„Když řídíte, bývá lepší vzít si na sebe žlutou vestu, pak se k vám protestující chovají líp,“ radí jedenatřicetiletá blondýnka během rozhovoru s útěkem.
Rodačka z Tábora vyrazila do Evropy před čtyřmi lety, vzala to přes španělské kluby Gran Canaria a Estudiantes Madrid a polskou Poznaň a prozatím došla do Nantes Rezé. Ale kvůli svalovému zranění se v posledních týdnech proměnila ve fanynku.
Spoluhráčkám přeje, aby si polepšily z předposlední příčky ve francouzské lize. A českým basketbalistům přišla minulou neděli zafandit, když v Nantes uzavírali úspěšnou kvalifikaci na světový šampionát 2019.
Jedna z pěti cizinek v kádru odehrála svůj poslední zápas 17. února, to už nastupovala se zraněnou nohou. Po polovině času předpokládaného k rekonvalescenci se nemůže dočkat návratu na hřiště. Kromě výsledků si tu nemá důvod stěžovat.
„Jsem ráda, že jsem si mohla vyzkoušet francouzskou ligu. Je nejkvalitnější, kterou jsem kdy hrála. Jsem spokojená se vším - se svým týmem, spoluhráčkami, protože jsme si všechny hodně sedly. Hodně rychle jsem se zde zabydlela. Nevyměnila bych to,“ září Stejskalová.
Jenže francouzská nejvyšší soutěž není jen o basketbalu. Každé utkání je malým svátkem. Zápasy ženské ligy lákají do hlediště haly v Rezé, které tvoří souměstí s Nantes, návštěvy kolem 2000 lidí.
Klub ví, že si přízeň fanoušků nezíská automaticky. Z každého domácího zápasu dělá show a hráčky se hned po utkání potkávají s fanoušky či klubovými partnery.
„Máme dva VIP prostory - jeden pro partnery a druhý pro běžné fanoušky. Po zápase si tam s nimi chodíme povídat, někdo se jde podepisovat fanouškům, někdo na tiskovou konferenci… Já jsem byla vybraná jako kmotra a po každém zápase jdu společně se Španělkou Anou Suarez komunikovat s lidmi. To je vtipné, protože my neumíme francouzsky a oni anglicky,“ směje se Stejskalová.
Po více než půlroční zkušenosti potvrzuje obecně rozšířené mínění, že Francouzi v konverzaci neradi opouštějí svůj rodný jazyk. „Bojuju s tím každý den,“ přiznává. A trochu si sype popel na hlavu: „Je pravda, že jsem se měla naučit trochu francouzsky, protože tady je to potřeba a lidi neumějí v obchodech, v nemocnicích… Bohužel je to tak.“
A tak když dojdou slova v angličtině nebo pár slovíček ve francouzštině, musí se Stejskalová obrátit na své krajanky a kamarádky, které také hájí barvy francouzských ligových celků.
„Mám tu parťačky Romču (Hejdovou) a Kamču (Štěpánovou). S Kamčou jsme se viděli jen při společných zápasech a s Romčou se snažíme navštěvovat. Toho času ale moc není, takže nám to vyšlo minimálně. Když hrajeme proti sobě, tak máme čas na kafe a podebatovat,“ přibližuje pozadí společného setkávání.
Kromě demonstrací žlutých vest překvapilo českou výpravu v Nantes i teplé počasí. Ještě o něco teplejší než jarní konec února v českých končinách. To Stejskalová bere jako příjemný bonus svého basketbalového života daleko od rodiny a domova: „Mám teplo ráda, takže si to užívám. Je pravda, že počasí nám teď přeje hodně na únor. Myslím, že jste to tu vychytali nejlíp, jak jste mohli.“
Přiznává, že občas neodolá pokušení a obzvlášť ve chvílích, kdy Českou republiku svírají mrazy a z oblohy se sype sníh, provokuje fotkami jarního počasí jen pár kilometrů od mořského pobřeží. „Dělala jsem to už na Kanárských ostrovech a baví mě to,“ usmívá se. „Není to zas takový rozdíl, ale sníh tu člověk nenajde.“
