Jänner Rallye – dobrodružství nebo rallye? – 2. díl

2. díl – sobotní II. etapa 34. Internationale Lietz Sport Jänner Rallye 2019. Posádka st. č. 49: Aleš Holakovský/Martin Vinopal, Škoda Felicia sk. N.

Předpověď nelhala a od rána snažilo, stále více. Do Freistadtu jsme se ráno dostali v pohodě, ale už ranní dlouhý přesun ze servisu na královskou RZ Unterweissenbach byl výživný. Stíhat ho v daných podmínkách v civilním provozu na zdejších klikatých silnicích bylo na hraně. Museli jsme dost předjíždět, až jsme při jednom předjíždění minuli správnou odbočku. Než jsme na nepřehledné silnici našli místo na otočení, tak uplynula kritická doba. Navíc jsme pak přebrzdili další odbočku, protože při letošním Jänneru by se výrazně hodilo mít ostrý rozpis i na přejezdy (koneckonců, Marek Štuksa s OndoruNovákem byli venku na přejezdu už včera). Nepomohl ani následný běžecký sprint do zacpané časovky ve sněhové vánici „by Víňák“. Martin po návratu ocenil, že na Jänneru si i zasportuje, což se mu při jeho horských i horolezeckých expedicích hodí. Začali jsme mít poměrně správný pocit, že nás dnes asi čeká jakási sprint-etapa á la 70. léta, kdy člověk musí stále jet co to jde, jak na RZ, tak mimo ní. Na startu se pak sice docela dlouho stálo kvůli nějakému problému, nicméně s časovou prodlevou tato horská RZ znovu odstartovala.

A byla to vskutku paráda! Nahoře nejprve sněhová vánice, která ale po pár kilometrech ustala, a pak dokonce na horské pláně vysvitlo sluníčko. Byla to neuvěřitelná pohádka, protože sněhu bylo tolik, že člověk se v některých místech na loukách musel orientovat hlavně podle sněhových tyčí lemujících trať a samotnou cestu ani pořádně neviděl. Prostě něco jako slalom, jenom rychlejší. Sem tam byl notný kus od cesty pohozený nějaký ten „mišák“ (ona ta čtyřkolka se sice rozjede, ale zase pak o to dál letí mimo cestu). Prostě rallyová pohádka, kterou je v našich středoevropských podmínkách štěstí v životě vůbec zažít. Projeli jsme v pohodě, žádná závěj nás naštěstí nestáhla tolik, aby se definitivně změnil směr a cíl pohybu vozidla po trati, a mezi tyčky se také vždy podařilo trefit z té správné strany. Za STOPkou (!) nás ještě pobavila Mazda zapíchlá beznadějně ve sněhu pod silnicí.

Kupodivu (zatím) bez problémů jsme se lesem dostali na polokruhovou RZ10 Arena Königwiesen. Zde bylo místy nahoře hodně naváto, takže člověk si myslel, že jede po silnici, ale ouha, on to byl spíše příkop. No ale dopadlo to dobře a nic nás „nepožralo“. Následuje sprint do vzdáleného servisu v Unterweissenbachu, který pro nás znamenal pouze posvačení a vyčůrání se (sériové MPIčko 1.3. 40 kW má naštěstí průměrnou spotřebu při rally pouze cca 10,5 l/100 km, takže nemusíme nikoho honit do vzdálených tankovaček). Letmým pohledem do výsledků jsme zjistili, že dnes zajíždíme v porovnání s ostatními českými posádkami výrazně konkurenceschopnější časy (na rozdíl od včerejška), srovnatelné s po odstoupení Dostálových nejrychlejším Markem Štuksou a Jiřím Petráškem. V hlubším sněhu se asi přestal tolik projevovat handicap v podobě menšího počtu hrotů na pneu, jiné vysvětlení nás nenapadá. Na konci servisu nám pořadatel důvěrně a neoficiálně pošeptal do ouška, že nastávající druhý průjezd RZ Unterweissenbach se bude nahoře rušit, patrně kvůli množství sněhu. To potvrdila i výpověď od našeho dua mechaniků, kteří zde u trati bohužel viděli jen předjezdce. Nicméně ztráty ve startovním poli si vyžádala i tato zrušená RZ, když zde před časovkou do příkopu svorně a beznadějně zapadly Mazdy Stockinger Rally Teamu, když se vyhýbaly protijedoucímu vozidlu. Zdejší populární Mazdy 323 společně s vozy BMW vůbec zažívaly na letošním Jänneru slušné Waterloo…

Při otáčení za časovkou jsme poprvé tlačili jednu z posádek, což nás mělo asi varovat…za objízdnou trasou pokračujeme lesní šotolinovou, nyní sněhovou a ledovou, cestou na start druhé Arény Königwiesen. Cesta je to krásná až do doby, než se před námi objeví v půli nejprudšího kopce legendární Opel Ascona Jiřího Petráška a Pepy Krále, bezmocně hrabající lehkým zadkem, až jiskry od hřebů ze šutrů pod sněhovým podkladem létaly. Jdeme tedy tlačit a lézt do kufru. Následně se k nám přidávají i za námi jedoucí Tomáš Bělohradský s Pavlem Baštou. Při dýchání výfukových plynů z velmi poctivě krmeného motoru Asconyjsem začal intenzivně toužit po době, kdy se bude v rally jezdit s elektromobily. Nicméně dobrá věc se podařila, Asconu se podařilo po nějakých 15-20 minutách vytlačit přes horizont, aby nám mohla konečně zmizet z očí. Následovala neúspěšná akce tlačení naší Felicie, která se už také pořádně nerozjela. Nepomohl ani Tomáš Bělohradský ležící na kapotě. Jeho BMW pak dost zafrajeřilo, když po odstavení Felicie stranou kopec vyjelo, jen s Pavlem Baštou a pořadatelem v kufru.

Nás se ujal „otevírák“ (na Jänneru spíše sběrný vůz) a vycuknul nás ze závějě a přes kopec. To bylo poprvé a věřím naposled, kdy se mi zamlouvalo SUV s třílitrovým TDIčkem… jinde by se to asi dalo chápat jako nedovolená cizí pomoc, ale zde na Jänneru platí jediné pravidlo – „Dostaň se do cíle všemi prostředky, jak umíš,hlavně nám tu neumrzni v lese!“ Při příjezdu do časovky zde byla přes naše zdržení snad půl hodiny ještě fronta, a penalizace za pozdní příjezdy byly zrušeny už v předchozí kontrole, aby posádky nemuseli bláznit v civilním provozu (ale ta penalizace z rána nám zůstala), takže incident neměl žádné sportovní důsledky, kromě toho, že nám Jirka Petrášek dlužil dost piva.

Druhý průjezd Arénou pro nás v pohodě, akorát zase nějaká menší přetahovaná se závějemi o auto v nejvyšším bodě okruhu. Poslední kilometr v lese na ledu, kde byl loni problém jet i 20 km/h, měl letos naopak adhezi nějakou dobrou, no ale věř tomu na lesní cestě mezi stromy bez krajnic… Následoval servis zpátky v civilizaci Freistadtu. Zde naštěstí nebylo na autě moc co dělat, a ještě jsme byli morálně i fyzicky posíleni osobní návštěvou jednoho z našich rodičů a jeho koblihami (né, Andrej to (naštěstí) není, i když to bychom zase jeli alespoň s R5…). Problém nastal zase až na startu RZ Bad Zell, který byl v dolíku, resp. časovka nahoře na prudkém kopci, a před námi Ascona….

„To nemá šanci vyjet…“, spekulujeme v autě a užíváme si poslední minuty relativně suchého oblečení předtím, než budeme muset tlačit Asconu ve sněhové vánici půl kilometru do kopce, abychom si uvolnili průjezd k časovce. Ve skutečnosti to bylo horší. Ani se nerozjela. Vůbec nás nyní nezajímá, jak rychle projedeme náročnou 21 km dlouhou RZ, ale jak se tam vůbec dostaneme…vyskakujeme tedy z Feldy a jdeme roztlačit Asconu. Ta asi z vděčnosti pozitivně překvapuje a celý kopec včetně několika serpentin zdolává bravurním driftem až k časovce. Rozjíždíme se tedy i my a rakouské posádce za námi se ulevuje, protože už začala být lehce nervózní, že už jim skoro běží jejich čas ajsme ještě půl kilometru daleko. Hurá, Ascona je pryč, můžeme se pár desítek vteřin před startem začít zase věnovat vlastnímu závodění. Na startu ještě míjíme odstoupeného Hermanna Gassnera, kterému tedy jeho 501.(!) start (dle dostupné statistiky, v praxi jich možná bude ještě o něco málo navíc) kvůli technické závadě příliš nevyšel. To Felda drží jako pračka Tatramatka, takže jedeme dál. RZ Bad Zell je sice ještě delší než včerejší St. Leohard, ale v porovnání s ním je to procházka růžovou (teda bílou) zahradou, i když i zde se najde pár zledovatělých úseků obtížnosti „rallylevel expert“. Byly zde ale zase jiné speciality - třeba strom spadlý pod náporem sněhu přes cestu uprostřed RZ, který byl nad silnicí jen tak tak na výšku auta, takže nám jeho větve hlasitě lízaly střechu. Další spadlý strom byl v údolí na přejezdu, ale jeho světlá výška už byla skoro i na kamion.Přijíždíme ke startu RZ Lasberg. Časovka ve vesnici opět do kopce, už mají problém rozjet se do ní i jiné vozy než Ascona. Pepa Král, vědom si obtížnosti situace, se pro jistotu snaží získat si co nejvíce přátel mezi místními traktoristy.

Nová RZ Lasberg se nám líbila už při tréninku a v závodě tento pocit jenom posílil. Tato RZ má celkově jiný charakter než všechny ostatní, nemá horský profil a je o dost rychlejší, ale na sněhu to bylo pěkné. Akorát za sucha by to tu zřejmě byl docela fičák. A kromě toho, že se nám líbila, nám asi i šla, protože jsme zde porazili všechny české posádky,hlavně včetně Ascony. To, že se nám dnes většinou daří Asconu porážet, vnímáme jako morální satisfakci, že spravedlnost přece jenom existuje – protože vytlačit si soupeře na start a pak se od něj ještě nechat porazit, to by bylo fakt smutné;-) (Někdy to tak ale stejně bylo.) Následuje servis, vše OK, sice nás čeká ještě 40 km RZ za tmy, ale už se nám přece jenom začínají myšlenky pomalu ubírat směrem k cíli.

Vyrážíme na druhý Bad Zell a přemýšlíme, jestli už pořadatelé odstranili strom přes cestu, nebo jestli před ním budeme zase brzdit a cpát auto do strany, kde je strom výše nad zemí. Změnilo se počasí a Ascona už se zase stává schopnější samostatného pohybu. Když se kolem naší Feldy probíjí do kopce s milimetrovou přesností a hrabajícími koly ke startu, stačí jí jen lehce potlačit.Strom taktéž zmizel. Zdá se, jakoby se rallye začala před svým koncem vracet do normálu. No, né tak docela. Na poslední RZ Lasberg 2 začalo zase sněžit. Jednou nás zde na rovince asi ve stodeseti málem stáhla ze silnice sněhová závěj, ale i poslední krizovku Jänneru se podařilo bez úhony ustát. Asi polovinu RZ jsme projeli na tlumená světla, podobně jako řada dalších posádek, protože intenzita sněžení se stupňovala a na dálková nebylo nic vidět - podobně jako včera při pátečních nočních erzetách. To je furt „kupte si rampu, kupte si rampu“, a pak stejně jezdíme na tlumená. Prdlajs, koupíme si radši medvídka mývala ;-)

Po uklouzaném zledovatělém mostku v lese nad Freistadtem projíždíme cílem poslední RZ. Podáváme si ruce a zažíváme „cílovou euforii“, která je pro nás vždy nejintenzivnější právě na dlouhých a těžkých soutěžích jako je Jänner nebo Barumka, kdy za sebou máte 5 dní tvrdé rallyové práce, adrenalinu, problémů, nevyspání a zážitků. Naposledy nás čeká bouřící Messehalle ve Freistadtu. Zatímco večer po první etapě se daly zážitky na výzvu moderátora v angličtině ještě docela elegantně shrnout, teď už je dojmů toho tolik, že člověk skoro neví o čem mluvit, aby to dávalo smysl, a říká si, že nejlepší by bylo buď mlčet, nebo vyprávět alespoň hodinu. Po průjezdu cílem pomáháme klukům s balením servisu a nakládáním auta (jak jinak, než za mírného sněžení). Jdeme se podívat do haly na závěr slavnostního vyhlášení vítězů a Jirka Petrášek nás, s pohárem za první místo ve třídě v ruce, zve na alko i nealko nápoje, které nám „dluží“ a tlačení Ascony do rakouských kopců. Když se dozvídám spotřebu Ascony a přepočítám si to na peníze za projetý benzín, podlamují se mi kolena a děkuji za svezení našemu sériovému MPIčku se zcela sériovou spotřebou i během závodů. „No, benzín mě zas tak netrápí, trápí mě spíš co se tam se*e a už se to nedá sehnat a musíš si to nechat vyrobit a zaplatit“, říká Petrášek a já padám na zem i po jednom pivu.

S nastupující nocí jedeme na ubytování na Rožmberk. Se „Zdrubcema“, kteří si s námi prožili letošní extrémní podmínky až do konce, na pokoji krátce zhodnotíme soutěž a videa na internetu. Dojeli jsme 27. ze 30 dojetých a 52 startujících. Mezi českými posádkami jsme 3. ze 4 dojetých a 6 startujících. Pokud bychom brali pouze výsledky 2. etapy, tak v té jsme byli mezi Čechy dokonce druzí. Ve třídě jsme čtvrtí a v Austria 2WD pátí. Zažívám pocit uspokojení z druhého dojetého Jänneru, ale zároveň smutku, že už to krásné ježdění na sněhu končí…plně chápu slova Václava Pecha v televizi někdy z roku 2004 nebo 2006, kdy v cíli říkal jaká je škoda, že už soutěž Jänner, že by tu na sněhu nejradši závodil ještě týden. Navíc mi v ten moment přišla úplně absurdní představa závodění na asfaltu. Proč to hrnout jako bezmozek někde v lese po asfaltu a čekat, jestli se guma utrhne nebo ne, když si můžu v klidu podriftovávat v bezpečných rychlostech celé dny po sněhu a ještě se při tom královsky bavit…?

Ráno jsme si užili ten super pocit, když se člověk může ráno zase jednou vyspat a nevstávat za hluboké tmy, a vyrazili k domovu s odhodláním, že za rok rozhodně zase nesmíme na Jänner Rallye chybět!

Děkuji Martinovi za kvalitní diktát po celou soutěž. Myslím, že on sám by mohl z letošního Jänneru napsat samostatný článek. Kdo nediktoval rozpis na soutěži, kde je všude sníh a nic není vidět a všechny zatáčky vypadají stejně, a navíc auto se smýká všemi směry, takže těžko říct, co byla levá 1 a co pravá 2 a naopak, tak si asi neumí úplně představit, jak je to obtížné.

Děkujeme všem, kdo nám s naším startem pomohli, to znamená Oldovi Kovaříkovi, Vencovi „vhml“ Hornovi, Zdeňkovi Dostálovi,našemu doprovodu Radkovi a Tomášovi Zdrubeckým, našemu „oddílu“ Rally Klubu Paseky a společnosti Market Vision s.r.o. (www.marketvision.cz). Fotografům díky za parádní fotky a zachycení nás v různých zajímavých situacích. Děkuji Radku Toušovi („Barum Team“ – Š120S ) a Petru Freiovi, kteří mi po Jänneru zdarma dodali částečky Feldy poztrácené v první etapě.I mému oblíbenému pneuservisu, kde po mně za zutí ohrotovaných kol po Jänneru také nic nechtěli. Jakákoliv, i drobná, podpora pomáhá v odhodlání postavit se znovu na start takových krásně šílených podniků, jako byla letošní 34. Internationale Jänner Rallye!