Leoncavallovi Komedianti – v Opavě netradičně s Rachmaninovovým Alekem

Spojit Komedianty s Alekem je dramaturgicky rozhodně zajímavý nápad, tím spíš, že Aleko u nás zazněl vůbec poprvé. (Podobně jako nedávno jiná Rachmaninovova opera – Lakomý rytíř, kterou v kombinaci s jeho Franceskou da Rimini uvedli před dvěma měsíci v Liberci a jejíž recenzi jsme před časem publikovali na Opeře Plus.)

Stylovou kombinaci Rachmaninovova pozdního romantismu se vzorem v Petru Iljiči Čajkovském a Leoncavallova verismu propojuje nejen stejný rok premiéry 1892 (Aleko v Moskvě, Komedianti v Miláně), ale především podobnost obou příběhů milostného trojúhelníku s tématy lásky, vášně, touhy po svobodě, ale i žárlivosti a řešení zoufalství z rozpadu vztahu vraždou. Obě opery se odehrávají ve společenství, které se vymyká běžnému standardu: u Rachmaninova to jsou besarabští cikáni z moldavské oblasti a šlechtic Aleko s tajemnou minulostí, který se mezi ně uchýlil před zákonem, ale nedokáže pochopit jejich způsob myšlení, u Leoncavalla kočovní komedianti s principálem Caniem.

V obou se natolik vyhrotí žárlivost postarších mužů, Aleka a Cania, na mladší, nevěrnou manželku, že svou ženu i jejího milence zabijí – u Rachmaninova cikánku Zemfiru a Mladého cikána, u Leoncavalla Neddu, kterou našel jako zubožené dítě, a Silvia. Zatímco Rachmaninovův příběh vyústí odplatou trestu, když cikáni vykážou Aleka ze svého společenství a zanechají ho opuštěného jeho vlastnímu svědomí, u Leoncavalla „La commedia è finita!“ a dalším osudem Cania se nezabývá. Přes podobnost obou dramaticky vypjatých příběhů je při bezprostředním srovnání Komediantů a Aleka zřejmé, že Leoncavallo koncentruje situace se stupňující gradací a napětím mezi „skutečným“ životem komediantů a jejich divadelním představením. Teprve devatenáctiletý Rachmaninov se nechal unášet hudbou i bohatstvím svých melodických nápadů v rozsáhlých áriích, baletech i sborových scénách natolik, že na logiku a spád děje příliš nehleděl.

Opavská režisérka Jana Pletichová Andělová zůstala i tentokrát věrná svému stylu. Neroubuje na opery nové výklady a koncepce, ale snaží se na jevišti co nejsrozumitelněji odvyprávět příběh opery, ať už vyjádřený textem libreta nebo hudbou. To vše s ohledem na možnosti Slezského divadla. V Alekovi jako základní scénografické východisko zvolila pahýl stromu a cikánský vůz, k nimž jako znak Alekova osamění přidala větvoví suchých stromů. V Komediantech je to maringotka a několik židlí.  Prostředí a době také odpovídají kostýmy Michaely Savové. Použití projekcí oblohy podle denní doby a situace od sluncem prozářeného nebe přes dramaticky rudá oblaka po noční hvězdnou klenbu nebo přírodní scenérie v několika posledních inscenacích se však už stává stereotypem. Podobně jako spouštění točny, jejíž efekt zaniká v tak silném rachotu motoru, že přehlušuje hudbu. Příliš prvoplánovou manýrou je také použití baletu pro ilustraci textů árií, když například Neddinu touhu po svobodě, jak ji mají ptáci, provází máchání rukou tanečníků stojících na stoličkách.

K realistické věrohodnosti postav a situací vede Pletichová Andělová i sólisty, sbor a balet (choreografie Linda Fikar Stránská) s podporu hudebního nastudování Petra Šumníka. Ten má velký cit pro hudební drama, ale orchestr ne vždy při premiéře dodržoval intonační přesnost.

Ze sólistů dominoval především Juraj Nociar, který se v ansámblu opavské opery prozpíval natolik, že tenorovým partům Mladého cikána a principála Cania s velkými áriemi dodal pěveckou i výrazovou plnost. Oporou Slezského divadla je také sopranistka Barbora Řeřichová, která zvládla jak vzpurnou cikánku Zemfiru, tak váhavější Neddu. Vedení opavské opery také dokázalo využít toho, jak barytonista Pavel Klečka dozrál z buffo oboru do charakterních rolí a po jeho hluboce lidsky moudrém Revírníkovi v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky mu svěřilo v Komediantech roli proradného Tonia, ke kterému patří také slavný úvodní prolog této opery s kompilací postulátů v té době nového uměleckého stylu verismu. Menší postavu Beppeho alias Harlekýna s muzikantským i hereckým talentem využil Peter Svetlík. Jiří Přibyl sice vystihl charakter sebevědomého vzdorovitého Aleka, ale ve vyšší barytonové poloze této role jeho bas tentokrát neměl takovou průraznost, s jakou přesvědčoval ve svých dřívějších rolích Falstaffa, Sarastra, Dona Pasquala nebo kněze Fotise v Řeckých pašijích Bohuslava Martinů. Méně, hlavně intonačně, se dařilo Yevhenovi Šokalovi v důležité úvodní árii Starého cikána, v níž vypráví základní rámec příběhu Rachmaninovovy opery, a Alexandru Vovkovi, jehož Silvio neměl dostatečný náboj mladistvé zamilovanosti, která strhne k nevěře Neddu. Uznání zaslouží ovšem sbor, který Kremena Pešakova drží soustavně na vysoké úrovni.

Třebaže Rachmaninovův Aleko nevytlačí Sedláka kavalíra z výsadního postavení kongeniální dvojice ke Komediantům, je třeba ocenit, že opavská opera po roce 2012, kdy plán uvést Aleka narazil na rozpočtové důvody, se ke svému záměru vrátila a prezentovala tuto u nás dosud nehranou operu na velmi dobré úrovni jako jinou zajímavou variantu k Leoncavallovým slavným Komediantům.

 

Hodnocení autorky: 80 %

 

Sergej Rachmaninov: Aleko / Ruggiero Leoncavallo: Komedianti
Premiéra ve Slezském divadle 17. února 2019

Hudební nastudování: Petr Šumník

Režie, návrh scény a dramaturgie: Jana Andělová Pletichová
Technické řešení scény: Ondřej Bartoš
Kostýmy: Michaela Savovová
Choreografie: Linda Fikar Stránská
Sbormistryně: Kremena Pešakova

Osoby a obsazení:

Aleko – Jiří Přibyl
Mladý cikán – Juraj Nociar
Zemfira – Barbora Řeřichová
Starý cikán – Yevhen Šokalo

Canio – Juraj Nociar
Nedda – Barbora Řeřichová
Tonio – Pavel Klečka
Beppe – Peter Svetlík
Silvio – Alexander Vovk

 

Orchestr, sbor a balet Slezského divadla Opava, operní studio Písnička.