Nejdůkladnějším obohacením byly ovšem přemnohé zážitky ve všech pěti kontinentech s mou životní partnerkou, vydrželo nám to padesát dva roků, víc než půl století. Na její permanentní odchod do neznáma jsem reagoval výtvorem PRISCILLA, s podtitulkem „Dost svévolně se košatící osud“. Je to vlastně můj výtvor z víc než třiceti knižních počinů ten jediný, do něhož se občas ponořím.

Řady přátel permanentně odešlých rostou, brzo k nim nevyhnutelně přibydu. Knížku s názvem ŠKVOREČTÍ jsem uzavřel takto: „Josef byl unikát, tak i potvrzeno českými demografy a statistiky úředně. V rodné zemi Nováků je 34 272, Svobodů 25 348, i těch Ulčů je 260, z toho v Plzni 99, a Škvorecký byl jen jeden jediný a teď už žádný není.“

„On by se ten komunismus snad dal vydržet, kdybychom žili aspoň tak tři sta let,“ častokrát si Mistr Josef před listopadovým kotrmelcem povzdychl. Na rozdíl od nadále sveřepých prosazovatelů totalitní utopie se dočkal.

„Nejsem přesvědčen o neexistenci Boha,“ jsou další Josefova slova, která si vybavuji. Snažím se souhlasit, pokud možno s nadějí, že si o tom ještě někdy pěkně popovídáme.

- - -

Na pražských právech jsem promoval v roce 1953, tři měsíce po Stalinově, jakož i Gottwaldově permanentním odchodu do předpokládaného pekelného prostředí. Obdržel jsem tzv. umístněnku k plzeňskému okresnímu lidovému soudu v roli soudního čekatele.

Seznamoval jsem se s všelijakou klientelou povahy občanské. Mezi nimi se objevil úspěšný přeživší absolvent zabijáckého tábora Osvětim - Birkenau. Jméno Miloš Koenig, ročník 1926, původ židovský, též značně kapitalistický. Studoval na lékařské fakultě, vzájemně jsme se přesvědčili o nedostatku nadšení pro budování beztřídní společnosti. Započal léčit v sousedních Strakonicích, pravidelně jsme se v Plzni vídali.

V rodném městě mě v sobotu 6. května 1945 osvobodila americká armáda, Pattonovi hoši. Týž týden jsem měl příležitost obhlédnout jednotku rudoarmějců.

Oslavovali, nabírali do plechovek pivo z konve, až ke dnu ponořili ruku nemytou snad už od Stalingradu. Velící major si pak šel ulevit na záchod, patrně poprvé spatřil cosi splachovacího. Napřed se v míse umyl, po poučení správně použil a výsledek hlučně rozťal šavlí.

Po návratu domů jsem se podíval na mapu, ocenil tvrdou realitu teritoriálního rozpoložení, v jakém se to ocitáme sousedství, a řekl si: „Tady nebudu.“ Tehdy mi ovšem bylo pouhých patnáct roků.

Misto abych zmizel do dálav, půkladně jem si namáhal mozkovici latinou a klasickou řečtinou na neméně klasickém gymnaziu. Přišel Vítězný únor a rok poté vítězná maturita. Měl jsem zájem o literární vědu, o niž se ale nezajímali budovatelé zářmých zítřků. Šoupli mě na práva - za stalinismu, za čistek. Třetinu studentů časem povyházeli, mnohdy se trefili špatně, v mém případě se netrefili vůbec.

Kádrovák na právncké fakultě úřadoval v montérkách a doopravdy se jmenoval buď Fanfule nebo Famfule. Zažádal jsem o místo mezi advokáty, buržoazní branže téměř na vymření, ale aspoň nebudu muset lidi zavírat. Dělnická třída rozhodla jinak, přidělila mě do obce soudců.

Vojenská služba, k černým baronům mě dali. Po víc než dvou letech se závěrečnou hodností vojína strčen jsem byl do Stříbra, nevábného pohraničního městysu. I primitivní rozvod se někdy rozdmychal do pořádných¨politických dimenzí. Z rodičovské rvačky o nezletilce se nezřídka vykublal politický dynamit. Jestliže se dva sousedé prali o jednu kozu, mohl jsem vyhovět jen jednomu.

Jak se dostat ven? Ilegálně přes dráty bylo jen pro sebevrahy. Pohodlně s pasem ven byla v té době vzácnost mimo dosah. Zbývalo řešení jaksi oklikou, přes jinačí lidodemo.

Pokusil jsem se třikrát, vždy v létě. První pokus v roce 1957, do Rumunska, do Constanty, tam v přístavu měla dlít libanonská loď, o níž jsem se z problematicky spolehlivého pramene dozvěděl, že by černého pasažéra uspokojila za vhodnou sumu peněz. A nic z toho nebylo. Čedokářský vlak se buď dlouho toulal přes Karpaty, nebo libanonský kapitán zvedl kotvy příliš předčasně.

Druhý pokus v roce 1958, tehdy jsme se s osvětimským lékařem Koenigem domluvili, že to zkusíme ve dvou. Doba jako by nám přála. Čedok zrovna inzeroval zájezd do stanového městečka v Řecku, bezpečně za železnou oponou. Jen co přejedeme dráty, na Řecko se vykašleme, z vlaku zmizíme, při první příležitosti o azyl zažádáme a fofrem započneme budovat kapitalismus.

Mocní neznámí rozhodli jinak. V předvečer odjezdu Miloš obdržel telegram, že nelze, není ve státním zájmu a tak dále.

Já takový telegram neobdržel, ráno jsem se dostavil na peron hlavního pražského nádraží. Tam již aspoň třicet definitivně prokádrovaných zájemců nervozně přešlapovalo. Posléze jsme nastoupili do vagonu, ale vlak se nerozjel. Dostavilo se ale estébácké duo se zvěstí: „Soudruzi, právě jsme obdrželi zprávu o mimořádných vedrech v Řecku, takže se rozhodlo, že místo toho se pojede do klimaticky příznivějšího Sovětského svazu...“

Ozvali se dva připravení turisté, že jsou lékaři a o výpravu se ve vedrech kompetentně postarají. - Kdepak, marné volání, buď Sojuz, nebo nic s refundací.

Volil jsem nic, odjel k překvapenému Koenigovi, začali jsme připravovat novou strategii, do třetice všeho dobrého, ještě jednou se pokusíme.

Třetí a poslední pokus v roce 1959. Ne, budeme skromnější, zkusíme to přes Dederonii. Tehdy ještě v Berlíně neztopořili Zeď míru, tudy bychom se pokusili. Čedokářské zájezdy k Baltu byly rutinní záležitost, žádné přece vysazování z vlaku na poslední chvíli.

Miloš, šéf transfuzky ve Strakovicích, se přihlásil do Karlových Varů, tam léčili veličiny tábora míru, třeba tam zavadí a skamarádí se správnou veličinou. Tam se dostat do zajímavého špitálu Charité, odkud se téměž dalo doplivnout do britské okupační zony. Já začal kultivovat freundschaft s justičními soudruhy v přístavním městě Rostock. U plzeńského krajského soudu jsem začal hauzírovat se svou obstojnou němčinou a vymámil jakýsi mandát k navázání družby k výměně našich zkušeností. Rostock sice není v Berlíně, ale počítal jsem s tím, že bych snad u družstevních soudruhů vyškemral povolení k návštěvě exkoncentráku Oranienburgu v berlinském předměstí, odkud by se už dalo dojít do centra.

Začal jsem poslouchat přátelský zahraniční rozhlas z Dederonie. Jednou značně hovořil ministr propagandy Eisler. Hned jsem mu poslal dopis, plný díků a obdivu. Hle, soudruh odpověděl - že ho to potěšilo, pozdrav, podpis. Moc tedy neřekl, ale aspoň něco, musíme být skromní. Musíme se maximálně zasichrovat. Tedy nikoliv si vézt promoční rouru. Nemít u sebe nic,co by vzbuzovalo podezření. Jestliže jedu mrznout k Baltu, nemohu si přece s sebou vézt plán metropole Berlína. Opatřil jsem si ho v informační službě DDR v Praze a začal se ho učit nazpaměť - memorovat hranice okupačních zon, tratě dráhy podzemní i nadzemní (S-Bahn), tramvaje, autobusy, i pěší procházku přes Potsdamplatz. Privátní majetek jsem nerozprodával, naopak ho kupoval. Necelý rok jsem vlastnil novou fiatku, tehdy přece dost prestižní záležitost. „Ale soudruzi, že bych chtěl utéct a tohle nové auto tady nechat? Proč bych si byl kupoval... to by přece nedávalo smysl, že ano. Atd...“

Ještě jsem stačil absolvovat každoroční soudcovské zkoušky marxismu-leninismu, vědy všech věd a umění všeho umění. Předsedala jim náměstkyně ministra spravedlnosti soudružka Michlová, dělnický kádr. Snažil jsem se udělat náramný dojem a s vervou herce na prknech, jež znamenají svět, jsem chrlil potřebné fráze, liturgické kraviny. Proletářka mě pochválila a dala za příklad hodný následování.

****

Mé kufry se vrátily do Plzně v podstatě vykradené. Už jsem nezjistil, jak náměstkyně Michlová naložila se svým slibem, že mě v ministerské publikaci pro vnitřní potřebu údajně pochválila jako příklad hodný následování. Ministr spravedlnosti Václav Škoda zcela určitě řádil kvůli potupě uštědřené jeho resortu. Po letech ve Švýcarsku mě informovala bývalá spolužačka, jak Škoda uvalil kolektivní trest dočasným zákazem zahraničních dovolených všemu personálu. Postožení mě právem proklínali.

Pracovník Krajské správy StB v Plzni jménem Bruřič se o mně téměř poeticky vyjádřil, že jsem zradil v plné nahotě, a mému bratrovi (nynější adresou v Kalifornii) se zaručoval, že si mě z Německa přinesou v zubech a exemplárně se mnou zatočí. Můj otec ve své původní autodílně, státu a straně dobrovolně věnované, nadále pracoval jako dělník pod komandem partají vybraného, politicky spolehlivého vedoucího.

Krátce po mém úprku Američané zařídili dodání návodu otci, v němž jsem doporučoval obranu ve smyslu: „Dokud syn žil doma, tak neutekl. To udělal, až když vy jste ho dělali soudcem. Dítě uteklo i Stalinovi. To mi snad chcete vyčítat, že jsem měl být víc bdělý a ostražitý, než byl on?“

****

Ještě před úspěšným zmizením od budování socialismu si Miloš vzdor mému protestu nechal odstranit své osvětimské tetování (což mu učinila výtečná plastická chirurgie Květa Audyová). Posléze v Západním Německu tetování postrádal, když ho vyslýchali nezcela důvěřiví izraelští odborníci. Posléze se příliš nepokoušel odstěhovat do zámoří a zamířil do Habeše, nynější tedy do Etiopie, zejména s přímluvou v nejvyšších císařských kruzích, aristokratického rodu příslušníků vyvlastněných majitelů usedlosti v Blatné. Milos započal působit v nemocnici Menelika II, jenže po několika měsících byl odexpedován do provincie, kde v okruhu několika set kilometrů neexistoval nějaký autentický běloch. Miloš se musel věnovat lékařské činnosti, o níž dřív neměl potuchy. Pilně jsme si dopisovali, dozvídal jsem se o jeho velmi častých chirurgických zásazích - domorodcům zašívat zadnice. Místo neexistujícího toaletního papíru tam používají značně ostrého kamení.

Se značnými potížemi se mu podařil návrat do evropského prostředí. Potkali jsme se v jeho novém působišti na západoněmecké šumavské oblasti. Tam působil v léčebném letovisku, kde se oženil s německou osobností - k úžasu a nepochopení jeho českých kontaktů.

„Němci ti zabili rodiče, jak jsi jen něco takového mohl udělat,“ mocně mu bylo vyčítáno..

„Já se jí ptal, ona mi je nezabila,“ odpověděl. Posléze se odstěhovali do Aachen - tedy do Cách. Nestal se Němcem, ale sousedním Belgičanem.

Pravidelně jsme se stýkali na obou koncích Atlantiku.

Tak jsme se i dočkali rozpadu socialistického budování.

V roce 2010 Miloš zemřel. Značný to můj kamarád.

KONEC

Podrobnosti svého úprku Berlínem zde pomíjím. Těmi jsem se zabýval ve své knize VELIKÁNI A MALIKÁNI (zejména str.19-50) nakladatelství Šulc a Švarc, 2012).