, jak z lidí učinit snadno manipulovatelnou skupinu.