TŘI GENERACE ČESKÝCH OHÝBAČŮ ŽELEZA JMÉNEM  FRANTIŠEK, FRÁŇA, FRANTA (3)

Silák Franta, vlastním jménem František Šebela (nar. 14. dubna 1979 v Boskovicích) pochází z Jedovnic na Blanensku a od svých čtrnácti let se věnuje cvičení, fitnessu a všemu co souvisí s tělem. Silák Franta je ctitelem a nástupcem legendárního brněnského siláka, pana Františka Kocourka, jehož odkaz se snaží stále zachovávat. „Od roku 2004 jsem se začal cíleně věnovat cvičení, jehož podstatou je rozvoj svalové síly. V návaznosti na takový druh tréninku se dnes věnuji siláckým produkcím, které provozuji na různých akcích, jako jsou oslavy měst, vesnic, dále festivaly a jiné společenské nebo firemní události.“

Jednotlivé prvky těžké artistiky Františka Šebely:

(Ruský silák Ivan Zajkin je nazýval extrémní atletika)

• ohýbání železné tyče o krk a o hlavu
• ohýbání železné tyče přes zuby
• ohýbání železné tyče o ohryzek
• vytvarování „ptáka kolibříka“ ze silné a široké pásoviny
• vytvarování okrasného písmene „S“ ze široké pásoviny
• roztáhnutí plně obsazeného osobního automobilu v zubech
• vynesení „někoho v zubech“
• roztrhnutí telefonního seznamu
• roztrhnutí balíčku karet
• rozbíjení kamene na hrudi, se zavěšením za paty a krk
• silácké prvky s kovadlinou
• ohnutí dostihové podkovy do tvaru písmene „S“
• ohnutí velkého hřebu v zubech

Setkal jste se někdy s Frantou Kocourkem?

Ano, setkal jsem se s ním, když mi bylo kolem deseti let. Bylo to v pozici diváka v dětských letech. Nesmírně mě to oslovilo a Frantu jsem měl za úplného supermana. Nepředpokládal jsem, že by se na světě našel někdo silnější, než je Franta Kocourek. Když jsem viděl, jak okolo ruky ohýbá pásovinu, zdálo se mi to neuvěřitelné. Měl jsem za to, že ten člověk má nadpřirozené schopnosti. Později mi bylo vysvětleno, že je možné vše natrénovat. Důležitá je ale také genetika. Usmyslel jsem si, že jednou budu chtít být jako on. Pořád mě celý život pronásledovala myšlenka dělat silácké vystoupení, takže jsem nyní velice spokojený.

Jak vzpomínáte na první vystoupení?

Byl jsem strašně nervózní. Zvolil jsem si nenáročné publikum. Šel jsem na dětský skautský tábor a předpokládal jsem, že by se to těm dětem mohlo líbit. Když si na to dnes vzpomenu, tak je to směšné, protože jsem tam ohýbal poloviční průměry oproti dnešním. Celkem jsem se ještě bál. Neměl jsem to ještě pořádně vychytané. Dnes můžu říct, že čím více těch vystoupení bylo, tím více mě to posunulo. To byl takový odrazový můstek. Když už jsem měl úspěch tam, řekl jsem si, že už mohu kamkoliv.

Jaký nejvážnější úraz jste si už při siláckých kouscích přivodil?

Zatím se mi daří tomu vyhýbat. Nebo se to spíše vyhýbá ono mě. Snažím se co nejméně riskovat. I když jsou jednotlivé kousky nebezpečné, tak se to snažím nepokoušet. Když na mně například rozbíjí balvan, dělá to konkrétní člověk, kterému maximálně důvěřuji. Nikdy bych kladivo nedal někomu z diváků. To bych hodně riskoval. Všechno co dělám, mám vysledované od Franty Kocourka z fotek a videí. Vůbec se nestydím za to, že kráčím v jeho stopách. Franta Kocourek umřel a tady v Brně není nikdo, kdo by to dělal. Myslím si, že je dobře, že se tohle objevilo, ať už s novými prvky nebo bez. Minimálně dobře je to, že například u pamětníků, kteří si ho pamatují, to vyvolává nostalgické vzpomínky a to je vždycky příjemné.

Co vás víc zaujalo, Kocourkovy kousky, nebo svalnatá postava?
Franta byl borec a dokázal, co v té době nikdo. Na druhou stranu jsem chtěl vypadat i dobře, a ne jako nějaká sušinka. Spojil jsem to proto s tělesnou stránkou. Obojí tak bylo asi v rovnováze. Strašně moc lidí si myslí, že jsme s Kocourkem nějací příbuzní, ale musím je zklamat, žádné rodinné vazby mezi námi nikdy nebyly. On to asi hodně dělá ten kostým, kdybyste mě potkal na ulici v civilu, možná byste si to ani nemyslel.

Jedním z vašich čísel bylo tažení kamionu v zubech, bylo to pro vás prozatím nejtěžší možné vystoupení?
Tažení kamionu v zubech byl asi top okamžik. Nejtěžší je ale rozbíjení šutrů na hrudníku, protože když na vás naloží balvan vážící 90 kilo a pak do něj mlátí těžkým kladivem, dokud se nerozcáká, tak je to opravdu hodně těžké to vydržet.

Co a kdy vás motivovalo začít s cvičením?

V dětství to byly filmy se svalovci – Arnoldem Schwarzeneggerem a Sylvestrem Stallonem. To byly moje hvězdy. Měl jsem plný pokoj plakátů a na poutích jsem si kupoval fotky. Když se na nich mihl nějaký sval, musel jsem je mít. Navíc můj taťka svaly vždycky měl, měl i velkou sílu a já to obdivoval. Vzpomínám si, že jsem jednou klukům říkal, že budu mít svaly jako on. To byl úplný začátek. Můj táta měl doma činky, s nimiž  jsem tajně cvičil. Měl jsem z toho takový pocit, že musím být dobrý a silný. V pubertě, kdy jsem měl pořád touhu být svalovcem, jsem necvičil úplně poctivě a pravidelně, jak by bylo tenkrát potřeba. Dělal jsem ale také tři roky karate a tužil jsem si fyzičku trochu jiným druhem sportu. Pak se to měnilo. Když jsem byl na internátě, snažil jsem se zase, abych vypadal jako kulturisté. Nikdy jsem to ale nedotáhl do takového konce. Vlastně až kolem 25. roku života jsem se našel v silových disciplínách a začal na sobě výrazně pracovat těžkým, silovým tréninkem.