EVA FRANTINOVÁ

Předmluva ke knize DÁMSKÁ JÍZDA – Skupinový portrét jedné generace-negenerace českých básnířek, kterou vydalo nakladatelství KMEN

Je podzim 1975, vycházím z budovy konzervatoře. Je večer a já jdu ulicí Na rejdišti, na mou tvář hází světla pestíky plynových lamp. Jdu směrem k Malostranskému náměstí. Potom se stočím do podloubí, potom ujdu ještě pár kroků kolem hospody U Glaubiců. Je mi slavnostně, krok není krokem, ale jakýmsi letem a srdce se třepe nebo třepotá. V aktovce si nesu rukopis nových básní. Psala jsem je každý den a ne jednu! Básní každý týden jako máku. Mučivé otázky, která je dobrá a která z nich nestojí za nic, tyhle otázky si ještě nekladu. Ve všech mých básních něco je, něco v nich musí být, když z nich za chvíli bude číst Mirek Kovářík.

Je pondělí na podzim roku 1975 a já sestupuji po schodech do Rubínu. Pro někoho učiněná díra. Labyrint schodů do podzemí a bar a místnost – malé pódium – to všechno v černé barvě. Táta by řekl: „Nic k popukání se tady dít nebude!“ Ale i přes chmurný dojem z nasvíceného podia, kde recitátor Zeleného peří, Mirek Kovářík, spustil ono magické „píši vám Karino, a nevím, zda jste živa“, i přes verše o smrti, Rubínem zněl nejen falešný i nefalešný obdiv, zněly tu básně škvár i básně perly, zněla tu kytara Petra Bartůňka a písnička Taková malá petrolejka, která zazněla nejen v Rubínu a tolikrát, až nám připadala věčná, hrál tu i Pepa Nos – písničkář s celkem malým nosem, hráli mnozí další, kteří vypadli z mé paměti, s Mirkem Kováříkem recitovala často i éterická Lenka Machoninová (kterou za mnohá léta potkám na Francouzské ulici, poblíž které bydlela, a ona mi svěří, že žije v Itálii a jezdí s malým cirkusem, a také, že Ivánek, její syn, kterého jsem učila chvíli na malé čtvrťové housličky vystudoval dějiny umění), v Rubínu také občas ukápla slza a často cinkal smích. Sedím tu na židličce, takové, jaké jsou ve výletních letních restauracích, sedím tu někde v zadní řadě a přede mnou je les hlav, les těch, kteří také propadli poezii i povídkám.

Je tady stálá návštěvnice Zeleného peří Zorka Bláhová. Jedno Peří nevynechá. Zamilovala se do recitátora a prý se pokusila i o skok z balkonu. Jednou, později, mne pozve k sobě domů, do činžáku Na Kavalírce a balkon mi ukáže. Je tu kluk, který s taškou naditou rukopisy dojíždí až z Ústí nad Labem, má rozpukané rty a vypráví nám cosi neznámého – cosi o drogách, cosi, že to zkusil, cosi o nepovedeném životě sirotka z děcáku. Aktovku má z pravé kůže a pěkně ošoupanou. Je tu i kluk, kterého Mirek Kovářík představuje: „Tohle je gymnazista Jan Borna, má rád divadlo a něco vám přečtu z jeho básní…“, plavovlasý kluk, budoucí režisér… a vedle něho sedí Jan Badalec, také gymnazista, který své básničky píše na pražské zdi. O několik řad přede mnou sedí Jiřina Axmanová. Její hlas má krásnou jakoby přidušenou barvu. Zdravotní sestra z Podolí, z Ústavu pro péči o matku a dítě – její básně jsou plné soucitu. Jiřina Axmanová často vypráví nejen o synovi Petrovi, který se učí na housle v břevnovské hudebce, ale i o rodných Lovčicích na Moravě, odkud je také Mirek Vízdal, prozaik.

Budeme se spolu s Jiřinou a ještě další Jiřinou, Jiřinou Zelenou alias Gabrielou Veinerovou, která pracuje na Strahově, v Památníku národního písemnictví, kde brzo začnou večery mladých autorů – ve spolupráci s Klubem mladých autorů při Svazu českých spisovatelů – scházet nejen v Památníku. Tady nás ale bude recitovat Miroslav Zounar, nebo to zkusíme sami a nad mými lokty se bude trémou třást stolek. Už mne vyvolal Mirek Zounar, už jdu sálem v dlouhé černé sukni a v blůze s rozevlátými krátkými rukávy na pódium a začínám číst „miláčku dej mi černou tmu, modravá rána, která smutek jasní“. Je tu i ten, pro kterého jsem tyhle verše napsala. Sedí v poslední řadě u dveří. Cvakne fotoaparát, fotka půjde do archivu. Jak ráda bych ji dnes viděla.

Jiřina Zelená byla z Kladna a měla o dost staršího manžela, do práce v Památníku písemnictví na Strahov dojížděla. A psala takové ty ženské básničky, člověk se někdy až rozplakal. Některé její básničky uveřejněné v Dílně Literárního měsíčníku se mi moc líbily. Vydala knížku básní s krásným názvem Okna do zahrady. A tak se mi pod kůži dostaly verše: „Básni uchycená mezi pěti dráty / Básni v níž jednou sama zuhelnatím / Jsou haldy u černého moře / Jako černé uhelnaté hoře / nebo pražce rozchodnic / a kroky mého táty…“ anebo: „Chtěla bych napsat báseň / čistou jak z lomu kámen / Chtěla bych jenom říci / že nestačí mi slova / jak hořce milujícím / kteří jsou bez domova.“ Do Rubínu Jiřina Zelená co já vím nechodila, a myslím, že i kdyby bydlela v Praze, nechodila by stejně, její svět byl kolem pražské Lorety, Rubín nebyl „šálek jejího čaje“, černá díra plná mladých bohémů s vlasy pohozenými jen tak, na stranu…

Zuzana Trojanová bydlela tuším nedaleko Orionky. Nedokončila gymnázium – vdala se, měla dítě, a živila se mytím laboratorního skla. V Rubínu ji přezdívali „džínová máma“, to podle oběžníku s jejími básničkami v džínových deskách… Zemřela mladá a tragicky – v červnu 1979. Při cestě z Polska, kam jela za papežem, stala se obětí havárie. Vidím, jak spolu jdeme jedno jaro Hradešínskou ulicí, cítím, s jakým rozechvěním čtu v její prvotině Hoře z nerozumu: „Sakra, / někde to už musí být to, / co přinese klid / Znovuzrození v každém probuzení, / kožíšek trávy na víčkách, / věčně zamilovaná písnička / Zpívám si jinou! / Jak řeka mi roky po vteřinách plynou, / splývají do vln, / a jak se houpám, / vidím svůj svět / modrat a růžovět / Jen mi neumři poslední básničko!“ Vidím Zuzanu na Šrámkově Písku v rozhovoru s Jaroslavem Čejkou. Čejka patřil mezi tehdejší třicátníky, z jeho básní si pamatuji verš „přijedu za tebou metrem“. Nikdy jsem ho neviděla v Rubínu, Viole, ani v Michalské.

V Klubu Michalská se také četly básně a povídky, tady večery uváděl Jirka Tušl z rádia. Jednou přečetl v Mikropoetickém fóru moji básničku. Nevěděla jsem o tom a lidé mi pak říkali: „Slyšeli jsme tě, včera…“ Ohromně mne to povzbudilo. Ta básnička se jmenovala Devítiverší.

V Michalské jsem poznala Marušku Smrčkovou, studentku střední zdravotnické školy v Belgické ulici na Vinohradech. Maruška bydlela v Roztokách u Prahy, tam, kde se občas také recitovalo na Maxmiliánce. Maruška psala takové pohádkové básničky. Možná právě v Michalské se seznámila s budoucím manželem Mirkem. Mirek Huptych tehdy pracoval v pitevně.

Jana Pohanková… Ta se přátelila s Jiřinou Axmanovou, dokonce spolu psaly rozhlasové hry, spolupracovaly s Rudolfem Matysem z rádia a s těmi hrami i soutěžily… Jana Pohanková, které jsem si vážila, byla dáma s chladným pohledem a vznešenou chůzí. Bydlela jeden čas v Říčanech u Prahy a já za ní jednou byla na kole Favorit – jela jsem z chaty v Mirošovicích. Vím, že se jí v Říčanech nelíbilo, i když měla hezký sídlištní byt. Vydala knížku v nakladatelství Československý spisovatel. Nebo několik sbírek? Názvy si nepamatuji a to je špatné. Nikdy jsem ji neviděla v Rubínu ani v Michalské. Spolu s Jiřinou Axmanovou i Jiřinou Zelenou byly o dost starší než já, byla to skoro jiná generace.

Jednou ke mně ve Viole přistoupila blondýnka se sportovním účesem: „Jsem ráda, že vás poznávám, já jsem Eva Hrubá.“ Tak jsem poznala nymburskou autorku básní, autorku i herečku, i režisérku. A sportovkyni. Dost jsme se stýkaly. Pojily nás i sportovní zájmy – láska k moři i horám. Na chalupě v Jizerských horách četla mi Eva Hrubá svoji sbírku Klopýtání – kardiogram blázna, četla a pak mi vyprávěla o kanoistice, dělala ji závodně, jenže pak přišla nemoc jater. „Víš, že jsem Josefa Peterku naučila jíst banány?“ svěřila mi. Za básníkem chodila prý do nemocnice – trpěl stejnou chorobou. Peterka jeden čas pracoval v redakci Mladého světa a dával tam básničky, i přesto mi připadal jako hradní pán. V sametovém obleku. Hrabě s perem v ruce. Nesmírně vzdělaný kritik. Jednou jeho sbírkou se v mé paměti prohánějí vlci.

Josef Peterka měl ve své kanceláři na Národní třídě k ruce úřednici Jarmilu Kadlecovou. Bydlela v Uhříněvsi, v malém domku, kde mi jednou ukazovala vysoké vojenské boty po svém manželovi, který byl vojákem, vysoké kožené jezdecké černé boty vytáhla ze skříně… Znala dobře Martu Horelovou z nakladatelství Čs. spisovatel, kterou já znala jen od vidění, prý to ale byla prima ženská, která nezkazila žádnou legraci, a každý ji měl rád a to stačí … Jarmila se starala také o Klub mladých autorů, to byli ti autoři, kteří neměli tři vydané knížky. Tři vydané – to byla podmínka pro vstup do Svazu spisovatelů. Jarmilu Kadlecovou mám doma na jednom diapozitivu – je na něm ona, Jaromír Tomeček, Vladimír Klevis, Karel Sýs a jedna mně neznámá dáma. Všichni stojí před obchodním domem Prior v Prostějově.

S Jarmilou jsem byla na Wolkerově Poliance v Tatrách. Myslím, že to byl rok 1977. Fotografovala jsem tu Lenku Chytilovou, básnířku z východních Čech. Její básně mi byly strašně vzdálené a učené, jenže za tou učeností viselo prázdno. Alespoň pro mne viselo. Prázdno jako těžký boxerský pytel.

V Tatrách jsem také prvně viděla Vojtecha Mihálika, chodil tu se svou suitou slovenských básnířek, mladých básnířek, které měly za sebou už „hafo“ knížek; zdálo se mi, že na Slovensku jde vydávání o moc lépe než u nás, když jsem ty knihy četla, nezachytilo se ve mně jediné jméno. „Kto chce krásnou ženu mať, musí zarecitovať,“ pronesl Mihálik na výletě ve Ždiaru a zatnul sekyrku do špalku. Milovala jsem jeho sbírku Trinásta komnata a v ní příběh s vlakem i telefonem. Vždycky si na Mihálikův vlak vzpomenu, když jedu kolem Kolína; Mihálik v básni o vlaku napsal: „to samé jsem si myslel ještě za Kolínem…“ Ale ve Ždiaru jsem básníka viděla „naživo“.

Pilo se. Jan Pilař nás učil: „To musíš takhle, skleničku v ústech obrátit až na čípek…“ Já to zkusila na lačný žaludek, já, která nikdy před tím nepila než kávu a čaj. Ze všeho mne dostávala básnířka Blanka Albrechtová. Dobračka a výborná máma. Hotelová postel se mnou jezdila sem a tam, Blanka mi přikládala na hlavu obklady. To byl hrůzný zážitek.

Nevím, co se stalo s Blankou. Kdysi jsme se domlouvaly, že spolu pojedeme na tři týdny do bulharského Domu spisovatelů do Varny, ale sešlo z toho. Také jsme plánovaly: „Jednou si koupíme křišťálovou kouli a založíme malou věštírnu…“ Blanka byla odjakživa tak trochu čarodějka, zajímaly ji věci mezi nebem a zemí a stejně tak věci pozemské. Když nastoupila na místo redaktorky v Jiskře Rychnovska, dostala přezdívku „gulášová princezna“ – zatímco tiskaři sázeli její články, Blanka uvařila pro všechny členy redakce výborný guláš… Kluci jí pak vytiskli i svatební oznámení. A z Vamberka psala reportáže z Masny posilněna šunkou i salámy nejvyšší kvality.

Jak žije Blanka? Povoláním učitelka od Hradce Králové. Psala básničky – takové ťuk sem ťuk tam, hříčky, které se rýmovaly nebo i ne… Patřila ke kruhu kolem básníka Vladimíra Brandejse. Stejně jako Libuška Mikysková.

Libuška psala básničky a párkrát byla i u nás doma. Maminka ji hostila kremrolemi a ona povídala o studiu na „fildě“ a básničkách, které jí tiskli v nějakém almanachu. Jednou jsem ji poslala na výzvědy do redakce Tvorby, za Karlem Sýsem, a ona si vzala bílou nadýchanou krajkovou blůzičku. Co měla vyzvědět už nevím, stejně by nic nepomohlo. Osud nemůžeme zvrátit. Po letech jsme po Libušce pátrali. Šli jsme na úřad v Letohradě, odkud Libuška údajně pocházela. Na dvorku před úřadem se v parném létě proháněl pod pumpou nahý chlapec. Cákal kolem sebe. „Je to tkadlena nebo kuchařka, máme tu v okolí dvě toho jména…,“ řekla nám úřednice na místním úřadě. „Ne, ona má přece filosofickou fakultu!“ Libušku jsme nakonec vypátrali. Bydlí v jihočeském Kájově. Psala jsem jí, jednou odpověděla, ale už se neozvala. Teď se jmenuje Semecká.

Lubora Falteiska, který psal povídky, jsem prvně viděla na soutěži Rychnov. Dostala jsem tam diplom za básně a vyhlášení bylo na nějaké horské chatě v Orlických horách. Byl tam i Vladimír Brandejs. Vybavují se mi zelené skvrny krajiny, Orlické hory, slyším i zprávu, která mne dostihla o mnoho let později: Vladimír Brandejs nežije…

V životě jsem viděla pohřeb jediného básníka. Vladimíra Holana. Milovala jsem jeho básně, které jsem se v určitém období snažila i napodobovat. Tak dalece, že jsem do dopisu kamarádovi z konzervatoře, tanečníkovi Robertu Kohelovi, který měl kamaráda, s nímž byl na vojně – a právě on se zabýval recitací a poezií –, opsala báseň o vejmutovce a podepsala se pod ni! Zakrátko mi Robertův kamarád odpověděl: „To je přece Holan!“ Ta a ta sbírka, ta a ta stránka… Dodnes se za to stydím.

Na Holanově pohřbu jsem – schoulenou za jedním sloupem smuteční síně – spatřila mladou dívku. Krásný cop hustých vlasů jí splýval na záda. Jako by se i on zařadil mezi verše: „Vzal jsi mne za ruku / Nebe se zachvělo / Bez křídel vzlétáme / blankytnou plání / Ikaros zmrtvýchvstal / dnes v naší touze… Už se k nám vzpíná zem / hřbety svých pohoří – / v kamenných hřívách sen / dunících stád / ohnivých hřebců / co z lůna žhavého / kdys dávno cestu / na svět si otevřely…“ Zázračné dítě Markéta Procházková. Její hvězda zářila na literárním nebi stejně jako kdysi hvězdička malého houslisty Pepy Bartoně.

Znáte Pepu Bartoně? Na konci smutečního obřadu se kolem mne mihl neznámý kluk v černém a do rukou mi vtiskl báseň, kopírák s básní, kterou napsal a nepodepsal. „Za Holana!“ skoro vykřikl, stiskl mi ruku a zmizel v tramvaji.

Dost autorů mé generace si pamatuji jen podle adres.

Jana Rathouská, básnířka tklivých veršů, které se většinou rýmovaly, básnířka, která vypadala jako dobrá máma a určitě jí byla, bydlela v Benátkách nad Jizerou.

Vladimír Korčák, nadějný mladý básník, který napsal zajímavou prvotinu Nelze čekat, bydlel nedaleko ode mne v Polské ulici na Vinohradech. Stýkal se také s překladatelem Ivo Vasiljevem a všichni spolu jsme přebásnili něco vietnamských a korejských básniček. Vladimír Korčák už nežije. Jako by si názvem své knížky předpověděl budoucnost…

František Talián, Jiří Kukaň, Zdeněk Rieger – jména, ke kterým nedokáži nic přiřadit, ale ráda jsem je četla v Dílně Literárního měsíčníku.

Marcela Chmarová, milovnice koní, která mi u stolku na jakémsi semináři pro mladé na Dobříši radí „Musíš rodit, rodit jako ty koně, pak ta tvorba bude ještě lepší…“ žila v Lubenci.

Marta Gärtnerová byla z Mostu a jednou jsme se potkaly i v Domově spisovatelů ve Vysokých Tatrách. Moc ráda chodila k Jamskému plesu.

Plzeňská básnířka Jaroslava Málková, o které umím říci: prima holka uprostřed prima básní s prima plzeňským zpěvavým přízvukem.

Marie Kafková – jemnou blondýnku, autorku Tichých rojů vidím dosud na sezení oceněných autorů mladofrontovní soutěže Mládí dneška v roce 1975, prohodíme spolu jen pár vět, vět, které se týkají spíše práce než tvorby – tak se ve mně uchytí natrvalo exotický název Exico, podnik, ve kterém básnířka pracuje – a Marie z mé paměti už nikdy neuteče.

Eva Brixi, která se jmenovala jako známý hudební skladatel a na tváři měla roztomilou pihu, Eva novinářka s básnickým srdcem, která dojížděla do Prahy pro mne z Odnikud. Snad z Kladna? Pracovala v novinách a studovala žurnalistiku.

Naděžda Slunská – jméno, které mne zasáhlo uprostřed redakce, kde za stolem seděl redaktor Jiří Binek, bylo to nedlouho po vydání mé prvotiny v nakladatelství Mladá fronta a osud nechtěl, abych básnířku s tak krásným jménem někdy spatřila. Kde je konec Naděždy Slunské?

Slunce, to pravé italské, sálalo i z pohlednic, které mi posílala spolu s básničkami až z Milána Jitka Badoučková; hltala jsem nejen krásné dopisní známky, ale také Jitčiny verše, které jsem znala i z Dílny Literárního měsíčníku. Třeba Prodavače na italské pláži, toho „pro kterého noc trhá šek z hvězdného notýsku…“, a vůbec Itálii, která mi učarovala poprvé ve dvanácti letech, Itálii, kde podle Jitky tak „křehce kvetou citróny“. Chtěla jsem žít také na jihu, žít jen tam na jihu, odkud se Jitka nakonec vrátila a žije na Šumavě.

Marie Štemberková – její básně byly plné humoru, některé jsem uměla zpaměti, vyšla jí prvotina Sestřenka ironie ve stejné mladofrontovní edici jako mně, a já často Marii navštěvovala v její kanceláři v Celetné ulici… Milovala stejně jako já Paříž: „Poezie poleť se mnou do Paříže! / Do pasu zapíšu si tě / jako spolucestující dítě / do patnácti let / Bez bázně svěř se aerodynamickým tvarům / až uvidíš od letadla odlepovati se Prahu / Za trochu té závrati odměna zaručená: zámky na Loiře Montmartre a Seina…“ A její srdce bylo – stejné tvoje jako moje: „Dvougarsoniéra s dvěma předsíněmi…“

Věra Nosková. Její básničky se mi líbily, třeba Déšť: „Kdopak mi modrou vydýchal / že zbyla rez / Jdou čihaři krysaři a lovci / sklo vlaje / město se skrývá v korálkových závěsech.“ Básničky mi Věra četla často ve svém bytě v Lublaňské ulici, já z Máchové jsem to k ní měla skok. Vyprávěla mi o rodných Strakonicích, a jak to chodí na maloměstě, vyprávěla o Stanislavu Zedníčkovi z Hlinska, o básníkovi, který měl byt jeden labyrint a v něm se proháněli papoušci, byt plný knížek poezie, vyprávěla mi i to, že Zedníček pracoval v nakladatelství Československý spisovatel, vyprávěla mi o Jiřím Žáčkovi, kterého znala lépe než já. Utěšovala mne v lásce: „Holka, když jsem podruhé rodila, já myslela, že rodím střepy, ten kluk měl snad pět kilo!“ Až na Déšť nevybavím si jedinou báseň Věry Noskové, ale sbírku vydala. Chodila často v černém. Černá byla v módě.

„Nadechni se a leť, to je nejlepší Sýsova sbírka!“, oznámila mi jednou Jana Pohanková a vztyčila palec směrem nahoru. Knížka vyšla s Lhotákovými ilustracemi. Nezapomenu, jak jedno léto recitovali v rozhlase: „Takovou dívku jsem také znal, taková dívka mi také mávala, podle toho jak se otáčel dvojlomný hranol prázdnin.“ Ač ten letní den bylo bezvětří, foukal do mne zvláštní smutek, takový, jaký vás ovane nad skutečnou poezií.

To se ještě recitovalo v rozhlase a básně jsme posílali na adresu Rudolfa Matyse. Chodilo se také za Vlastimilem Maršíčkem do Bulharského kulturního střediska a tady jeden malíř tuší načrtl můj portrét. O čem jsme mluvili už nevím, rozhovory zapadly mezi hrnky z keramiky, mezi orientální koberečky – ale je to důležité?

Psala jsem dopis Vilému Závadovi a skákala až ke stropu, když mi odpověděl. Prý mám pokračovat a pracovat dál.

Také se soutěžilo. Bieblovy Louny. Mládí dneška. Generace – ostravská soutěž, kde vítězila básnířka s romantickým jménem, jménem, které jsem si často opakovala nahlas – Lydie Romanská.

Diplomy leží na dně skříně, ale cennější než ta ocenění byla naše setkávání. Diskuse nebo i mlčení s Evou Hrubou, diskuse pod tatranskými štíty, na balkoně Domova českých spisovatelů ve Smokovci, kam se už léta nejezdí a dům zeje prázdnotou, nebo v koši u moře, diskuse nad obřím ovocným pohárem na Smědavě, když jsme opřely o chatu běžky, nebo když jsme přikládaly do piliňáků a Eva Hrubá četla své scénáře, chvíle, kdy za Evou přijíždí přítel Zdeněk a recituje nám zpaměti verše od Dačického, chvíle, kdy jsem psala báseň o krokusech, chvíle na návštěvě u jejího bratra Vaška na zámku Štiřín, kde brácha zvedá před námi těžkou činku a my žasnem…

Děda mou první otištěnou básničku nosil v kapse saka po pražském Braníku i Jablonci, dokud se nerozpadla.

Mé profesorce houslí, Marii Voldanové a jejímu manželovi Bedřichu Voldanovi jsem recitovala svou báseň do magnetofonu Sony. Tehdy mít magnetofon Sony, to bylo něco. Recitovala jsem třesoucím se hlasem na zahradě jejich chalupy v Dehtárech číslo 5 báseň ze své prvotiny, Slinu nad plamenem. Na recitaci a vystupování, na to já nikdy nebyla. Jako kdybych dělala zkoušku. Adresa chalupy zněla: Dehtáry č. 5, Lesnov u Českého Dubu, pošta Všelibice. Už to byla lepší báseň než ta má. Cítila jsem při recitaci – manželé Voldanovi, tihle dva, kteří houslím obětovali život, ti, kteří snili o světových pódiích a recitálech, tiše závidí. Tatínek byl pyšný. Jak seděl, přehodil si nohu přes nohu, zamyšleně kouřil… na co myslel v tu chvíli? Pak jsem si půjčila kolo a jela letní krajinou. Jak jsem míjela stromy – byly to jabloně – uvědomila jsem si: hudbu opouštím!

Potom jsem – už z Vraného nad Vltavou, kde jsem se zotavovala u dobré paní Janouškové, maminčiny spolupracovnice a kamarádky, z operace žlučníku, odtud, kde jsem čas trávila tím, že jsem chodila podél řeky a recitovala zpaměti Hrubínovu Romanci pro křídlovku, napsala dopis do Tvorby. Do něho jsem inkoustovým perem opsala nejen své básně, ale i Sýsovu básničku věnovanou Hrubínovi, tu, v které píše „kosmický šum ruší nouzové volání a cesta je daleká…“ Zanedlouho mi od básníka přišel dopis: „Jednu báseň otiskneme… nechcete se stavit?“ Líbala jsem obálku s dopisem a obíhala s ní chodbu konzervatoře: „Víte, kdo mi píše, znáte to jméno?“ Ptala jsem se i češtináře, pana profesora Vlčka, ten ale znal spíše starší generaci básníků, třeba Vítězslava Nezvala. Maminka sjednala schůzku telefonem. A tak jsem šla. Jsou dny osudové a dny, v kterých se zdánlivě neděje vůbec nic. Tenhle byl pro mne osudový. Den, kdy se všechno začalo. Na jeho sklonku, to podzimní odpoledne, jsem letěla do knihovny a tam hltala Pootevřeného anděla. Kniha měla šedou obálku. Byla jsem zachráněna nebo ztracena? Od obojího trochu.

Ještě jsem netušila smutek, který přijde v souvislosti s touto knihou. Nejsou v ní básnířky (třeba Jiřina Salaquardová, Lenka Chytilová, Michaela Pánková, Svatava Antošová, Alena Vávrová, Světlana Burianová…), které neprošly shodou náhod mým životem, které o něj jen tak škrtly, a já si netroufám o nich psát stylem, který jsem pro knihu zvolila. A i tak mohlo v knize být i více autorek – kolik z nich se chtělo ztratit, zakopat vlastní poezii i život, kolik z nich „necítilo naléhavost být v knize“, kolik z nich hlídalo právě vnoučata – jako by byly Babičky Boženy Němcové, kolik z nich bylo nemocných – jako by Heine nepsal na svém žíněném loži, kolik jich za psaním udělalo tlustou čáru, takovou, která jim asi bránila v účasti na portrétu v téhle knize, kolik z nich tvrdilo, že už nic nemá cenu…

Možná se není co divit a je otázka – zda nemají i pravdu… a i kdyby měly, vyhynou snad básníci? Žili jsme všichni v době, kdy básník něco znamenal – i v nemilosti.

Mrzelo mne odmítnutí Jiřiny Axmanové, Jiřiny Zelené, která tak krásně vypráví do telefonu o literatuře – a mohla, ale nechtěla vyprávět i v téhle knize, a bylo by to cenné vyprávění nejen o jejích začátcích, kdy jako dítě seděla mamince na klíně a maminka hrála na klavír operní melodie – stejné jako moje maminka, mohla vyprávět i o svém prvním kladenském „učiteli básní“ ze závodního časopisu, ale také o Vilému Závadovi, kterého se ptala „a proč jsou ty moje básničky tak smutné?“ a on jí odpovídal „a ty Jiřinko nevíš, že smutek je základní polohou básníka?“, o Ladislavu Fuchsovi, který ji těšil po smrti tatínka „neplač, copak je jenom tenhle svět?“, mrzelo mne „ne“ Jany Pohankové, Jany Rathouské, Marušky Smrčkové – opravdu to pro ně byla nedůležitá doba, doba v níž psaly, chodily do Rubínu, přely se o básničku uprostřed noční Prahy, nebo jen pouhý verš, seděly s nohama zkříženýma třeba i v bytě Jiřiny Axmanové – a až do rána si četly? Často jsme se na večírcích u Jiřiny Axmanové takhle přeli: „Co je nejvýš? Poezie, hudba, malířství… Poezie stojí nejvýše – obsahuje v sobě hudbu i malířství. A také sochařinu a fotografii! Slovo je úžasný materiál, můžeš ho hníst, míchat s jinými slovy a významy, můžeš ho i vymýšlet, přehazovat si ho z ruky do ruky, strefovat se jím do koše všech svých vteřin na světě. Nádherný sport pro samotáře s limitovanou edicí bankovek v kapse! Stojí to jen papír a tužku. Hřiště máš všude kolem. Hřiště může být les, hřiště může být kavárna nebo deska pianina. Je to hra, z které má možná největší potěšení samotný hráč, hra, o které nikdy nevíš, jak a kdy skončí, hra, kterou kritici marně vykládají – ale proč jí rozumět?“

Opravdu to byla nicotná doba, v které jsme se vyhlížely nedočkavě na ulicích: Máš něco nového? Přečti! Hned! Ulice neměly reklamy… Doba se změnila. Vynořily se z ní otázky – a kdo to zaplatí, kdo to bude číst, kdo je na nás dnes zvědavý, kdo vůbec čte poezii, jaké místo a váhu má dnes poezie, otázky dříve nepochopitelné, otázky, které nás od sebe i vzdalují. Ale na druhou stranu – na mé vyzvání o příspěvek do této knihy mi odpověděla po mnoha letech spolužačka.

Potkaly jsme se v roce 1970 v lavici přípravky konzervatoře pro mladé hudebníky. Ani jedna jsme ještě tehdy nevěděly, že někdy začneme psát. Yveta Tausingerová hrála na klavír u paní profesorky Erničky Grünfeldové, profesorky, která svým žákům říkávala „Ty dobytečku, zítra přijdeš do bytečku a budeš to umět“, profesorky, která vždy chodívala s pověstnou hůlčičkou – deštníkem, a v pověstné rádiovce po chodbách školy, profesorky, která je spoluautorkou známé klavírní školy. Yvetinu ruku jsem vídávala a dosud vídám vyfocenou na jedné ze stránek téhle školy – návod na správné držení ruky… Yveta měla ruku malou, dětskou, co s ní ale všechno dovedla zahrát! Obdivovali jsme její „kousky“ na klaviatuře až do doby, než mne jedno září zastihla zpráva, že Yveta s rodiči emigrovala… Byl konec našich toulek do Maislovy ulice, kolem nábřeží, konec mého vyprovázení Yvety do ulice Na dolinách, do bytu, kde musela pod dohledem otce cvičit a zase cvičit… Naučila mne správně vyslovovat jméno Mozart, nikoliv se zet, ale s céčkem, udivovala nás zněním svého jména ve francouzštině: Yvet Tosanžér, udivila nás zahráním Smetanovy Vzpomínky v televizním pořadu Vlaštovka… Poezii mi začala posílat před lety, mailem.

A moc příjemně mne překvapil vstřícný postoj dcery básnířky Marie Kafkové, která byla záměrem „shromáždit v knize“ ty autorky, které sice nebyly generací, ale všelijak prolétaly mým literárním i lidským životem, nadšena…