Cesta k Míše

(Bohužel bez fotek)

Většinou jezdím na cesty s kamarády, či svoji ženou. Ne, že bych potřeboval při řízení motocyku nějakou kontrolu, ale mám trochu problémy s orientací v terénu. Sice jsem jako učeň absolvoval branné kursy na naší škole, ale možná díky tomu, že to bylo v dobách totality, jsem nedosáhl úplné dokonalosti. Sice vím, jak se správně chránit při pádu atomové bomby nebo jak rozpoznat třídního nepřítele, ale v zásadě stále nepoznám kudy jet. Před výjezdem si rozložím mapu, určím sever a jih, díky internetovému prohlížeči mohu dokonce určit, kde budou lišejníky na stromech, okolo kterých pojedu, ale stejně mi to nikdy nezajistí návrat domů.

 Proto jsem trochu ženu vyděsil oznámením: „Pojedu se projet a zastavím se u Míšáků.“

 To jsou naši společní kamarádi. Proč je naše kamarádka Míša, je jasné, je to hezká a milá blondýnka. Proč je náš kamarád Michal, její manžel, nevím. Moje žena tvrdí, že ale kamarád určitě je, protože jinak by mi rozbil hubu za ty kecy, které mám. Nezlobím se na ni. Je už starší a zapomněla, jak vypadá milé romantické žvatlání.

 „Ty ses zbláznil, nemůžeš jet sám, je to za hranicí okresu!“ Začne vyšilovat.

 „Mohu jet kamkoliv, jsem dospělý. Dokonce už trojnásobně!“ Odseknu.

 To ji překvapí. Trochu zjihne a nakonec rezignuje: „Klidně si tedy jeď, ale je ti jasné, že se už nikdy nevrátíš. K Míšákům se musí přes Plzeň, na té cestě, kudy jsme k nim jezdili, zbořili most. Staví se tam nový.“

 Sice ucítím, jak mi začne po zádech stékat ledový pot, ale nechci ukázat, že mám strach. Jdu na internet a asi po hodině se vracím s vítězoslavným úsměvem.

 „Most nepotřebuji. Pojedu objížďkou – lodí!“ A hrdě jí ukazuji svůj objev. Přívoz.

 Vidím, jak jen překvapeně zalapá po dechu a tak toho využívám a pospíchám do garáže.

 Po pečlivém výběru vlastním vynikající motocykl. Když jsem ho zakoupil, zas tak vynikající nebyl. Něco bylo motocykl, zbytek byl v bedýnce. Ale po letech piplání mám skvost. Původně Yamaha XS 650. Nyní vypadá jako Triumph z padesátých let a kromě pár malých „mušek“ je dokonalý. Jako skoro každý motocykl té doby blbě brzdí, blbě se řídí a větší déšť ho utopí. Vždyť říkám, jen blbůstky, a v zásadě vynikající svezení.

 Vyrážím z naší vesničky s tajným triumfem v kapse. Opsal jsem si na lísteček jména vesnic, kterými budu projíždět. A tak nebude problém jet a postupně názvy odškrtávat. Nejdříve úzkou silničkou do blízkého městečka. Beru za plyn a užívám si skvělé jízdy.

  Můj motocykl, dle dokumentů co jsem k němu obdržel, dokáže dosáhnout až 170 km/h. Motocykl to dokáže, já bohužel ne. Jednou jsem zkusil vzít na dálnici za plyn a teorii převést do praxe. Praxe byla taková, že při 150 km/h jsem viděl, jak se vyšroubovávají všechny šroubky a vibrace dostoupila takové velikosti, že mi začaly chrastit oči o brýle. Navíc motocykl byl asi stavěný pro americký provoz s dálnicemi o šesti pruzích. Ta naše, s třemi, mi totiž přestávala stačit a tu levou, tu pravou stupačkou škrtám o svodidla. Sice jsem zastáncem toho, že motorkáři to má hlavně slušet, ale ostatní automobilisté moji efektní jízdu neoceňují a zběsile troubí. Mimo to, že na mě sprostě gestikulují. Debilní plechovkáři bez estetického cítění.

 Jedu tedy k městečku rychlostí okolo sta kilometrů v hodině a užívám si svobody a větru ve vlasech. A přichází první zaškobrtnutí. Silnička je úzká a v jednom místě má takovou zvláštnost. Kořeny z blízkého lesa vytvořily pod asfaltem boule, které tvoří obrovskou valchu. Úsek je dlouhý asi sto metrů, ale nechá se bezpečně projet po druhé straně silnice, v protisměru. Když tedy zrovna v tomto místě nepotkáte kolchozníka s traktorem a valníkem sena. Jsem bravurní řidič a udržuji motocykl na své straně. Na valše. Do teď jsem si byl jistý, že mé úpravy motocyklu přispěly k jeho zdokonalení. Nízké tvrdé sedlo z pravé kůže, snížené pérování vpředu i vzadu. Jistota mě opouští. Řídítka chvíli držím rukama, chvíli hubou. To když amplituda dosahuje vrcholu a já se do nich zakusuji. A tvrdé, nízké sedlo má také nedostatek. I když si myslím, že jsem pravý chlap se vším všudy, tak tvrdý bohužel dole nejsem a sedlo mi dělá v kalhotách revoluci. Jak když do drůbežárny vlítne liška. Vejce lítají vzduchem a ptáci umírají. Valcha, zaplať pán bůh, končí, bohužel však zatáčkou. Když ale držíte řídítka v zubech a pronášíte modlitbu za to, co právě umírá, blbě se zatáčí. Naštěstí závora na louku za zatáčkou je otevřená a tak mohu pokračovat dále, bez rány do hlavy či hrudníku. Než dobrzdím na pokosené trávě, dojedu skoro až na druhou stranu louky. Seskakuji a zkouším si vzpomenout, co se dělá na zahnání bolesti tam dole. Pak si vzpomínám na radu tělocvikáře ze školy. Čůrat. To vždy propagoval, když někoho nešťastně nakopli při fotbale. Rád bych se jeho radou řídil, ale už asi pět minut pátrám a nemám čím radu provést. Nakonec, když si svléknu kalhoty, propriety nacházím. Sice v netypickém zbarvení, ale kompletní. Rada tělocvikáře je však neproveditelná. Aniž jsem o tom věděl, už jsem čůral. Zahazuji nehygienické trenýrky a zvažuji, zda pokračovat v cestě dál. Jestliže bude kamarádka Míša doma bez manžela a náhle by se do mě třeba zamilovala, velikonoční kraslice s mrtvým kanárkem ji asi neohromí. No nic, pojedu dál, a kdyby tato situace nastala, vyřeším ji jako většina českých mužů. Okecám to, a budu vyprávět, jaký jsem sexuální atlet, kdybych zrovna neměl rýmu.

 Městečko projíždím bez problémů. Vím, že zde mají zběsilý policejní útvar, který měří rychlost ve dne v noci, ale mě to nemůže ohrozit. Díky stále ještě přetrvávající bolesti jedu rychlostí 20 km/h a ve stupačkách stojím. Také to pomáhá usušit vlhké džíny. Než se přiblížím k dalšímu městečku, mohu si již sednout a zrychluji. Zde mě čeká malý cestovatelský oříšek. Jsou tu dva hrady blízko sebe a já musím projet mezi nimi. Projet. Nenabourat do nich, ani nespadnout z hradeb některého z nich.

 První pokus nedopadá ani dobře, ani špatně. Mezi hrady jsem sice neprojel, ale ani jsem nehavaroval. Skončil jsem na jednom z nich. Zpočátku to považuji za úspěch, (co by za to Žižka dal), ale radost se bohužel mění v problémy. To, že je na hrad zákaz vjezdu jsem tušil. Bral jsem to však jako upozornění pro plechovkáře v autech. Mně to na motocyklu sluší a každý kastelán by mohl být pyšný na takovou ozdobu, jako jsem já. Kastelán tam však nebyl. Byli tam turisté. Chtěl jsem jim udělat radost a tak jsem mezi hradbami elegantně párkrát protočil rukojetí plynu. Výfuky jsem si vyráběl sám a je to přesná kopie elegantních trubek předválečných strojů. A zvukově by se za ně nemusel stydět ani majitel dvoulitrového choppera. Bohužel majitelé chopperů mezi turisty nebyli. Byli to suchaři, patrně Germáni. Ozvalo se něco jako „šajze“ a bouchnul mě kámen do helmy. Na ostatní šutry jsem nečekal a rychle s hradu zmizel.

 Druhý pokus byl krátký. Relativně. Jezdil jsem asi půl hodiny cestou necestou a pokoušel se mezi hrady projet. Zastavila mě až rána do hlavy s již známým „šajze“. Jsem zvědavý, jestli se mi povede domů trefit tak dokonale, jako tady znovu na ten podělaný hrad.

 Třetí pokus je vítězný. Sice nevím, na jakou stranu jedu, ale hrady mizí za mnou. Zatím nezastavuji, a jelikož se dostávám na krásně hladkou silnici, v lesích, provoz žádný, přidávám a užívám si jízdy. Asi jsem se trochu zasnil. Teoreticky bych měl být již někde v okolí bydliště Míšáků. V nejbližší vesnici zastavuji a kontroluji její název s mým seznamem. Bohužel žádný takový název na lístečku nemám. Ptám se tedy nejbližší babky u plotu. Jestliže nikam nepospícháte, vřele tento způsob doporučuji. Ať si do jakékoliv chytré bedýnky na světě nacvakáte cokoliv, nikdy nedostanete tolik informací o daném místě, jako od jediné báby. Takže jsem zjistil, že se nacházím úplně jinde, než se nacházet mám. Vím již, kudy mám jet. Také vím, že volby v této vesnici vyhrála strana, která nejvíce krade a že „zlatý komunistí“. Také vím, že babka vlastní rozvedenou dceru, která měla manžela lempla, ale mně jí nedá, protože chuligáni na motorkách vozí drogy, a ty nemá ráda. Vřele jsem jí poděkoval a drogy jí nenabízel.

  Oklikou jsem se dostal do dalšího většího městečka. To se jmenuje Radnice, ale nevěřím, že tam něco takového existuje. Myslel jsem si, že již po cestě nic tak hrozného, jako byla lesní valcha, nezažiji, ale zdejší silnice je zdatným konkurentem. Jestli tu nějací radní existují, asi milují adrenalin a nemají rozmnožovací orgány. Když jsem konečně za městem, objeví se mi v mysli opět učitel tělocviku a já se zbavuji bolesti v rozkroku. Jestli to půjde takhle dál, vyškrtnu si z itineráře mých cest všechny kamarádky a ponechám tam jen kamarády.

 Dostávám se po polních cestách k zlatému hřebu mé cesty. Loď. Tedy, není to tak úplně loď. Je to nějaký plechový ponton, který má dřevěnou podlahu. A navíc je na druhém břehu. Nikde žádné tlačítko jako u výtahu, ani semafor, který vám ukáže, kdy můžete jet. Jsem zmatený.

 „Chceš převézt?“ Ozve se z druhé strany.

Chvíli přemýšlím, co by člověk na motocyklu mohl chtít u přívozu ještě jiného. Asi nemám tolik fantazie, jako zdejší lidé a tak odpovídám strohým ano.

 K postavě na druhé straně se přidá ještě jedna, vlezou na ponton a vyráží. Jedna má bidlo, druhá nic. Ta co nemá nic je pro prám prospěšnější, než ta s bidlem. Loď se motá v kruzích a chvílemi s sebou škubne, jako kdyby narazila na kru. Konečně se přiblíží ke břehu. Asi na třetí pokus dorazí a z ní vylezou dva staříci. Jestliže v jedné naší komedii někdo nazval dva autobusáky Karel a Karel, já abych tento příměr dodržel, bych je musel nazývat Charon a Charon. Karel a Karel si hlídali podšálky, Charon a Charon si pečlivě hlídají promile v krvi. Mají ji jak z praku.

 „Tak kampak mladej?“ Zeptá se jeden z nich.

 „Na druhý břeh?“ Zkouším nejpřijatelnější variantu.

Mezitím přicházejí další zákazníci. Dva mladí, kluk a holka.

„Taky na druhou stranu?“ Ptá se druhý z nich.

Vidím, že je otázka trochu zmátla, tak jako mě. A jeden z Charonů jim to neulehčuje.

 „Tak to máme dva dospělý a jeden dětský.“ Oznámí jim

 „Jsme jenom dva.“ Brání se oni.

Oba se rozesmějí: „Taková kráska a fešák v přírodě, to už jste nejméně tři.“

 A aby podpořili humor, každý z nich si otevírá pivo a na jedno polknutí ho vcucnou do sebe.

 Slečnu to tak pobaví, že prohlásí něco ve smyslu – raději deset kilometrů navíc, než takovéhle utrpení a táhne přítele zpět do lesů.

 Já najíždím na prám a staříci začínají předvádět něco neskutečného. Balet. Labutí jezero totálně zfetovaných ptáků. A jeden z nich má v ruce dlouhé bidlo. Nějakým zázrakem se ocitáme na druhé straně, aniž by bidlo bylo zabodnuté do mě, nebo do mého motocyklu.

 Díky seznamu vesnic na lístečku přijíždím do cíle takřka bez zaváhání. Ovšem kde přesně stojí dům kamarádů nevím. Na mapě to bylo jednoduché, dům je na konci vesnice. Konec vesnice bez mapy je relativní pojem. Navíc tuto obec stavěl naprostý diletant. Nejde objet dokola. Má tak blbý tvar, že asi dvacet ulic končí v polích. Teoreticky maximálně dvacet pokusů, prakticky dokonalé bludiště. Asi po půl hodině sedím vedle svého motocyklu na konci jedné z nich a přemýšlím, kde si vyhrabu noru na přespání. Z úvah mě vytrhuje zvonění telefonu. Míša.

 „Kde jsi?“ Uslyším zbytečný dotaz.

Vím naprosto, kde jsem. V místě, které jsem si sám na mapě vybral a kde zemřu. Sežerou mě lišky a veverky. Ale nenechám na sobě depresi znát a odpovídám:

 „ Už jsem skoro u vás…“

Míša mě nenechá domluvit.

 „To vím, už sedmkrát. Akorát nechápeme, proč jezdíš pořád okolo našeho domu a nezastavíš?“

 Nakonec smrti unikám. Sedám na motocykl a u začátku jedné z ulic čeká Michal. A tak jsem konečně v cíli cesty. Kafe, něco sladkého, něco slaného, něco mastného s deseti knedlíky…prostě milá kamarádská návštěva.

 Když odjíždím, vyděsím se. Můj perfektní seznam už není perfektní. Jak jsem si odškrtával jména vesnic, jsou nečitelná. Poctivě přeškrtnutá. Ale před kamarády dělám jakoby nic. Takový už jsem já. Hrdina do poslední chvíle. Trochu si pamatuji cestu k přívozu a s pomocí jedné GPS babky ho i nacházím. Babka nemá dceru, ale dva syny. Jeden z nich je homosexuální a mně by ho dala. V hlavě mi sice probleskne přijmout tuto variantu a zachránit se před nekonečným blouděním v lesích, ale nakonec si uvědomím, že mám ženu a ta by s dalším chlapem nesouhlasila. Chvílemi totiž nesouhlasí ani se mnou.

 Přívoz.

 Charoni jsou na plech. Sedí na břehu a zpívají nějakou pirátskou písničku. Naštěstí prám je zabodnutý do břehu tak, že mohu s motocyklem najet. Převozníci berou bidlo a dva půllitry piva. Zapomínám na zdrogované Labutí jezero. To co se děje nyní, by nešlo v žádném divadle nastudovat. Prám se motá na řece jak vrabec v oku tornáda. Ještě že je spojený kladkou s ocelovým lanem. V jednu chvíli se zastavíme. To jeden z Charonů zabodl bidlo přesně před prám a omotaný kolem něj usnul. Budím ho, ale asi už dál nepojedeme. S bidlem nejde hnout a navíc opět usíná. Druhý Charon mi také asi nepomůže. S pirátskou písní na rtech a půllitrem v ruce se brodí na břeh. Startuji motocykl a pouštím se do lehce riskantního podniku. Ten blbý metr mezi lodí a břehem přeskočím. Viděl jsem spousty filmů, kde přeskakovali na motocyklech celé kamiony, co je to tedy blbý metr. Motocykl jede bez problémů až na okraj prámu. Tam trochu zaškobrtne stojánkem a já z prámu neskáču, ale jen s hroznou ránou vodou projíždím. Na břehu to v motocyklu zaškube, pár ran z výfuku a konec. Nejdříve jdu opět použít radu tělocvikáře. Když se vám pod sebou na chvíli motorka prudce zastaví a vy se nezastavíte, do něčeho vrazíte. A ani není tak důležité do čeho, jako čím. I když vlastně i do čeho. Zátka na nádrži je pevná a ocelová. Já jsem z běžného přírodního materiálu a zátku jsem nepřepral. Jenom jsem vzbudil spícího Charona, jak jsem poskakoval po břehu a nacvičoval indiánské zpěvy. Ten se připojuje pirátským popěvkem a odplouvá na druhou stranu.

 Motocykl je mokrý. To u dnešních plastových strojů nic neznamená, u mě je to nucená přestávka v jízdě. Vezmu hadr a vysouším, co mohu. Zbytek musí vyléčit čas. Zkoušel jsem s tímto problémem kdysi navštívit elektrikáře. Když uviděl můj skvělý motocykl, prohlásil:

 „Tak u takhle starých motorek existuje jen jediná možnost. Tam, kam voda zatýká vyvrtat větší díru, aby mohla i odtéci. A čekat, až to uschne.“

 Zklamal mě. Ale díky bohu, že je jen elektrikář. Kdyby to byl chirurg a léčil takto vodu v koleně, nebo nedej bože vodnatou hlavu, svět by na tom byl o dost hůře.

 Asi po hodině pokračuji do neznáma. Seznam průjezdných bodů je nečitelný a já si cestu nepamatuji. Naštěstí asi po deseti kilometrech narazím na směrník k dálnici. Sice je to potupné, ale využívám tuto plechovkářskou vymyšlenost. Je to o to potupnější, že asi půl hodiny jedu na opačnou stranu než potřebuji. Když konečně naberu směr správný, začíná pršet. Sice žádná průtrž, ale na to, abych byl na dálnici neoblíbený, to stačí. Na motor od předního kola cáká voda. A ten to začíná dávat najevo. Z výfuků se občas ozve rána, jak kdyby okolo probíhala lovecká sezóna. To plechovkáře trochu děsí. Ale výstřely jsou to nejmenší. Při každé ráně z výfuku vyšlehne asi metrový oheň a ven vystřelí směs karbonu a oleje. To plechovkáře přímo nasírá. Stahují okénka a sprostě nadávají. S motorem v tomto stavu jim neujedu a tak alespoň dělám drsné grimasy, jako jsem viděl v amerických filmech. Aby poznali, že jsem člen toho nejdrsnějšího gangu a jestli se na mě ještě jednou podívají, zemřou. Nezabírá to. Hází na mě slupky z ovoce a sypou popelníky.

 Když konečně dorazím domů, vypadám, jak kdybych projel městskou skládkou.

 „Ty jsi zase zabloudil?“ Pustí se do mě žena.

 „Kdybych zabloudil, nejsem tady, ale zablouzenej.“ Odseknu a jdu do vany. Ovoce, co na mně přistálo, asi nebylo zrovna nejčerstvější.

 „Svlékni se na chodbě, smrdíš.“ Všímá si toho i ona.

Svlékám se a lehám si do horké vany. Konečně klid a pohoda. Začínají se mi zavírat oči. Budí mě výkřik mé ženy, který asi bude poslední, co jsem ve svém životě slyšel:

 „Kde si ty hajzle, nechal trenýrky!“

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE