Houslový virtuos Miroslav Ambroš: Snažím se, aby se na koncertě stal zázrak

Loni v říjnu s ním účinkoval v monacké Opeře Garnier na koncertě pod záštitou Prince Alberta II. a letos je čeká například účinkování na festivalu Smetanova Litomyšl a vánoční turné se Štefanem Margitou. Ambrošovu kariéru výrazně ovlivnili profesoři Jiří Hnyk, Ivan Ženatý, Ivan Štraus a především Josef Suk.

Když mi bylo kolem deseti let, rozhodl jsem se začít seriózně věnovat hře na housle, protože když jsem s rodiči navštěvoval koncerty klasické hudby, nejvíce mě oslovil právě tento nástroj. Byla to takříkajíc láska na první poslech.

Ano, protože jsem si tento nástroj vybral sám. Nikdo mě do hry nenutil, naopak jsem si musel hraní na housle vydobýt. Přestože je maminka klavíristka, profesorka na hudebním gymnáziu a konzervatoři Jana Deyla v Praze, zpočátku nechtěla, abych nějakému nástroji propadl.

Věděla, že být hudebníkem je řehole, a spíše si představovala, že bych mohl být právník nebo lékař. Navzdory jejímu přání jsem ale na housle cvičil intenzivně a postupně jsem začal cítit, že jsou součástí mého života.

Když pak viděla mou vůli, stala se mou podporovatelkou. Jednou mi řekla, že když už jsem se rozhodl, je dobře, že věnuji hře na housle sto procent svého úsilí. V roce 1997 jsme se byli podívat na koncertě Josef Suk uvádí mladé talenty. Sledoval jsem hudebníky, kteří se na něj dostali přes složitý konkurz, a potom jsem mámě řekl, že za dva roky chci na tom koncertě v Rudolfinu hrát s Josefem Sukem také. A opravdu se mi to podařilo.

Začal jsem docházet na hudební gymnázium Jana Nerudy v Praze, kde jsem se dostal k profesoru Jiřímu Hnykovi a během následujících dvou let jsem udělal velký pokrok. Byla to tvrdá škola. S oblibou mi třeba dělal to, že otočil kolíky na mých houslích, čímž je rozladil a řekl mi: Běda, jak něco zahraješ falešně.

Hlavní devízou nebyla možnost chodit k němu na hodiny, ale zahrát si s ním. Byl vynikající učitel, přísný, občas netrpělivý. Ukázal mi třeba nějaký prstoklad, a když u mě do deseti vteřin nedošlo k jeho pochopení, říkal mi, že nejsem ten den moc bystrý.

Mohl jsem ale sledovat jeho mistrovství, vidět, jak tvoří tón, jak přistupuje k dílu, k instrumentaci. Ukázal mi, že interpretace klasických houslových děl nemůže být jen jejich bezduchým přehráním. V některých věcech byl zase jednoduše pragmatický. Říkal například, abych se moc nezúčastňoval mezinárodních kurzů. V tom jsem si dovolil ho ale neposlechnout, protože jsem chtěl získat zkušenosti i kontaktem s hudebníky odjinud. Suk tvrdil, že všechno je hlavně o tom, abych si svou hru natáčel, díval se do zrcadla a hrál v rytmu.

Hodně záleží na tom, jak housle při hře držíte a jak u toho vypadáte. To se trénuje u zrcadla. Říká se totiž, že devadesát procent lidí poslouchá hudbu i očima. Když jste při hře v přílišném předklonu a hrajete, jak s oblibou říkám, mravencům, nevypadá to elegantně.

Má to dopad i na zvuk. Jakmile se člověk takzvaně napruží a hraje ze vzpřímené pozice, má tón vycházející z nástroje mnohem lepší zvuk. Vím to z vlastní zkušenosti.

Myslím si, že to bylo důležité. Díky tomu, že jsem svého učitele v tomto neposlechl, měl jsem možnost v dalších letech spolupracovat na mistrovských kurzech v Kanadě, Nizozemí, Německu, Itálii a Švýcarsku s velikány, jakými jsou Pinchas Zukerman, Ruggiero Ricci, Ana Chumachenco, György Pauk, Pierre Amoyal a další. U Zukermana jsem byl v Kanadě pouze měsíc, ale z té spolupráce dodnes těžím. Ruggiero Ricci si mě zase osobně vyžádal na závěrečný koncert účastníků kurzu, což mě ve třinácti letech velmi potěšilo.

Vždycky jsem ve své práci vycházel ze školy Josefa Suka, ale spolupráce se světovými učiteli pro mě byla velmi přínosná.

Ani moc ne. Když mi bylo osmnáct let, vyhrál jsem Du Prix des Jeunes Talents Européens de Musique Classique v Marseille, ale později jsem už další větší nezkoušel. Spolupráce s Josefem Sukem mě natolik naplňovala, že jsem neměl potřebu se jich zúčastňovat. Právě on mi říkal, že soutěže jsou pro závodní koně, a že v nich stejně neustále opakujete podobný repertoár. Já je ze svého programu vypustil a soustředil jsem se jenom na koncertování.

Dnes vím, že jsem se kvůli tomu o několik příležitostí připravil. Současně ale podotýkám, že bych je za spolupráci s Mistrem Sukem nevyměnil.

Nerad sám sebe hodnotím, ale když si vezmu reakce lidí, říkají, že mám pěknou kantilénu. Hrál jsem skladbu, kterou Suk jako jedinou zkomponoval a věnoval mi ji. Je to Romance a složil ji pro svou manželku Marii. Když jsem ji zahrál profesoru Štrausovi, řekl mi, že by ji určitě takto podobně interpretoval i pan Suk. Byla to pro mě obrovská pocta.

Technicky nemám problém zahrát téměř cokoliv, ale zároveň tvrdím, že hudba má svůj opravdový význam tehdy, když se při interpretaci stane alespoň jednou zázrak. Snažím se, aby se během koncertu stal a nebyla to nuda. Musí to ale hlavně poznat posluchači. Když si ze skladby, kterou interpretuji, zapamatují jen jedinou část, budu to považovat za úspěch.

Velmi jsem si oblíbil Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, hlavně jeho ranou tvorbu. Ve třinácti letech složil první houslový koncert a ve čtrnácti dvojkoncert pro housle a klavír. Jsou to úžasné skladby a já si neustále říkám, jak je mohl napsat tak mladý člověk.

S mým Ambroš Ladies Orchestra budeme letos obě díla nahrávat na cédéčko, které vyjde u příležitosti dvoustého desátého výročí Mendelssohnova narození. Mám rád i koncerty Čajkovského, kterého jsem si mohl zahrát mimo jiné i pod taktovkou Jiřího Bělohlávka, Prokofjeva a další tvorbu z období romantismu a počátku dvacátého století.

Profesor Hnyk mi vždycky říkal, že nemůžu mít trému, protože tréma je nemoc. Můžu prý mít pouze rozechvění, jelikož předpokládá, že nejsem nemocný. Nejsem tedy trémista, ale přirozené napětí před koncerty mívám. Podle mě je důležité, protože by bez něho nedošlo ke zvýšení adrenalinu a koncertu by pak chyběla vášeň a energie.

Znám umělce, kteří nemají ani trému, ani rozechvění. Při koncertě pak mám ale pocit, že tam s námi vůbec nejsou. Já rozechvění mívám, a upřímně řečeno se na to vždy těším.