Spisovatelka
Denemarková: Nejsme jen kolečkem v systému arogantní moci

Spisovatelce Radce Denemarkové vyšel nový román Hodiny z olova, který pokřtila 9. ledna 2019 v pražské Galerii Lucerna. Při této příležitosti poskytla literátka on-line deníku TÝDEN.CZ rozhovor o svém díle, pobytech v Číně, Evropanech i o občanských a morálních dilematech.

Vaše kniha má netradiční přebal, na kterém dominuje kaligrafický čínský znak. Dále je pak na obálce sedící straka. Jaký to má význam? A souvisí to s vaším příběhem?

Kaligrafické znaky, které jsou uvnitř knihy, ukazují, že existují pojmy, pro které nemáme adekvátní překlad. Překládají se po staletí různým způsobem - ctnost, integrita, duše mimo tělo, duše v těle a podobně - a odrážejí mentalitu čínského prostoru. Do románu Hodiny z olova prorostla všechna důležitá témata naší doby, je to text bilanční. V globalizovaném světě všechno souvisí se vším, nikdo neunikne.

Znaky na obalu knihy znamenají smrt a život. A na zadní straně je v čínštině citát z Konfucia: Spěje-li stát či rodina k prosperitě, musejí tu být nějaká příznivá znamení. Spěje-li stát či rodina k záhubě, musejí tu být nějaká neblahá znamení. Kniha propátrává provokativní "znamení", která visí ve vzduchu, je o chorobách naší doby. I vrány černé hrají důležitou roli - jde o metaforu nejen pro tajné čínské služby. Vrány černé a straka modrá spolu bojují.

Dílo jste psala pět let, také během vašich pobytů v Číně. Jaký byl váš pracovní proces?

Každé téma si vyžádá vlastní jazyk a kompozici. Navíc miluji češtinu, která ještě neukázala, co všechno umí. Psala jsem o Číně, ale je to především o nás, Evropanech. Každému tématu dávám ve svých románech vlastní nový jazyk, což si každé téma zasluhuje. Psaní je boj o jazyk. Na první pohled je to jazyk jednoduchý, ve skutečnosti rafinovaný, komplikovaný. Tak jako kaligrafie. Jako bych tuto knihu nepsala, ale malovala kaligrafickým štětcem. V Číně jsem se během několik let dostala pod lživý povrch, získávala důvěru, spřátelila se s tamními disidenty a prodírala se k pravdě, jakkoliv bolestné.

Tím, že jsem cestovala po Číně, poznala jsem její různé tváře - včetně nových podob brutality, policejního státu, kontroly, diktatury. Pak jsem se vracela do Evropy, kde sílily hlasy primitivních populistů, a v Čechách linie česko-čínských přátelských vztahů, která znamená, že jsme jejich satelitním státem. Všichni skrytě obdivují jen hospodářský růst a ekonomický pragmatismus, protože demokracii zredukovali na byznys.

Tvrdí se, že Čína je harmonická, stabilizovaná společnost. Ve skutečnosti jde o brutální policejní stát. A já jsem se rozhodla, že pravdu prosvětlím románovou formou. Popíšu, co se děje, v jaké době žijeme, choroby té doby, abych varovala před nebezpečími, která nám hrozí. Abychom se vzepřeli včas, abychom viděli, co je v sázce: otevřená demokracie, lidská práva, humanismus, svoboda projevu... Nutná je solidarita, ale hlavně jiná vize než jen společný trh.

Já už věřím pouze románu, nevěřím politickým či historickým konstruktům. O této době může říct pravdu jen román, mapuje nejen politicko-společenskou rovinu, ale - a to je důležité pro vás i pro mě - rovinu intimní, kam patří vztahy, vnitřní život, duše... Všichni lidé na světě mají společnou starost: co dělat se svým životem, jak se srovnat se svými lidskými, existenčními, mravními a občanskými dilematy a jak je nést.

Co vás do Číny přivedlo?

Náhoda. Ale náhody neexistují. Moje romány se překládají do více jak dvaceti jazyků, cestuji po celém světě. Roku 2013 jsem byla oficiálně pozvána na literární festival Bookworm na základě knihy Peníze od Hitlera, která vyšla anglicky a interpretovali ji jako modelový příběh situací, kdy se člověk nedovolá spravedlnosti. Festival organizují Britové a Američané, kteří žijí v Pekingu. Byla jsem zemí fascinovaná, ale zároveň šokovaná brutálními mikrosituacemi. Spřátelila jsem se s ředitelkou festivalu, přijela jsem další rok a roky následující, získávala jsem přátele, kteří ke mně měli důvěru. Začala jsem pomáhat lidem, kteří mají kvůli svým názorům problémy a nemohou se dostat z Číny do Evropy.

Jeden takový byl i dnes na křtu knihy, vydírali ho i přes jeho homosexualitu, která je v Číně trestná. Kniha je o nás, ale Čína pro mě byla důležitá perspektiva a zrcadlo. Musela jsem ji napsat, protože jsem pochopila, že žiju v době, kdy se něco podstatného láme a mění - a já nevím co. Pod sebou cítím tektonické posuny půdy, ale jak se jmenuje to "něco", co se děje v Číně a co celý svět nepřiznaně obdivuje a co je cesta do pekel? V Číně se "políbilo" to nejhorší z komunismu i z kapitalismu, funguje to hospodářsky, ale ještě to nemá jméno. Jenže co dělá ekonomický pragmatismus s lidskou duší a jak navrátit do jazyka slovo humanismus? Svět novou podobu totalitarismu bezmezně obdivuje a my potřebujeme novou řeč. Odjela jsem do Číny a téma si mě našlo v době, kdy staré vzorce Evropy končí a stabilitu přinášejí nacionalistické státy. Čína se stmeluje a Evropa se trhá.

Vrátíme se ještě na chvíli ke kaligrafii. "Člověk neroztírá tuš, to tuš roztírá člověka," píšete ve svém románu. Jakou další roli zde hraje kaligrafie?

Zásadní. I jedna z postav, americká studentka, studuje kaligrafii. Peking láká spoustu mladých lidí z USA...  Podobně Američané mířili ve dvacátých letech do Paříže nebo po roce 1989 do Prahy. Peking je nová romantika jednadvacátého století, plného ohromujících změn; je dynamické a přitom ukázněné. Ať jsou jejich životy doma jakékoliv, v Číně rozhodně bezvýznamné nejsou, protože mají pocit, že v Evropě nebo v Americe už všechno zažili. Tam se jenom strnule čeká, aby to nebylo ještě horší. Tady na nebi svítí hvězda víry v zítřek.

Všechno bude už jenom lepší. Je to jako projít zrcadlem a ocitnout se v jiném světě. Nic tu nemá tak osobní význam jako u nich doma. Ale vlastně vůbec nevnímají realitu. Kaligrafie je důležitá i v historii Číny. A pro mě je spojená s výsostnou literaturou, román je pro mě i jakýmsi rozloučením i s literaturou obecně, která mě ovlivnila. Takovou literaturou se člověk musí prokousat, musí si ji zasloužit a pak je odměněn - všichni ty Proustové, Dostojevští, Musilové, Kafkové, Virginie Woolfové, které nedám, protože to jsou nenahraditelné planety samy o sobě.

Systém však bohužel vyžaduje dav, který nepřemýšlí, protože pak je snadno manipulovatelný. Člověk se ale musí vyprostit ze všech mechanismů totality, od konzumu přes represi a reklamu až po neuvěřitelnou manipulaci televizí a jinými médii. Témat do románu prorostlo hodně. Kniha je i pocta písmu, této rukodělné a intelektuální práci, pocta papíru a tužce, psala jsem ji rukou. Proto také trvala tak dlouho, první verze vznikaly v sešitech. Moje nezávislost je nekompromisní. Byla to přetěžká práce a jsem ráda, že jsem ji přežila a neuhnula.

Ekonomický pragmatismus hýbe Čínou, Českem, světem. Lze proti němu nějak bojovat?

Lze. Ekonomický pragmatismus potřebuje masu a stádní, maloměšťácký způsob vnímání, vnucuje pocit, že správný život existuje jediný: toužit po rodinném domě, několika autech, technických novinkách. Když neděle, tak grilování, když zima, tak do Alp, když léto, tak k moři. Jenomže způsobů, jak žít život, jak ho smysluplně naplnit, je spousta. Netržní typ života podle teoretiků tržní ekonomiky neplatí, a tedy "neexistuje"? Lidská solidarita, odmítnutí konzumu, přátelství a partnerství se jim jeví jako království anarchie.

Síly trhu vedou válku proti morální ekonomice, protože ta trh ke svému životu téměř nepotřebuje. Děsí se toho, co já považuji za normální. Solidarita, a že člověk něco dělá pro radost, zadarmo. A důležité je taky vědomí, že společnost je pestrá. To systému vadí nejvíc, protože neví, jak s tím naložit. Spolky, sdružení, když dobrovolníci spojí síly, realizují drobné reformy ve všech oblastech života. Důležitá je nezávislost, občanská společnost, malé komunity, spojování lidí mimo proud, což chce ohromnou sílu - a s tím si ten systém neví rady.

Proč podle vás lidé ztrácejí sílu postavit se lhostejnosti?

Protože je to jednodušší. Moc chce ovládat, šířit strach. Moc nechce nezávislost občanů. Chce vyvolat dojem, že jednotlivec je nepatrná částečka v soustrojí. Výsledkem bezmoci je letargie, která je dnes silná jak na východě, tak na západě.  Primitivní arogantní buranství bylo vždy v historii jednodušší. Strašně mě rozčilovaly reakce lidí, když jejich sousedy židovského původu odváděli na seřadiště do transportů a deportovali je: "My jsme nevěděli, kam jdou, přece se nevědělo, kam je vezou."  Jako by chtěli ospravedlnit všechny, kteří o tom rozhodovali.  Proč ale vůbec dovolili, aby je někam brali proti jejich vůli? Z míst, kde se narodili? Kde žili. Jen s batůžkem v ruce.

Jak si zachovat osobnost v tomto tlaku, je věčná otázka. To nejhorší je takzvaný slušný maloměšťák, nikdy ničemu nezabrání, nikomu nepomůže, o ničem nepřemýšlí v kontextu. Je potřeba mu nastavit zrcadlo. A citliví inteligentní lidé se musejí propojovat včas. Můžeme společně něco změnit, je to možné, nejsme jen bezmocným kolečkem v sytému arogantní moci. A to dává životu smysl.

Právě se připravuje film na základě vašeho románu Peníze od Hitlera. Umíte si představit zfilmované Hodiny z olova?

Už mám jednu nabídku. Ta kniha je velice komplexní, tak si pravděpodobně bude muset film vybrat pouze jednu linii, ale to se teprve uvidí.

Do Číny se ale už nejspíš nepodíváte.

Teď mám zákaz, ale je naděje, že kniha vyjde na Tchaj-wanu, to je jiná Čína, vděčná za každý nezávislý hlas, což mi paradoxně pomáhá. V každém případě na Tchaj-wanu vyjdou Peníze od Hitlera a Příspěvek k dějinám radosti (knihy autorky z roku 2006 a 2014, pozn. red).

"V Číně musíte projít čtyřmi vrstvami k pravdě," zazní v Hodinách z olova. O čem to vypovídá?

Je to země mnoha vrstev lží a vy odsouváte jednu za druhou. Strach tam je obrovský, díky moderním technologiím jsou všichni pod neustálou kontrolou, důvěru lidí si musíte zasloužit, trvá to léta. Ale když už důvěru získáte, je to úleva a ilegální život i práce jako v nějakém podzemí. Protože čínský despotický režim je velice chytrý. Poučili se. A pro naivní Západ mají dokonce takzvané svoje disidenty, což jsou jejich vycvičení lidé, aby odklonili pozornost. A skutečné disidenty si v klidu umučí nebo zmizí ze dne na den. To umožňuje hlušina dezinformací, propaganda, moc peněz, zaslepenost společnosti orientované jen a jen na konzum. Jak říkám, kde mluví peníze, mlčí pravda.

Jaký vztah tedy máte k Číně dnes? A co Češi?

Mám ji ráda. Mám ji ráda, protože tam mám přátele. Čína má mnoho tváří; je to napínavá a krásná země. Vždy ale budu stát na straně obětí a lidí, kteří jsou v menšině, kteří nemají svůj hlas, riskují a většinová společnost se jim vysmívá. A Češi? Ti jsou Čínou okouzleni. Vidí jenom ekonomický pragmatismus a investice, touží vydělat a během vteřiny zapomenou na všechno, co dělá jejich život kvalitním, na demokracii a lidská práva. Bohužel i intelektuálové selhávají. Ale to také není nic nového. Julius Fučík jel ve 30. letech do Sovětského svazu, aby napsal V zemi, kde zítra již znamená včera a byl tam v době masových vražd.

André Gide psal o nové a velké radosti, která nutně vede k drobným a ošklivým přehmatům; viděl Moskvu, která žije normálním životem, a to byl rok 1938 plný inscenovaných procesů, teroru a genocid. Sartre psal v padesátých letech o komunistických sovětských dojnicích, které nadojí víc mléka než francouzské krávy, taky psal o městě, které žije normálním životem. A taky je oslepila všechna ta romantika kolem Fidela Castra a Che Guevarry a Yves Montand obdivoval komunismus, ale jezdil po Paříži ve ferrari a do roku 1968 nechtěl vědět o čistkách a inscenovaných stalinských procesech nic. Realitu nechtěli a nechtějí vidět. To samé se děje dnes nejen s Čínou. Nelidský, brutální stát, který si koupí kde koho. Ale naštěstí existují nepodplatitelní a jistým způsobem i neponížitelní lidé.

Je demokracie ve vážném nebezpečí?

Je a ve velkém. Ztrácíme ji centimetr za centimetrem, arogantní populisté jsou všude ve světě, i v Čechách, v Maďarsku, v Polsku. Chtějí centralizovat moc, míří k autoritářskému a diktátorskému režimu, všichni ti Babišové, Zemanové, Orbánové, Kaczyńští, Lukašenkové, Uzavřená společnost, nebo otevřená demokracie. Totalita, nebo svoboda. Evropa je rozštěpená mezi otevřenou demokracií a populisty, kteří sní o uzavřených, autoritářských režimech a vracejí do oběhu rasismus, antisemitismus, sexismus, strach.

Nejhorší je, když mizí právní stát, v němž jsme si před zákonem všichni rovni, jak sleduji i u nás. Mám ráda černý humor. Třeba je to taková poslední, celosvětová vlna kalu vlády heterosexuálních bílých mužů, kteří vládli po staletí a jiný systém vládnutí, než jsou boje o moc a války, neznají. U žen je neuhýbavá potřeba nezávislosti, která by měla být vlastní každému, stále podezřelá.  Muži se bojí konfrontace. Jejich představa, že svět je tu hračka jen pro ně, se hroutí. A teď panikaří, protože cítí, že polovinu lidstva už v budoucnu nebudou moci přehlížet. A to jsme my, ženy.

Když mluvíme o budoucnosti - dnes křtíte novou knihu. Co plánujete dál?

Mám v hlavě další román. Dostala jsem nabídku na tvůrčí pobyt pro psaní nového románu na půl roku do New Yorku, i když Evropa je teď napínavý prostor... A v příštích dvou letech mě čeká spousta čtení, diskuzí a projevů všude po světě, v mnoha jazycích vychází i román Příspěvek k dějinám radosti o sexualizovaném násilí, takže teď 20. ledna odjíždím, nejdřív mě čeká Německo, Belgie a Mexiko.