Muži by neměli mít děti

Pamatujete si, jak jste byli ve druhý třídě a říkali jste si: „Jo, až budu páťák, to budu fakt hustej. To budu konečně vědět, o čem je život.“

Mně je 34. A furt… to nepřišlo. Já… furt nevím, vo co tady de. Co má tohle celý jako bejt.

A teď ostatní to nevědí taky. Ale stejně se rozmnožujou. A přiváděj sem další zmatený lidi.

Mrknout na stand-up Muži by neměli mít děti >>

Existenciální dítě

A já se bojím. Mít dítě. Protože se bojím toho dne, kdy se moje dítě najednou zarazí, uprostřed hry, sleze z tříkolky, dojde ke mně, podívá se na mě svýma obrovskýma očima, ve kterých se budu odrážet, a zeptá se mě: „Tati, o co tady de?“

A vy nemůžete říct: „Já nevim.“ Protože pro dítě jste něco jako Bůh. Bůh, kterej mu musí utírat zadek, neumí velkou násobilku a zapomíná ho na benzínkách. Ale pořád Bůh.

Takže nejdřív zkusíte nějak odvést jeho pozornost. „Batmaaan!“ Když to nezabere, tak je dobrý celý dítě vzít a začít mu prdět na břicho. Br-br-l. Br-br-l. Ono je to hlasitý, takže ho přehlušíte. Navíc břicho je citlivá partie. Takže dítě se cejtí ohroženě, směje se a to mu zabraňuje přemejšlet.

Jenomže pak se vás zeptá v zimě. Teď má voteplováky. Který jste mu nandavali hodinu. A svlíkat dítě donaha, abyste ho umlčeli prděním, v mínus deseti není dobrej nápad. Potom, co na vás lidi posledně na brusláku tak zděšeně koukali a dítě pak mělo dva dny čtyřicítky.

Takže zas ty obří oči, v kulichu: „Tati, proč jsem tady?“

A jestli nechcete mít doma čtyřletýho člověka v existenciální krizi, musíte si něco vymyslet. Cokoli. Hlavně mu neříkejte pravdu!

„Seš tady proto, že jsem předem naprogramovanej vyděšenej chodící pytel na geny, kterej se bojí, že když se včas nerozmnoží, umře v pětašedesáti na podlaze zatuchlýho 1+kk potom, co zavrávoral, když se natahoval do vrchní poličky pro miňonky.

Pořídil jsem si tě, aby ses o mně postaral, až neudržím lžíci a stolici, nebudu se umět sám vykoupat a nebudu vědět, kdo seš.“ To mu nemůžete říct. Nechcete si ho rozházet hnedka na začátku.

Řeknete: „Jsi tu proto, že jsme se s maminkou měli moc rádi.“

„A tati, kde je maminka?“

„Batmaaan!“

Písničky

Další, čeho se děsím, je, že se mnou budou chtít děti zpívat všechny ty lidový dětský písničky. Já nesnáším lidový dětský písničky. Urážej mě. Podle mě je psali postižený lidi.

Vemte si třeba Halí belí, jo? Jak tohle vzniklo? Podle mě přišel jeden týpek za druhým a říká:

„Ahoj. Potřebuju napsat písničku pro děti.“

„Tak jo. Vo čem?“

„No já nevim. Co maj lidi rádi?“

„Koně.“

„Jo, to je dobrý! A ještě zelí!“

„Ne, zelí nemaj lidi rádi.“

„No dobře, já se ti musím k něčemu přiznat. Já to nepíšu proto, že by se mi chtělo. Já to vymejšlim na zakázku. Zelináři. On potřebuje prodat víc zelí.“

„Aha. No dobře. Tak co… koně v zelí?“

„Jo, to je dobrý! Takový nenásilný.“

„Ale asi by se to mělo i rýmovat, ne?“

„No, jako může. Je to písnička. Co se rýmuje na zelí?“

„Eee… střelí!“

„Ne ne. To je pro děti. Tam se nemůže střílet.“

„Včelí!“

„To ne. To si potom lidi vzpomenou na med. A už nebudou chtít zelí.“

„Kbelík! Kbelík zelí. To je geniální!“

„Mhh. Dáme tam… belí.“

„Belí? To… nic neznamená.“

„No, neznamená. Aspoň… víc vynikne zelí.“

A z tohohle se stal hit?! Tohle si broukaj celý generace! Jak asi vypadaly ty songy, co neuspěly?

Otcovství

A podle mě by muži vůbec neměli mít děti. Kdyby Bůh chtěl, aby muži měli děti, nerozdělil by výbavu takhle nerovnoměrně. Žena má všechno, co potřebuje k vytváření dalších lidí: vajíčka, dělohu, mlíko, neurózy. Dítě si kompletně upeče, porodí, nakrmí i zprasí. Chlap má jeden plivanec DNA. A když ho uroní, tak usne. Jeho tělo jasně říká: „Já mám hotovo. Dobrou.“

Ostatně koncept otcovství u lidí přes dva miliony let vůbec neexistoval. Nejsilnější samec měl nárok na všechny samice a jeho otcovství i otcovství ostatních bylo anonymní. Život v tlupě byl nezřízeně promiskuitní a incestní. Něco jako dneska Praha.

Otcovství se objevilo až poměrně nedávno, před půl milionem let. A objevilo se tak, že méně atraktivní muži, kteří si chtěli štrejchnout, ale už na ně nezbylo mladý maso, se dvořili milfkám. A dvořili se tak, že byli hodní na jejich děti. Protože dítě si získáte snáz než dospělýho člověka. Můžete udělat Batmaaan nebo mu vytáhnout minci z nosu. Na dospělý ženy tohle moc nefunguje. Před těma musíte vytahovat bankovky a pokud možno ne z tělních dutin.

Takže historicky je táta… nadrženej loser, který se vám snaží dostat do kalhotek tím, že se vlichotí vašemu dítěti.

A ženský to neprokoukly. A chlapům se to úplně vymklo z rukou, úplně to dojebali, obrátilo se to proti nim, uvízli v tom. A… vznikla rodina.

A to je to, do čeho jste se narodili. A o čem dneska vyprávíte terapeutovi.

Dítě si vybírá rodiče

A moje ezo kamarádka mě uklidňuje, že jestli se mi narodí nějaké dítě, tak si mě vybralo. Protože děti si vybírají svoje rodiče. A já si říkám, jak asi vypadá takový výběrko?

Že přijde nenarozenej harant k přepážce a říká: „Dobrý den. Já chci mámu.“

„Jakou mámu byste si přál?“

„Mmm… blondýnku. Dvacetiletou. Sečtělou. Cvičitelku aerobiku. Ve Švýcarsku. Pevný prsa, aspoň trojky. S mlíkem jemně do vanilkova. A tátu většinového vlastníka v továrně na plyšáky.“

Úřednice se podívá do papírů: „Tak to vám v tuhle chvíli bohužel nemůžeme nabídnout. Ale… mám tady čtyřicetiletou prostitutku závislou na pervitinu, která porodí příští úterý ve škarpě na osmistém kilometru E55. Otec neznámý, ale v tomhle případě je to spíš výhoda. Jo, a pokud by vám to nevadilo, budete mít Downův syndrom.“

„No tak… dobře.“

Tenhle stand-up se mohl stát skutečností
díky podpoře mých famózních patronů.

Děkovat můžeme těmto udatným mecenášům:

I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.

Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.

Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.

Existenciální dítě

Písničky

Otcovství

Dítě si vybírá rodiče

Related