Vzpomenete si, kdy jste poprvé stála před kamerou?
Konkrétně už si na to sice nevzpomínám, ale vím, že mi byly asi tři roky. Hrála jsem dceru své skutečné mamince Gabriele Filippi. Ostatně jako později ještě několikrát. Tehdy poprvé jsem hrála hodnou dcerku zlobivé matky, což je u nás v reálu spíš naopak. Vzpomínám si, jak mě celodenní natáčení nadchlo a všude jsem hlásila, že už nechci nikdy dělat nic jiného.
Později jsem v České televizi točila filmy Zasažena bleskem nebo seriál Špačkovi v síti času, který režíroval pan režisér Karel Smyczek. V roli jsem se proměňovala z Kláry Issové do Heleny Vondráčkové a tehdy jsem poprvé natáčela píseň v hudebním studiu Lásko má já stůňu v hudební režii Michala Pavlíčka.
Když vám bylo devět let, vyhrála jste konkurz na roli Kláry do seriálu Ordinace v růžové zahradě.
V Ordinaci jsem průběžně hrála asi osm let, byla jsem vnučkou majitele kamenické nemocnice Viktora Hofmana, kterého hrál Jan Kanyza. Otce mi hrál Jan Antonín Duchoslav a i tentokrát moji seriálovou matku hrála moje skutečná máma. A stejně jako v našem společném debutu před lety, i v Ordinaci na mě nebyla moc hodná. (smích)
Zažila jste v roli Kláry něco, co vám tehdy skutečný život neumožnil?
Toho bylo spoustu. Třeba jsem byla unesena a prožila si, jaké to je, když vám násilník přelepí pusu páskou. Když mi ji pak strhli a dostala jsem alergickou reakci, muselo se přerušit natáčení a čekat, až splasknu. A když už jsme u té pusy, v Ordinaci jsem zažila i svou první hereckou líbací scénu s o mnoho let starším Adamem Krausem. Nebo jsem musela hrát opilou či pěkně omámenou marihuanou.
Moc ráda vzpomínám na Zlatu Adamovskou, často jsme spolu točily scény, protože moje postava Klára bývala nemocná a hodně chodila k pediatrovi. Byla na mě vždy moc milá, pomáhala mi s texty i na place, vedle ní jsem se před kamerou cítila moc dobře. Vzpomínám, jak se točila má operace střev. V záběru jsem na sobě měla vinné klobásy. To byla má střeva a štáb si ze mě dělal srandu, že je pak budeme mít k obědu.
Role v seriálu přináší velkou popularitu, jak se vám tehdy změnil život?
Role Kláry mi přinesla popularitu hlavně mezi mladými diváky. Zastavovali mě na ulici, fotili se se mnou a chtěli si povídat. Bylo to příjemné, ale zároveň těžké zůstat nohama na zemi, protože získat popularitu v dětském věku je těžší než v dospělosti. Myslím, že i kvůli tomu jsem rychle prošla pubertou a rychle dospěla. Co jsem také vnímala, byl fakt, že mě fanoušci berou spíš jako Kláru, která byla vlastně coby dítě bez pozornosti rodičů takový rozmazlený fracek.
Udivovalo mě, že lidé často neoddělovali moji profesi od toho, jaká skutečně jsem. Moc mě to mrzelo a nutilo být někým jiným, což se později odrazilo v mojí touze ukázat prostřednictvím rapu, kdo jsem opravdu. Při tvorbě textů se dostávám do neskutečného „flow“ stavu, jakoby slova nešla ze mě, ale spíš skrze mě. Psaní mě začalo bavit natolik, že jsem se rozhodla založit blog o životním stylu, spiritualitě a vůbec o všem, o čem se mi bude chtít psát.
Vaše rapové videoklipy mají na YouTube desetitisíce zhlédnutí. Chystáte desku. Znamená to, že herectví jde momentálně „k ledu“?
Vůbec ne. Herectví je moje profese, kterou miluji a jsem vděčná, že jsem si ji vybrala. S každou novou rolí v sobě rozkrývám další podoby mého já. S rolí Kláry to pro mě bylo těžké, jelikož jsem byla ještě dítě, ale zpětně si uvědomuji, jak bylo důležité prožít si „její“ konstelaci v rodině i vztazích. Například nedávno jsem si v seriálu Mordparta zahrála těhotnou vražedkyni, čímž chci říct, že s každou rolí se posouvám a objevuji zároveň. Rap je pro mě možnost sebevyjádření a s herectvím nebo tancem pro mě tvoří dokonalou syntézu, kterou od sebe nemůžu oddělovat.
Jde však o to, že v herectví a tanci ztvárňuji postavy, zatímco v rapu jsem to já. Dnes už nežijící raper Tupac Shakur bojoval za lidská práva a poukazoval na sociální problematiku, navíc byl také hercem. Jeho víra a názory byly jasné a pevné, což ho bohužel stálo život, ale zanechal zásadní odkaz. A právě on je mou inspirací. Texty si píšu sama a jsou o tom, jak vnímám svět a život kolem sebe. Velkou část dospívání jsem strávila na ulici, poznala jsem spoustu lidí se šílenými osudy, sociálním zázemím, životním stylem. Hledala jsem cestu, jak bych mohla pomáhat a lidskou bolest přetvářet skrze sebe v něco smysluplného a pozitivního.
I o tom bude moje rapová deska Manifest. Ve třinácti skladbách se pokusím poskytnout svůj návod na to, jak být šťastný. Podotýkám, že vycházím pouze a jen z vlastních zkušeností. Hudbu dávám dohromady s Janem Hovorkou, v této oblasti půjde o syntézu boombapu a trapu.
Rap a jeho prostředí byl odjakživa vnímán jako cosi drsného, patří tam i ženy?
Proč ne? Život je i drsný a patříme do něj všichni. Myslím, že pohlaví není důležité, spíš jde o postoj.
Vaše umělecké aktivity herectvím a rapem nekončí, odjakživa vás prý lákal i tanec.
Mám za sebou několik let studia na taneční konzervatoři a momentálně studuji muzikálové herectví. A vlastně díky tanci se přihodilo i to, že jsem na konzervatoři začala učit taneční předměty. Vzniklo to tak, že jsem udělala choreografii pro školní představení a na to konto mě oslovili i k pedagogické spolupráci.
Sofie K. Filippi, její otec Pavel Karoch, bratr Gabriel Karoch a maminka Gabriela Filippi
Jak přijali studenti fakt, že je bude učit jejich spolužačka?
Učila jsem hlavně studenty, kteří byli starší než já a paradoxně u těch jsem myslím měla největší respekt. Moji vrstevníci se na to zpočátku tvářili všelijak, ale později i to pominulo. Moc mě bavilo předávat svoje zkušenosti dál a věřím, že to na našich společných hodinách bylo ve finále hodně vidět.
Tanec je tématem MultiDanCecampu, který letos pořádáte už posedmé. Jaký je o něj zájem?
Zájem je tak velký, že se často na všechny zájemce ani nedostane. Jde vlastně o rodinný prázdninový příměstský tábor. Probíhá vždy prvních čtrnáct dní v srpnu. Letos jsme projekt přejmenovali na Multi Art Camp, protože kromě tance a sportu se s našimi svěřenci věnujeme i dalším oblastem umění, jako je herectví, hudba, arteterapie, novinkou je parkour a tricking.
Prý jste do vašeho nápadu postupně zapojila celou rodinu.
Když jsem svůj nápad přednesla rodičům, doufali, že si dělám legraci, přišlo jim to roztomilé, ale o realizaci rozhodně nepřemýšleli. Řekli mi, ať si své sny splním sama, až budu dospělá. Kromě mámy, která spolu s kolegyněmi, herečkami Nelou Boudovou a Zorou Jandovou, vede workshopy herectví, se dětem věnuje i můj táta Pavel Karoch, který je televizním fotbalovým expertem a konečně i můj mladší bratr Gabriel, vynikající parkourista.
Je to tak trochu rodinný podnik, ale moc nás takhle společně a smysluplně trávený čas baví. Náš camp je výjimečný. Věnujeme se dětem a dospívajícím trochu jinak, než jsou zvyklí. Pozornost a hloubka, se kterou se setkávají například na arteterapii, jim mnohdy ukáže cestu jejich životem, když pochopí složitosti dospívání a třeba i vztahů se svými rodiči.
Prožijí si pocit velkého zájmu o svou osobu, dokážou vystoupit na závěrečném představení a pro ně to znamená mnohdy i uzdravení své nedůvěry, pochybností. Děti s námi vyrůstají, z 90 procent se nám vracejí každý rok ti samí a přivádějí další kamarády. Konec campu vždycky obrečíme. Mým snem je vytvořit jednou celoroční uměleckou školu, která by svým zaměřením navazovala na náš camp.
Sofie K. Filippi
Co je podle vás v tanci důležité?
Pro mě je tanec svoboda, souhra těla s duší, s hudbou, ale klidně i s tichem nebo slovem. Miluji improvizaci, vyjádření daného momentu či situace jako je třeba i moje nové představení Léčivého divadla s názvem Satori, kde vyjadřuji skrze tanec a verše lásku k životu. Pokusila jsem se svým tělem zobrazit i fotografie českého fotografa a mystika Františka Drtikola. To byl pro mě obrovský vnitřní zážitek.
Často jako host spolupracuji s osobnostmi jako profesorka Anna Strunecká, lékař Tomáš Lebenhart nebo herec Mario Kubec, což je pro mě další velká zkušenost, jak být na jevišti pohotová a autentická. Je to úplně něco jiného, než když jsem hrála a tančila v Národním divadle a v Ta Fantastice.
V tanci se však hlavně myslí na to, aby to dobře vypadalo, tedy na choreografii. Ale málokdo už domýšlí jeho zdravotní dopady. Díky mamince jsem se dostala k józe, která je podle mě nesmírně důležitá k tomu, aby mohl tanečník dobře a dlouho fungovat. Tento svůj poznatek se snažím předávat všem, kdo mají o tanec zájem, a nejen o něj. Jóga je fantastická pro všechny.
Je pravda, že umíte vykládat karty?
Z toho jsem měla vždycky obrovský respekt. Jsem si vědoma toho, jak karty a podobné věci můžou lidem ovlivnit a zamotat život. Ano, věnuji se tarotu, což jsou jedny z nejsložitějších a nejobsáhlejších karet, které ukrývají hluboká mystéria. Je úžasné, že existuje něco, co umožňuje nahlédnout do tajemné budoucnosti, nejasné minulosti nebo do přítomného okamžiku.
Karty vám vycházejí?
Až mě to někdy děsí, jak moc. Ale stejně je nejdůležitější umět se radovat z obyčejných věcí. Já osobně se řídím krédem: Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno!
