Vackovi poradil Dvořák: Vyprdnul jsem se na rituály, a hned nula!
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
Husarský kousek se povedl juniorům Mountfieldu – za víkend vynulovali na tripu Olomouc i Havířov! O čistá konta se podělili Daniel Dvořák s mladším Denisem Vackem, jemuž to ve dvojici s českým reprezentantem klape po všech stránkách. „Dvořka je asi nejlepší kolega, kterého jsem v životě měl. Jsme jak bráchové,“ vypráví Vacek.
Zatím jste neměli moc stabilní týmové výkony, ale teď jste vyhráli čtyřikrát v řadě. Co za tím stojí?
Myslím, že už jsme se poučili z celé sezony. Když jsme dřív vyhráli dva zápasy za sebou, tak jsme si mysleli, že už to půjde samo. A teď už jdeme do každého zápasu s tím, že to prostě nemusí dopadnout jenom pro nás, ale že můžeme i prohrát.
V nižší skupině jste čtyři kola před koncem na druhém místě, ale tabulka je hodně vyrovnaná. Připouštíte si, že byste ještě mohli vypadnout z postupové čtyřky?
Snažíme se nepřipouštět si to a chceme vyhrát každý zápas za čtyři body. Soustředíme se hlavně sami na sebe a máme to ve svých rukou. Hlavně ať bereme taky prodloužení, protože každý bod je dobrý.
Poslední víkend jste společně s Danielem Dvořákem za dva zápasy nedostali ani jeden gól. To je na tripu parádní počin, že?
Jasně, ale hlavně to není jenom o nás s Dvořkou, to jsou nuly celého týmu. Od útoku přes obranu až po nás. Kluci hodně blokovali střely, takže my jsme tam neměli skoro nic těžkého. Aspoň já, Dvořka tam měl nějaké vyložené šance. Ale sešlo se to hezky a jsme za to rádi.
Ale i vy jste musel tým podržet. Sedl vám zápas v Havířově?
Jo, já jsem takový, že dělám hodně rituálů. S Dvořkou jsme se o tom bavili a řekl mi, ať je přestanu dělat, že si tím akorát zaneprázdňuju hlavu. Tak jsem se na to vyprdnul, a hned nula! Takže Dvořkovi děkuju. Asi to pomohlo (usmívá se).
Foto: Filip Javůrek, mountfieldhk.cz
Povídejte, jaké rituály?
Vždycky před zápasem si dávám pomelo a přesnídávku. Na rozbruslení dělám všechno stejně, na rozcvičce všechno stejně, odpočítávám si všechna opakování…
…to pak musí být na hlavu větší nápor než ten samotný zápas, ne?
Ale když to zase uděláš všechno, tak jdeš do zápasu s úplně čistou hlavou. Gólmani, no. Jsme jiní (směje se).
Čím to vlastně podle vás je, že gólmani jsou jiní?
Ty jo, nevím. Asi protože mají největší zodpovědnost za tým. Když uděláš jednu chybu, dostaneš gól a hned se to odrazí na výsledku. Když uděláš chybu v útoku, tak většinou ne. Gólman je taková individualita v týmovém sportu.
To je pravda. Co vás vůbec vedlo k tomu, že budete gólman?
Taťka chytal taky. Já když jsem byl malý, tak jsem nejdřív hrál, ale to mě moc nebavilo. Tak jsem s hokejem skončil. Táta trénoval, takže jsem s ním stejně pořád chodil na zimák za klukama, a začalo mi to chybět, tak jsem se vrátil. Táta se mě zeptal, jestli nechci do brány, tak jsem řekl, že jo, a už jsem u toho zůstal. Bavilo mě to víc.
A nebyl to trochu šok, když na vás začaly létat puky?
Ne ne. Mně to nikdy nevadilo. Ale to je asi tím, že jak jsem byl ještě malý, tak jsem to tolik nevnímal. Navíc v dnešní době je vybavení už fakt na top úrovni.
Dovedete si představit chytat bez současných masek?
To asi vůbec ne. Když mi táta ukazoval fotky, co měli dřív na sobě, tak to jsem se musel smát.
Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej
S Danielem Dvořákem jste oba mezi pěti nejlepšími brankáři soutěže, i když je ta statistika trochu zkreslená oddělenými skupinami. Je to i dobrá vizitka pro Hradec, že s vámi gólmany pracují dobře?
Určitě. Pan Luňák s panem Horynou předvádějí dobrou práci, musím je pochválit. Vážíme si toho. Myslím, že i pro tým je super, když má dva vyrovnané gólmany. Trenérům vlastně může být jedno, kdo chytá. Ale hlavně Dvořka má úplně jiný styl než já, takže můžou nasadit brankáře podle toho, proti komu hrajeme.
Dan má spíš poziční styl, vy se víc hýbete…
Přesně tak. Já jsem takový rozlítaný a Dvořka se spíš nechá trefovat (směje se).
Jak spolu vycházíte? Už jste spolu ve dvojici celkem dlouho. Panuje mezi vámi nějaká rivalita?
Právě že Dvořka je asi nejlepší kolega, kterého jsem v životě měl. Jsme jak bráchové. Vždycky si přejeme navzájem, podporujeme se. A když se nedaří, jeden druhého povzbuzujeme.
Na začátku sezony jste laboroval se zraněným kotníkem, vracel jste se v říjnu. Jaké to bylo, naskočit do rozjetého vlaku?
Já jsem s klukama odjezdil i zápasy předtím, včetně přípravy. Byl jsem s nimi v šatně, takže jsem neztratil přehled o tom, co se v týmu děje. Myslím, že mi ta pauza i pomohla k tomu, že chytám celkem dobře. Docela jsem si odpočinul od hokeje.
V Hradci jste třetím rokem, přišel jste z Českých Budějovic. Jaké to bylo, stěhovat se v patnácti letech?
Už v mladším dorostu jsem jako prvoročák hostoval ve Žďáru. Pak jsem měl zůstat v Budějovicích, bylo domluvené, že tam budu jako druhoročák chytat stabilně. Jenže v klubu řekli, že se budu střídat s tím klukem, co tam chytal ligu. Tak jsme se s tátou rozhodli, že změníme klub. Pak jsem odchytal celou sezonu v Hradci jako jednička mladšího dorostu, takže mi to pomohlo.
Tím pádem nelitujete.
Vůbec ne. Hlavně jsem se osamostatnil, jsem od rodičů a sám na intru. Nelituju toho a udělal bych to znova.
Foto: Filip Javůrek, mountfieldhk.cz
Share on Facebook
