8. února 1904, japonské loďstvo nenadále zaútočilo na ruskou námořní základnu Port Arthur. Stalo se tak bez vyhlášení války a den poté křižníková eskadra admirála Kamimury potopila u Čemulpcha po statečném odporu obou lodí křižník Varjag a dělový člun Korejec. Spory obou mocností o vliv v Mandžusku a Koreji dospěly ke krvavému vyvrcholení. 15. února 1905 začala do té doby největší bitva v historii.
Japonská 1. armáda generála Kurokiho ve dnech 30. dubna až 1. května porazila Rusy u Ťiou-lien-čchengu a vpadla do Mandžuska, zatímco 2. armáda generála Ókua a 4. armáda generála Nogiho se v dalších dnech vylodily na Liaotungském poloostrově.
Ruského vojáka zahraniční pozorovatelé přirovnávali ke klidnému medvědovi, který je sice odvážný, skromný a přivyklý strádání, nicméně Sir Ian Hamilton jej pokládal za nejhoršího střelce ze všech příslušníků hodnotných evropských armád, spoléhajícího především na bajonet.
Lvi vedení osly
Velkou slabinu představovalo rovněž zkostnatělé vojenské myšlení, technická zaostalost, stav komunikací a důstojnický sbor. Plukovník J. M. Grierson napsal ve svých úvahách o ruských vojácích, že šlo o „lvy vedené osly“ (totéž po první světové válce tvrdili Němci o Britech). To ovšem není zcela spravedlivé. Třebaže v důsledku porážek v ruské společnosti zavládla nenávist k „lampasákům“, někteří, jako například obránce Port Arthuru generál Kondratěnko, jenž v pevnosti padl, projevili odvahu i talent. Celkové bojové ztráty carského důstojnického sboru v rusko-japonské válce dosáhly 6044 mužů (841 padlých, 4228 raněných a postižených kontuzí a 975 zajatých).
Po porážce ruského Jižního oddílu generála Štakelberga 14. až 15. června v bitvě u Ja-fang-ťienu oblehli Japonci Port Arthur, kdežto jejich hlavní síly pod velením maršála Iwaa Ójamy vyrazily k severu do Mandžuska, kde se u Liao-jangu nacházela ruská armáda generála Kuropatkina. Přestože Rusové počtem obyvatel i ozbrojených sil značně převyšovali zemi vycházejícího slunce, přesun posil na Dálný východ po nedokončené Transsibiřské magistrále trval neúměrně dlouho.
Když se na nátlak ruského vrchního velitele na Dálném východě admirála Alexejeva Kuropatkin v červenci pokusil vyprostit útokem obléhaný Port Arthur, jeho nesladěná akce skončila porážkou. Spojené Ójamově armádě se však nepodařilo v bitvě u Liao-jangu (24. srpna – 4. září), v níž přišla o 5537 padlých a zemřelých na zranění a 17 976 raněných, obklíčit Rusy, kteří spořádaně ustoupili k Mukdenu. Ruský pokus o protiútok v bitvě na řece Ša-che 5. až 27. října skončil další porážkou, i když carští vojáci se i tentokrát v pořádku stáhli.
Pád Port Arthuru
Obléhání této pevnosti, při němž padli oba synové generála Nogiho, se urputností bojů a výší ztrát směle řadí k nejtěžším v moderních dějinách. Ruská posádka čítala v květnu 1904 41 938 osob, z nichž během obléhání podle hlavního chirurga 3. sibiřského armádního sboru 5394 padlo, 2433 zemřelo na zranění a 1508 na nemoci, 1087 zůstalo nezvěstných, 1567 zemřelo v nemocnicích po kapitulaci, 390 v zajetí, celkem tedy 12 657 mrtvých a nezvěstných.
Za dobytí Port Arthuru však Japonci draze zaplatili. Podle Slovníku japonské armády a loďstva, vydaného v Tokiu roku 2003, 15 390 padlými a zemřelými na zranění a 43 914 raněnými.
Německý spisovatel Frank Thiess tvrdil ve své znamenité knize Tragédie u Cušimy, která vyšla i v češtině, že strašlivé listopadové útoky japonské pěchoty „nemají obdoby v dějinách válek až do drtivě zuřivých bojů před Verdunem. Nogi vždy napřed zasypal ruské pozice granáty a pak na ně útočil. Ale z děr v zemi se to blýskalo výstřely, z rozbitých drátěných překážek rachotily kulomety proti útočníkům. Nogi vyhrabával podkopy, provrtával se z dobytých opevnění severovýchodní fronty krok za krokem pod tuto čínskou zeď, rozbíjel hradby a vyhazoval je do povětří, prokopával se pod zemí, pracoval dnem i nocí. Ruské pozice byla rozstříleny na hromady hlíny a rozpadávaly se na kusy pod výbuchy min. Ale když Japonci obsadili tyto trosky, vybuchly jim pod nohama protipodkopy a Kondratěnko je zaplavil vražedným ohněm. Hromady mrtvol rostly, postup kupředu byl však skoro neviditelný. Japonci se dusili ve vlastní krvi. Nogi ostřeloval lodi 28centimetrovými houfnicemi. Rusové je tedy přetáhli do východního přístavu. Ostatně jim na lodích již mnoho nezáleželo – potřebovali hlavně jejich děla, jejich střelivo, jejich posádku. Bylo potřeba každého námořníka a ti chlapi bojovali jako čerti v podzemních zákopech, v děrách po granátech, mezi zbytky hradeb. Bojovali bajonety a dýkami, rukama a nohama, muž proti muži, čelem k čelu. Zde se rovnala válka hrůznémusouboji předhistorických zvířat, která neustanou dříve, dokud jedno z nich neleží nehybně na zemi.“
Největší bitva
Druhého ledna 1905 Port Arthur na popud vrchního velitele ruské pozemní armády na Kuantungském poloostrově generála Stessla kapituloval. Ten předtím poslal caru Mikuláši II. telegram, který zakončil zvoláním: „Velký samovládce, odpusť nám! Suď nás, ale suď nás milostivě!“ Kdyby se pevnost udržela o pouhých deset dní déle, Nogiho armáda by včas nedorazila k Mukdenu, kde se ve dnech 15. února až 1. března 1905 odehrála až do vypuknutí první světové války největší bitva v historii.
Proti 330 000 ruských vojáků, kteří ztratili 89 423 osob (8705 padlých, 51 388 raněných a postižených kontuzí a 29 330 nezvěstných a zajatých), stálo 270 000 japonských, již za cenu 70 028 padlých a raněných zvítězili. Nogi z vděčnosti nad ukončením krveprolití povolil Stesslovi i všem jeho důstojníkům volný odchod z Port Arthuru se všemi zbraněmi. Vítěz i poražený si podali ruce.
Stessel se vrátil do Ruska vítán jako hrdina, avšak po uzavření míru ho postavili před válečný soud a odsoudili k trestu smrti beze ztráty hodnosti, „protože vydal pevnost nepříteli, ačkoli ještě nebyly vyčerpány všechny možnosti obrany, dále proto, že nedbal rozdělení působnosti mezi velitele, a konečně pro disciplinární přestupky“, avšak „vzhledem k dřívějším zásluhám a k slávě, kterou si získala portarthurská posádka při obraně pevnosti“, mu trest smrti cestou milosti změnili v desetileté pevnostní vězení, spojené s propuštěním z vojenské služby. Mimochodem není nezajímavé, kolik ruských generálů a admirálů mělo vyloženě německá příjmení.
Devatenáctého ledna 1909 car Stesslovi prominul zbytek trestu. (V této souvislosti nelze nesrovnat jednání „krvavého Mikuláše“, jak se poslednímu ruskému carovi přezdívalo, se Stalinovým. Za Velké vlastenecké války zahynulo následkem jeho represí a posmrtně bylo rehabilitováno 31 sovětských generálů, včetně jednoho dvojnásobného hrdiny Sovětského svazu a sedmi hrdinů Sovětského svazu!)
Plavba vstříc zkáze
Po kapitulaci Port Arthuru se maršál Ójama znovu pokusil obklíčit ruskou armádu a u Mukdenu ji porazil, Kuropatkin se však opět stáhl na další obrannou pozici u S’-pchengu, kde oba protivníci zůstali až do konce války.
Při vypuknutí rusko-japonské války sice carské loďstvo s 335 válečnými loděmi o výtlaku 543 100 tun zaujímalo po Británii a Francii třetí místo na světě, mnohá plavidla však byla zastaralá a výcvik posádek rovněž neodpovídal požadavkům doby.
Po smrti obratného admirála Makarova 13. března 1904 ruské loďstvo až na vladivostocký oddíl křižníků zůstávalo pasívní. Pokus admirála Vitgefta uniknout z Port Arthuru skončil 10. srpna porážkou v námořní bitvě ve Žlutém moři a čtyři dny nato utrpěl porážku i vladivostocký oddíl křižníků.
Tragédie u Cušimy
Carské námořnictvo utrpělo v bitvě u Cušimy ve dnech 27. až 28. května 1905, do té doby považované za jedno z největších námořních střetnutí moderních dějin, nejtěžší a nejostudnější porážku za 209 let své existence.
Nesourodý slepenec lodí (kolem čtyř moderních bitevních o výtlaku 13 500 tun se nakupily četné staré, pomalé a hůře vyzbrojené) viceadmirála Zinovije Petroviče Rožestvenského, jenž 14. října 1904 vyplul z Libavy, poté, co překonal vzdálenost 18 000 mil, dospěl ke své totální zkáze, navíc provázené nejhlubším ponížením, jaké kdy poskvrnilo svatoondřejskou vlajku, neboť kontraadmirál Nikolaj Ivanovič Něbogatov se v rozporu s námořními tradicemi vzdal. Původně ho za to odsoudili k trestu smrti zastřelením, ale pak mu trest zmírnili na deset let vězení a stejně jako Stessla ho již v roce 1909 propustili.
Z 38 plavidel účastnivších se bitvy u Cušimy na ruské straně, na nichž sloužilo 16 170 osob, kleslo ke dnu v důsledku bojové činnosti protivníka nebo potopení či vyhození do vzduchu vlastními posádkami jedenadvacet, sedm se vzdalo nebo je Japonci zajali. Dělostřelecká palba a torpéda potopily osm ruských bitevních lodí, tři křižníky, pět torpédovek, pomocný křižník a tři dopravní lodě. Něbogatov vydal nepříteli čtyři bitevní lodě. K rodným břehům se probily křižníky Almaz a Izumrud a torpédovky Bravyj a Groznyj. V internaci v neutrálních přístavech se ocitly křižníky Oleg, Avrora (ano, ta, co slepým výstřelem na Zimní palác zahájila Velkou říjnovou socialistickou revoluci) a Žemčug, torpédovka Bodryj, dopravní lodě Koreja a Anadyr a parník Svir. Zahynulo 5045 ruských námořníků a 5982 padlo do zajetí. Takovou pohromu ruské námořnictvo nepamatovalo.
Na japonské straně se bitvy u Cušimy zúčastnilo 95 bojových a pomocných plavidel, na nichž se nalézalo 17 000 osob. Podle oficiálního hlášení admirála Heihačiróa Tógóa císařské námořnictvo ztratilo pouhých 754 námořníků (116 zahynulých a 538 raněných) a tři torpédovky.
Po bitvě zveřejnil britský deník Times následující údaje: Japonské loďstvo, tvořené 76 loďmi o celkovém výtlaku 274 184 tun, potopilo nebo zajalo 73 lodí 1. a 2. eskadry Tichooceánského loďstva a Něbogatovova oddílu o celkové tonáži 346 588 tun. Ztratilo při tom 12 lodí o výtlaku 46 025 tun. Z 83 plavidel s tonáží 410 224 tun odeslaných Ruskem na Dálný východ zůstalo v loďstvu pouhých deset o výtlaku 63 636 tun.
Milosrdnou tečku za krvavou válku udělala portsmouthská mírová smlouva z 5. září 1905, jež stvrdila dominantní postavení rodící se velmoci – Japonska, jehož dluh stoupl na dvě a půl miliardy jenů – na Dálném východě, kdežto Ruskem zmítala první revoluce, trvající až do roku 1907.
Prohraná válka v číslech
Během války do ruské armády zmobilizovali 1 184 289 osob (podle ukrajinského historika Mykoly Čornovila, žijícího v USA, 1 917 638), k nimž je třeba připočítat 9376 dobrovolníků, zatímco Japonsko povolalo do armády jen 1 015 000 osob.
Podle statistické studie Rusko a SSSR ve válkách XX. století, vydané v Moskvě roku 2001, z 539 734 příslušníků ruské pozemní armády účastnících se války se zemí vycházejícího slunce padlo a zemřelo 44 567 (24 970 zahynulo na bojištích, 6614 podlehlo zraněním a 12 983 nemocím) a 59 218 Japonci zajali. Z 34 557 námořníků válečného loďstva padlo a zemřelo 6511, 15 151 bylo zajato a 5628 skončilo v internaci. Ze 7667 příslušníků pobřežních jednotek loďstva jich 1423 zahynulo. Celkem tudíž z 581 958 účastníků rusko-japonské války 52 501 zahynul a zemřel (32 904 padlí, 6614 zemřelých na zranění a 12 983 na nemoci), 74 369 Japonci zajali a 5628 bylo internováno. Carské námořnictvo ztratilo všech 15 bitevních lodí, pět obrněných křižníků ze sedmi, 14 křižníků ze 16, všechny tři obrněnce pobřežní obrany, všech sedm dělových člunů, 32 torpédoborců z 34, dvě torpédovky z deseti, dva pomocné křižníky z pěti, oba minové křižníky, obě minonosky a 12 pomocných plavidel z 32.
Zrodila se námořní velmoc
Císařské loďstvo vyšlo z vítězné války mnohem lépe. Z osmi bitevních lodí na začátku války odepsalo dvě, z 15 křižníků tři, ze 14 dělových člunů šest, z 19 torpédoborců osm a z 28 torpédovek čtyři. Po pádu Port Arthuru a po bitvě u Cušimy Japonci vylovili ty ruské lodě, jež se potopily v mělkých vodách, a zařadili je spolu s loděmi zajatými u Cušimy do svého loďstva, a to většinou ještě před skončením války, takže jejich flota se rozmnožila o šest bitevních lodí, dva obrněnce pobřežní obrany, obrněný křižník, tři křižníky, stejný počet torpédoborců a dvě návěstní lodě.
Císařské námořnictvo mělo tudíž po vyhrané válce 10 bitevních lodí, devět obrněných křižníků a 18 křižníků, tj. více než před vypuknutím konfliktu, a začalo se drát mezi přední námořní velmoci, mezi nimiž posléze zaujalo třetí místo – po Spojeném království a USA.
Výše zmiňovaný Čornovil však vypočítává celkové trvalé ztráty ruského loďstva na 33 942 osob: 13 163 zahynulých a zemřelých, 15 151 zajatých a 5628 internovaných. Celkové ztráty ruské armády a loďstva vyčíslil na 92 485 zahynulých a zemřelých.
Japonská armáda podle výše citovaného Slovníku ztratila 84 435 zahynulých a zemřelých a loďstvo 2925, což dává dohromady 87 360 mrtvých. V armádě zemřelo na nemoci 23 093 osob.
