InzerujTEĎ

 
 
 

Kdy a kam

  • Oldies Goldies Párty s DJ Hobo

    pátek 29.3 22:00 - Hradní sklípek, Strakonice

  • Velikonoční farmářské trhy s ukázkami pletení z proutí

    pátek 29.3 9:00 - Drahkov

Zobrazit všechny události
 

Kouzelník, který trikem se zapečenou kartou uspěl v talentové soutěži

Michal Kohout v talentové soutěži Česko Slovensko má talent. , Autor: Archiv.

Michal Kohout v talentové soutěži Česko Slovensko má talent.     Autor: Archiv.

KATOVICE – Když bylo Michalovi Kohoutovi devět, zhlédl se v iluzích Davida Copperfielda. Svět kouzel ho natolik fascinoval, že začal doma provádět první pokusy. Dnes je mu třiadvacet a před publikem předvádí triky, nad kterými si kdekdo láme hlavu. Svým kouzlem s kartou zapečenou v croissantu si získal i přísného porotce Jaro Slávika v talentové soutěži Česko Slovensko má talent.

 

Slávik je pověstný tím, že nefandí kouzelníkům, takže o to větší úspěch Michal Kohout slavil. Jaké je zákulisí natáčení takového pořadu? A prozradil mladý kouzelník tajemství svých kouzel? Michal Kohout nám odpovídá v rozhovoru.

Co bylo pro malého kluka impulsem?
V té době frčel David Copperfield a toho jsem hltal. Začal jsem doma zkoušet triky třeba s ručníkem nebo s papírovým kapesníčkem a nutil maminku, aby mi dělala asistentku. Internet tehdy nebyl ještě v takovém rozkvětu, takže jsem čerpal z knížek. Pak jsem od mamky dostal k Vánocům první kouzelnickou sadu, myslím, že byla zrovna od českého kouzelníka Pavla Kožíška. A tak začalo moje kouzlení na veřejnosti – ve škole, v družině.

Trik s papírovým kapesníčkem?
Kapesník se roztrhá a zmuchlá se do dlaně. Když dlaň otevřu, je zase celý. Tohle dětské kouzlo pochopí každý. Jde o to, že mám v dlani už připravený neroztrhaný kapesník a za ten roztrhaný ho musím rychle prohodit.

Aha...
Víte, kouzlení je především o šikovnosti rukou. To je nejdůležitější. Ruce vás musí poslouchat, prsty musí být hbité. Třeba objevování karet v pravé ruce jsem intenzivně trénoval rok, v levé dokonce rok a půl. Začínající kouzelníky tohle často odradí. Nevydrží poctivě trénovat. Je to o pevné vůli a drilu. I když jsem seděl u počítače, pořád jsem v rukách žmoulal karty. Kdo si myslí, že nějaké kouzlo nakouká a předvede, je na omylu. Já nejdříve nové kouzlo ukážu mamince a přítelkyni. Ony už vědí, co sledovat. Pokud mi řeknou, že je kouzlo moc nápadné, vím, že s tím vystoupit ještě nemůžu a musím pilovat dál.

Zmínil jste, že vaším vzorem byl světově známý iluzionista David Copperfield. Podařilo se vám prokouknout všechna jeho kouzla nebo jste si někdy řekl: sakra, jak to ten chlap dělá?
Copperfield dělá velké iluze. Postupně, když do toho kouzelnického světa prostoupíte hlouběji, dokážete si všímat věcí, které divák nevnímá. Kouzelník Copperfieldova formátu odvádí pozornost i tím, že má spoustu krásných asistentek, které dělají show, a přitom dochází k různým záměnám. Takže jeho kouzla dokážu rozluštit.

Taky máte krásnou asistentku, která odvádí pozornost?
Nemám. A ani ji neplánuji. Moje přítelkyně není typ, který se rád předvádí na veřejnosti. Já miluji kontakt s diváky, takže ani nechci dělat velká show jako Copperfield. Nehledě na to, že je to velmi finančně náročné.

Řekněte příklad.
Třeba rekvizita, do níž vleze asistentka a bedna se rozřízne se napůl, stojí od sto tisíc do půl milionu.

Jak se vlastně takové kouzlo vymýšlí?
Tak to ne. Nikdy nikoho nekopíruji. Nové nápady čerpám z internetu. Ovšem z každého si vezmu jen malinkou část a obalím ji svou vlastní omáčkou. Při vymýšlení nových triků se mi osvědčilo jít do přírody. Přírodu miluju, to mě naučil tatínek. Chodím si tak po lese i tři hodiny a v hlavě mi šrotuje režie nového kouzla. Některá jdou zrealizovat rychle, příprava některých ale trvá i čtvrt roku.

Uspěla by v dnešní době stará pověstná kouzla s králíky v klobouku?
Určitě. Když k tomu vytvoříte tu správnou omáčku, prostě show.

To mi tedy řekněte, jak můžete vytáhnout z prázdného klobouku králíka...
Neřeknu. To je kouzelnické tajemství. Dřív jsem kouzlil s hrdličkami. Byla to show pro větší akce, třeba plesy. Ale už jsem od toho upustil.

Ulítly vám?
Neulítly... tohle číslo je prostě dost náročné. Tu hrdličku musíte vycvičit, trvá to rok.

Třikrát jste se zúčastnil soutěže Česko Slovensko má talent. Naposledy vloni. Vaše kouzlo s croissanty a zapečenými kartami ocenil dokonce i Járo Slávik, postrach soutěžících. Popíšete to?
Každý z porotců si vybral kartu. Pro Jaro Slávika jsem měl specialitu. Jím vybrané kartě jsem utrhl roh, který jsem spolkl. Ještě před začátkem kouzla dostal každý porotce na stůl croissant se zapečenou kartou. Nijak jsem s tím tedy nemohl manipulovat. Když pečivo roztrhli, našli v něm kartu, kterou si vybrali z paklu před zraky diváků. Jaro Slávik tam našel ten utržený roh, který přesně pasoval k vybrané kartě. V tomto kouzlu je spojeno víc efektů dohromady. Jednotlivé části do sebe musí zapadat a hlavně musí klapnout.

A co když to neklapne?
Stát se to může. Pak záleží na pohotovosti kouzelníka a jeho umění improvizovat. Většinou to jde zahrát do autu tak, že z původního kouzla udělám rychle jiné a nikdo nic nepozná. Horší je, když nechám diváka označit kartu a pak vytáhnu jinou. To už vím, že situaci nezachráním, nicméně je zase na šikovnosti kouzelníka, jak to převést do humoru a vybruslit z toho.

Měl jste strach, když jste přišel na řadu?
Ani ne. Vlastně jsem šel na jistotu, protože jsem v této soutěži byl už potřetí. Poprvé jsem si to osahal, podruhé jsem vsadil na mikromagii a vloni také. Většina kouzelníků do této talentové soutěže přicházela s velkými kouzly a ta porotu neoslovila. Je to celosvětový jev, protože když jsem na internetu sledoval soutěže v jiných zemích, také porota nijak nejásala. Mikromagie kupodivu vede.

Co to je? Například ty vaše croissanty se zapečenou kartou?
Ano, mikromagie je o tom, že vás má divák pod kontrolou, v tomto případě porota, která vše sledovala a hrála hlavní roli. Nemůžete dělat moc velké pohyby, vyndávat něco ze saka, něco schovávat... To vše je takhle zblízka vidět. Proto je to pro diváka víc nepochopitelné.

Jak vlastně taková velesoutěž funguje?
Musíte se přihlásit přes webové stránky. Uchazeče pak zvou na castingy, kdy probíhají takzvaná roztřiďovací kola. Ta se v televizi nevysílají. Castingy se většinou konají v budovách škol, kde v každé třídě jsou producenti a štáb a natáčejí váš příspěvek. Pak měsíc čekáte na telefonát, jestli vás vybrali nebo ne. Samozřejmě soutěž je show. Takže pro televizní vysílání vyberou úplný blbce, kteří se tam jdou ztrapnit, lidi, co talent opravdu mají, a třetí sorta jsou kouzelníci. Domnívám se, že kouzelníci vždycky do přenosů projdou, protože je Jaro Slávik nemá rád, tudíž se dají od něj očekávat zajímavé komentáře.

Byl jste ve velkém očekávání, jestli jste castingem prošel?
Nebyl. Mně totiž řekli hned na prvním castingu, že postupuji dál. Mám dojem, že jsme byli z těch stovek zájemců, co byli se mnou na castingu v Praze, jen tři, kteří prošli z fleku.

Divák v televizi sleduje ucelený, uhlazený dvouhodinový program. Ale tak to doopravdy asi není.
Když se natáčí přenos pro televizi, jsou soutěžící ve studiu od brzkého rána a mnohdy až do půlnoci, podle toho, kdy na ně přijde řada. Probíhají zkoušky, učí vás, kde jsou kamery, do které se dívat. Také se natáčejí medailonky v terénu. Je to dost psychicky a fyzicky náročné. Já měl štěstí, že jsem skončil ve tři hodiny odpoledne. A to jste celou dobu zavření v jedné místnosti, kde je třicet stupňů, a nesmíte ji opustit.

Panovala v té jedné místnosti velká nervozita nebo i rivalita?
Rivalita ani ne. A řekl bych, že ani nervozita. Já jsem tam tu atmosféru a náladu vnímal spíš jako přátelskou. Bavil jsem se s ostatními, vyměňovali jsme si zkušenosti, nejvíc času jsem propovídal s jedním žonglérem, vzájemně jsme si ukazovali připravené vystoupení. Tohle je jinak zakázané. Ti, kdo čekají, nesmí vidět, co se děje na pódiu.

Mají podle vás talentové soutěže další efekt pro ty, kteří se dostanou do finále? Mají trošku zametenou cestičku, když řeknou – byl jsem v Česko Slovensko má talent a líbil jsem se Slávikovi?
Určitě. Je to totiž reklama k nezaplacení. Já jsem ale do soutěže nešel s tím, abych vyhrál. Po tom jsem netoužil. Byla tam spousta opravdu talentovaných zpěváků, tanečníků, kouzelnictví je v tomto směru jiný obor. Pro mě, jak jsem uvedl, to byla skvělá reklama. Od toho roku 2014 mám nabídky na vystoupení permanentně. Zatím studuji vysokou školu, strojařinu, současně pracuji pro firmy, a podotýkám, že se kouzelničinou nechci živit, je to můj koníček.

Loňské kolo vyhrála teprve jedenáctiletá Nikoleta Šurinová, která všechny fascinovala svou bezprostřední hrou na bubny. Líbila se vám?
Tato malá slečna byla bezesporu úžasná, bylo vidět, že cítí hudbu, umí ji prožít. Jen na mě působila tak trochu namyšleně, bylo znát, že je sama na sebe pyšná. Každopádně si ale vítězství zasloužila. V superfinále s ní byla ještě nevidomá zpěvačka Růženka, zpívala operu. S tou jsem se osobně setkal už v tom roztřiďovacím kole v Praze a i ona stejně jako já prošla rovnou bez čekání. Když jsem ji slyšel zpívat, věděl jsem, že se do superfinále dostane.

Máte nějaký další sen?
Můj sen je jednoduchý a prostý. Chci kouzlením dělat lidem radost, aby se v danou chvíli odreagovali, odpočinuli si a bavili se se mnou.

Diskuse k článku - 4 příspěvky
 

Další zprávy z regionu

 
 

Diskuse ke článku

Zbývá znaků: 1200
 
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace