Premiérovým černochem, který prolomil barevnou bariéru v NHL, se stal v roce 1958 Kanaďan Willie O’Ree, jenž oblékal dres Bostonu. Diváci na něho pokřikovali: „Vrať se na jih!“ nebo „Jak to, že nesklízíš bavlnu?“ Vydržel to dvě sezony, během nichž odehrál 45 zápasů.
Willie O'Ree byl prvním hokejistou černé pleti, který se objevil v NHL. Bylo to v roce 1958 v dresu Bostonu Bruins. (Foto: Profimedia.cz)
První černý hokejista opustil NHL v roce 1961 a na dalšího hráče stejné barvy pleti si soutěž musela počkat dlouhých 13 let. Opět to byl Kanaďan a stejně jako jeho předchůdce Willie O’Ree hrál na křídle. Michael Marson strávil pět let ve Washingtonu a na závěr kariéry odehrál tři zápasy za Los Angeles. Celkem nasbíral v nejslavnější hokejové lize světa 196 startů a do statistik si zapsal 48 bodů (24+24).
Černí hokejoví pionýři
Marson svoje působení v NHL po letech zhodnotil v knize Cecila Harrise s názvem „Breaking the Ice: The Black Experience in Professional Hockey.“ Přiznal, že prakticky neustále slýchával z ochozů rasistické urážky a dostával nenávistné dopisy od „fanoušků.“ V jednom z nich se psalo: „Bruslíš na tenkém ledě, černý hochu. Každý negr, který si myslí, že patří do hry bílých chlapů, zemře.“
Třetí černoch v NHL oblékal stejně jako Marson dres Washingtonu. Bill Riley zvládl během pěti sezon odehrát 125 utkání a získat 56 bodů (28+28). Celkem se mezi roky 1958 až 1988 objevilo v NHL 15 černých hráčů. Jejich kariéry většinou nebyly moc dlouhé a mainstreamová média je naprosto ignorovala.
Dvojí prokletí jednoho hokejisty
Za pozornost stojí příběh Vala Jamese. Když mu bylo 14 let a poprvé nastoupil k utkání na kluzišti soupeře, uslyšel těsně před buly z hlediště výkřik: „Hej, negře, kdo ti řekl, že černí můžou hrát hokej?“ Tato slova, která zazněla jen rok poté, co se naučil bruslit, provázela Jamese během celé sportovní kariéry. Nemohl je dostat z hlavy. Nedokázal pochopit urážku od muže, kterého vůbec neznal a jemuž nic neprovedl.
Nakonec se naučil přijmout fakt, že na tom nic nezmění. Cokoli udělal, kdekoli hrál, vždycky byl pro posměváčky v ochozech „negrem“, „bubákem“ nebo „opicí.“
„Představte si to nejhorší, co vám někdo může říct. A pak si představte, že to slyšíte každé tři sekundy po dobu celých šedesáti minut, kdy se hraje zápas. Čtyřicet utkání ročně. Deset let. To je přesně to, co jsem zažil,“ říká James v knize „Black Ice: The Val James Story“ (Černý led: Příběh Vala Jamese), kterou napsal John Gallagher.
K hokeji přivedla Jamese náhoda. Jeho otec dělal nočního hlídače v Long Island Areně, kde strávil nejlepší dny svého dětství. Kromě toho, že pomáhal otci, chodil se dívat na zápasy dnes již zaniklého celku Long Island Ducks. A měl k dispozici něco, co neměl skoro žádný jiný černý kluk, který vyrůstal v 60. letech minulého století - brusle a ledovou plochu.
Bruslit se učil kolem půlnoci na prázdném kluzišti. Snažil se být rychlejší než rodinný dobrman Timber. Uvažoval, že pokud s ním zvládne držet krok, dokáže to i s těmi nejlepšími bruslaři na hřišti. Nebyl však připraven na to, co ho čekalo v hledišti.
Jeho „problém“ nebyl jen v tom, že byl černý. Pochopil to, když se přestěhoval do Midlandu, malého městečka severně od Toronta, kde hrál juniorskou soutěž.
„Byla to dvojitá pohroma. Byl jsem Američan, který dělal kanadský sport, a na to byli tehdy fanoušci hodně hákliví. A navíc jsem byl černý,“ konstatoval James. V týmu si sice získal přátele, ale daleko obtížnější bylo prolomit bariéru myšlenkových stereotypů mezi diváky.
„Podle nich jsme byli všichni gangsteři, kteří nosí zbraně a prodávají drogy. Chtěl jsem je přesvědčit, že to tak není, ale i přes tu největší snahu dělali všichni, že jsou hluší.“ A tak zatímco se jeho spoluhráči připravovali na hru, on se psychicky chystal na nenávistné urážky, které na jeho hlavu létaly z tribun.
Nic se nezměnilo ani po jeho návratu do Spojených států v roce 1978, když hrál v Northeastern Hockey League za Erie Blades. Lidé na něho mávali banány, házeli po něm kuřecí křídla, ukazovali transparenty s černochem, který má kost v nose, sukni z trávy a v ruce drží oštěp.
Nejtemnější okamžik kariéry
Zatímco na ledě si James uměl zjednat respekt, zjistil, že neexistuje žádný způsob, jak umlčet dav v hledišti. Když hrál s Buffalem v roce 1982 na ledě Bostonu, pustil se do křížku s Terrym O’Reillym, který dostal kvůli své zákeřné hře a zálibě v bitkách přezdívku Krvavý O’Reilly. James s ním svedl vyrovnaný souboj a dvakrát ho poslal k ledu.
Po utkání však zažil nejtemnější okamžik své hokejové kariéry. Rozlícený dav zablokoval autobus a desítky lidí požadovaly „vydání negra.“ Někdo hodil na autobus pivní láhev a roztříštil přední sklo. Přestože už byl tehdy James otrlý a urážkami zocelený chlap, nedokázal ovládnout emoce a po jeho tváři stékaly slzy.
Po sezoně v NHL skončil a do soutěže se vrátil o pět let později. Slavný trenér John Brophy si ho vytáhl do Toronta, kde však odehrál jen čtyři zápasy a měl za úkol hlavně chránit hvězdy týmu.
Když těsně před vypršením smlouvy požádal generálního manažera Gerryho McNamaru, zda by nemohli v klubu vyzkoušet jeho schopnosti i při hře, dostal James následující odpověď: „Jestli se jen pokusíš dotknout toho zkurveného puku, tak tě pohřbím tak hluboko, že už tě nikdy nikdo nenajde.“
Jak píše ve své autobiografii, velká část jeho vášně pro hokej zůstala tehdy v kanceláři šéfa klubu. Láska k tomuto sportu ho však navzdory rasistickým výlevům idiotů neopustila. Na otázku, zda by byl ochoten projít si tím vším – posměšky, urážkami, hrozbami a slzami – ještě jednou, byste od pětašedesátiletého muže slyšeli jednoduchou odpověď: „Z celého srdce bych do toho šel znovu.“