Doba bombová. I tak by se dal označit počátek roku 1989, na jehož konci se zhroutila totalita. Vyrojily se tehdy výhrůžky pumovými atentáty. V Liberci policisté pachatele odhalili, což se jim v Československu povedlo málokde.

Zanedlouho se Liberec stal dějištěm monstrózního procesu, na jehož konci si tři mladíci vyslechli přísné rozsudky. Soudce je poslal 3. března 1989 do vězení. Čtvrtý pachatel si trest vyslechl později, jeho prohřešek se projednával v samostatném hlavním líčení.

Proces se třemi mladíky se konal necelý měsíc poté, co v Ústí nad Labem explodovala u krajského národního výboru silná nálož. Tlaková vlna tehdy napáchala škody za šest milionů korun. V přepočtu podle současných mezd by nyní tato částka odpovídala zhruba 60 milionům korun.

Trhavina vybuchla v noci a nikdo neutrpěl zranění. Ústecké atentátníky se nepodařilo vypátrat. Což dodnes živí teorie, že šlo o provokaci Státní bezpečnosti s cílem vyvolat celospolečenskou kampaň proti odpůrcům totalitního režimu. 

Zdařilo se to. V okresních komunistických novinách Vpřed vyšel po ústeckém výbuchu kromě jiných stanovisek také dopis ze stavebního učiliště v Liberci.

Stálo v něm: „S rozhořčením jsme vyslechli zprávu o pumovém útoku, k němuž došlo u budovy SKNV. Na poradě předsedů základních organizací Socialistického svazu mládeže byl tento pumový útok rozhodně odsouzen. Rozhodně se stavíme proti všem pokusům o násilné akce, proti všemu, co ohrožuje lidské zdraví a životy. Jsme přesvědčeni, že pouze poctivá práce v atmosféře vzájemné důvěry může překonat obtíže, které se v naší společnosti nahromadily.“

Jen těžko uvěřit, že by budoucí zedníci vyplodili dobrovolně stanovisko, jež šlo tak očividně na ruku vládnoucí Komunistické straně Československa.

Podobné uvědomělé protesty svazáků proti pumovému útoku v Ústí a proti výhrůžkám bombovými atentáty totalitní režim potřeboval „jak prase drbání“. Ukázalo se totiž, že za telefonáty o bombách jsou učni – budoucí příslušníci dělnické třídy, vedoucí složky socialistické společnosti.

Procesu se museli účastnit i spolužáci z učiliště

„Veřejné bezpečnosti se podařilo zjistit autora anonymního oznámení, který telefonoval 28. ledna 1989 na linku 158, že je bomba v obchodním domě Ještěd,“ psal v únoru 1989 Vpřed. „Jde o učně 1. ročníku odborného učiliště v Jablonci nad Nisou. Jak sám přiznal, chtěl se vytáhnout před kamarády.“ 

Dopadený adolescent skončil zanedlouho na lavici obžalovaných. Procesu se tehdy museli zúčastnit jeho spolužáci z učiliště, aby měli před očima křiklavý příklad, kam mohou legrácky s bombami dojít. Tři z nich ale bezostyšně odešli ještě před rozsudkem. 

Všichni čtyři autoři výhrůžných telefonátů čekali na soud ve vazební věznici. Ani jednomu z nich nebylo ještě 18 let. Přesto šéfredaktor listu Vpřed uvedl v článku o procesu jejich celá jména a bydliště. 

Podle obžaloby oznámili, že výbušnina je uložena ve středním učilišti stavebním, v klubu mládeže Plamen i v horském hotelu Ještěd.
Soud tehdy sledoval i deník Mladá fronta, tedy nynější MF DNES. Redaktor si dodnes pamatuje, jak pubertální výrostci vysvětlovali, proč sáhli k výhrůžkám bombami. 

Chtěli vyplašit Němce a zahnat nudu

Chtěli si udělat legraci z policistů a zahnat nudu. Chtěli vyplašit Němce, kteří si jezdili užívat do hotelu na Ještědu. Chtěli, aby kluci z učňáku nemuseli chodit do školy, tak zavolali, že to tam bouchne.

Po výhrůžných telefonátech následovalo přerušení dopravy v centru Liberce, konec vyučování, evakuace obyvatel. Již v roce 1989 pamatoval na výhrůžky bombami paragraf Šíření poplašné zprávy a návod k šíření poplašné zprávy. 

Na jeho základě poslal soudce dva z mladíků za mříže na dva měsíce, třetího na tři měsíce. Vpřed upozorňoval na skutečnost, že všichni čtyři odsouzení se vyhýbali škole nebo práci a většinou bloumali v pasáži obchodního domu Ještěd. Dva z nich občas kradli a snili o útěku do západní Evropy, kde by se vyhnuli českému kriminálu a nemuseli nic dělat. 

Po rozsudku se v jednací síni rozplakala matka jednoho z obžalovaných, slzám se neubránila ani asi patnáctiletá dívka.