Na začátku června 1929 se učitel Antonín Kessl vydal na čtrnáctidenní studijní cestu do Švýcarska. Ve škole dostal dovolenou a na cestu obdržel od tehdejšího ministerstva školství a národní osvěty dotaci ve výši dvou tisíc korun československých.
Kromě neděle 10. června, kdy odpočíval v Lucernu a okolí, pilně pracoval. Během své cesty si prohlédl celkem třináct ústavů, kde se vzdělávaly handicapované děti. V poznámkách, které si přivezl ze své studijní cesty, si všímá například toho, zda jsou školy částečně financovány z výrobků svých chovanců, jak je připravují pro budoucí povolání, jak často umožňují návštěvy rodičům nebo jak své chovance trestají.
Poznatky z jeho cesty byly cenné pro rychle se rozvíjející systém pomocného školství v tehdejším Československu. To už v té době mělo za sebou poměrně dlouhou historii.
Základy dnešního speciálního školství, o kterém se nedávno tak bouřlivě diskutovalo v souvislostí s inkluzí, však byly položeny mnohem dříve. Takzvaným Hasnerovým školským zákonem z roku 1869.
Tehdejší školský zákon nařídil, aby zemské sněmy v tehdejším Rakousku-Uhersku zakládaly (a také financovaly) školy pro tělesně a mentálně postižené děti a výchovné ústavy pro „mravně zpustlou mládež“. Letos od vyhlášení tohoto v mnoha ohledech revolučního zákona uplyne 150 let.
V té době zřizované školy měly z dnešního pohledu k ideálu hodně daleko. Psychologie dětského vývoje byla v plenkách, metody, jak vzdělávat nevidomé, neslyšící nebo mentálně postižené děti, si školy vytvářely za provozu. Ještě za první republiky, kdy zažilo pomocné školství obrovský rozmach, byli učitelé na pomocných školách samouci – přednášky ze speciální pedagogiky se do jejich vzdělávání dostaly až po druhé světové válce.
Rodinu péče o těžce postiženou dceru zadlužila, peníze od státu nestačí |
Přesto na pomocných školách té doby působila řada osobností, které experimentovaly s překvapivě moderními vzdělávacími metodami. Patřil k nim i František Bakule, první ředitel už za první republiky světově uznávaného Jedličkova ústavu, který v roce 1913 založil Spolek pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků vedený právě Rudolfem Jedličkou. Na pražském Vyšehradě sídlí dodnes.
„František Bakule k dětem přistupoval jako k individualitám, u každého rozvíjel přirozené vlohy, děti se učily samostatnou prací a s ohledem na budoucí uplatnění,“ píše se v knize Národní školství za první československé republiky.
Bakule se brzy po první světové válce ve zlém rozešel s Jedličkou a založil si ústav vlastní. Ten byl jako řada dalších institucí této doby částečně financován z prodeje rukodělných výrobků žáků a z výtěžků jejich koncertů. V roce 1935 ale skončil vnucené dražbě.
1 500 korun navíc
V té době už měly pomocné školy i zákonem nastavená pravidla. Učilo se v nich podle upravených osnov. Když pak na konci května 1929 (jen pár dní před Kesslovou cestou do Švýcarska) začal platit zákon o pomocných školách, zabýval se například i počty dětí ve třídě nebo platy učitelů.
„Do té doby se učitelé mohli s městy hádat, že nemohou mít 50 postižených dětí ve třídě, ale nemuselo jim to být nic platné,“ říká historička Magdaléna Šustová z Národního pedagogického muzea J. A. Komenského v Praze.
Tehdy totiž zákon nově nařídil, že v pomocných třídách nemůže být víc než 20 dětí. V běžných školách v té době bývalo ve třídě od 50 do 80 žáků.
Myslel i na náročnou práci učitelů. Ve srovnání s kolegy z běžných škol měli zkrácený úvazek a dostávali také o 1 500 korun ročně navíc. „Nebyla to úplně zanedbatelná suma, začínající učitel si v té době vydělal zhruba tisíc korun měsíčně,“ říká Šustová.
Přestože počet škol v Čechách a na Moravě narostl z předválečných 43 pomocných tříd do roku 1936 na celkem 210 českých a 107 německých tříd, řada handicapovaných dětí do školy nikdy nechodila.
Pro postižené je událost i prosté skládání ubrousků, říká Markéta Šulcová |
To se po roce 1948 změnilo. Dětí ve speciálním školství až do 80. let neustále přibývalo. V roce 1960 jich bylo zhruba 31 tisíc, v roce 1970 přes 45 tisíc a v roce 1981 navštěvovalo tehdy zvláštní a pomocné školy už téměř 60 tisíc dětí.
Byl to obrovský úspěch. Do školy chodily poprvé všechny děti, které s ohledem na svůj handicap mohly. Na druhou stranu poslední velký nárůst počtu žáků přišel po roce 1978. Tehdy školský zákon zkrátil základní školu z devíti na osm let.
Zda se o to, že zvláštní školy narostly téměř o třetinu, postarala lepší diagnostika v poradnách, nebo spíš to, že řada dětí zvýšené tempo nezvládala, si Šustová netroufá spekulovat. „Pravda je, že v té době také prudce přibylo propadlíků, děti, které dříve školu zvládaly, byť se špatnými známkami, najednou nestačily,“ říká Šustová. A že právě v té době školy praskaly ve švech pod náporem Husákových dětí, tomu určitě také nepomohlo.
