Nečekejme od Ledecké zázraky. Sama sebe dostala senzačním zlatem pod obrovský tlak |
Co se s Ester Ledeckou děje?
To se musíte zeptat Ondry (Banka, trenéra).
Vy sám máte s pády ve své kariéře bohaté zkušenosti. Jaké to je, když sjezdař párkrát spadne?
Nebudu mluvit za ni, ale zkušenost s tím mám velkou. Bojoval jsem s tím celou kariéru, bojíte se pak stát na lyžích, a to je zkouška, se kterou bojujete každý den. Víte, jaký je rozdíl mezi slalomářem a sjezdařem?
Vy mi to určitě povíte.
Sjezdař musí být sám sobě psychologem. Musí dokázat mentálně překonat velký strach. Ve slalomech nejde o život jako ve sjezdu při skocích. Ester teď třikrát za měsíc spadla a najednou zjistila, že to není prča. Mladým se to stává, ve 22 letech jezdí rychle, buší do toho, riskují, pak párkrát spadnou a začínají od nuly.
Zkušenost je ve sjezdech důležitá.
Získají ji až někdy ve třiceti letech. Proto jsou nejlepší sjezdaři mezi 30 a 35 lety. Mají zkušeností, ví jak riskovat, jak skákat, kde ubírat. To jsou věci, které se člověk učí hrozně dlouho. Musí zkrotit ego a pomalu se k tomu dobabrat.
To teď čeká i Ledeckou?
Určitě to není její konec. Akorát jí to připomnělo, že lyžování je nebezpečný sport a musí se soustředit. Má před sebou dlouho a velice úspěšnou kariéru, to je jen škola, kterou si musí projít. Talentovaná je na ohromně, lyžovat umí. To super-G jela úplně potmě, což byla škoda. Bylo mi líto všech holek, které jely po dvacítce, kdy už to nebyl férový závod. Ale na ty podmínky a na to, co prožila v posledních dnech, jela dobře.
  |
Může se během těch pár následujících dní dostat zpátky do pohody?
Může, jde to rychle, ale každý to má jinak. Člověk v tom může žít třeba rok, nebo se něco stane a je ze dne na den v pohodě. Třeba já jsem bojoval s tím, že jsem udělal prohlídku tratě a jak jsem si to pak představoval v hlavě, pořád jsem padal. Musel jsem si tu samou sekci představit třeba 10krát, 20krát, než jsem ten pád z hlavy odstranil. To všechno bylo tím, že jsem si nevěřil. Ale to se může rychle změnit, někdy stačí třeba pár dobrých jízd a máte to v sobě znovu. Doufám, že to i u Ester přijde.
Je to přirozený vývoj alpského lyžaře? Všichni si tímhle musí projít?
Samozřejmě. I pojišťovny o tom ví. Sjezdař má stoprocentní šanci se zranit. Je to součást našeho sportu a všichni to tak bereme. Proto jsou ti nejlepší sjezdaři starší. Už mají dost zkušeností, zkrotili svá ega.
Sjedař musí být už ve startovní bráně přesvědčený, že trať zvládne projet bez pádu a rychle, je to tak?
To nastavení na startu je nejdůležitější, díky němu se nastavíte na celou jízdu. Na olympiádě jsme viděli krásný příklad toho, že Ester necítila před super-G žádný tlak. Proto to tam valila, jela na riziko a všechno jí vyšlo, bylo to super. Na startu tehdy byla nastavená tak, že se nebojí. Právě v tom sebevědomí je rozdíl mezi těmi, kteří vyhrávají a těmi, co ne.
Jako v každém sportu je důležitá psychika.
Osmdesát procent je o hlavě. Všechny holky a i kluci umí jezdit. Těm našim to říkám furt. Jsou talentovaní, umějí to, vždycky nějaký mezičas zajedou rychle a když zajedou jeden, mohli by zajet celý závod. Je to i zkušenostech, jestli je člověk schopný soustředit se dvě minuty a jet takhle na riziko. To se učíme celý život a psychika v tom hraje zásadní roli. Je to o hlavě.
Vy jste těch návratů po zranění zažil dost. Co nejvíc pomáhá? Je to ten adrenalin, který závodníkům chybí?
Samozřejmě, adrenalin člověka vždycky nabíjí a dává mu extra sílu. Vždycky to sportovce přitahuje zpátky, a hlavně po zranění. Cítit ten adrenalin, ten vítr v obličeji, to je super. A pak samozřejmě taky láska a vášeň ke sportu. Musíte ten sport milovat.
